Smrk jako vladař v zimní zahradě

Málokterá zahrada je tak titěrná, aby se do ní nevešel aspoň jeden strom. Nemluvíme tu však o žádné drobotině, jíž se to v rodě Picea rozmanitém co do vzrůstnosti i tvarů hemží.

Smrky, z jejichž impozantní krásy se nám podlomí kolena dřív, než vůbec dorazíme ke kmenu s odlupčivou borkou, se vypínají rovně jako podle pravítka do výšky okolo dvaceti, často i třiceti metrů.

Silné paže lehce zdvihají a mocně rozpřahují, jako by chtěly obejmout celý svět. Jak se jmenují a co potřebují ke spokojenému životu?

Je jediným původním smrkem na našem území. Všichni jej známe jako symbol Vánoc a do tajemné hloubi lesa za ním chodíme načerpat novou sílu.

Právě v lese, kde se v dlouhých přímkách za sebou řadí stovky kmenů, si uvědomíme, že osahat si jeho jehličí můžeme leda tak na spadlé snítce, protože nápadně kuželovitá koruna ční vysoko nad zemí.

Kdežto v parku nebo na zahradě, kde nemusí soupeřit o světlo, je pěkně zavětvený až k zemi. Tedy pokud mu nejdelší spodní větve neořežeme kvůli lepší průchodnosti. Takový řez mu na půvabu ani na zdraví neubere.

Jehličí v brokolicově zeleném odstínu po promnutí slabě voní po citronech. Kdybychom jej nožíkem rozkrojili, zjistíme, že má čtyři hrany. Šišky narezlého odstínu jsou dlouhé až 16 cm, válcovité, visí kolmo k zemi a pod šupinami skrývají křídlatá semena, která se ve vzduchu točí jako vrtulky.

Kde je mu dobře: Na slunci i v polostínu, spíš v chladnější části zahrady než u jižní zdi. Dlouhodobé horko ani sucho mu nesvědčí. Hůře snáší znečištěný vzduch. Půda by měla být vlhčí, výživná, dobře propustná a hluboká. Vyroste i na podloží z jílu či kamene, jenže pak se snáze stává obětí vichřice.

Žádný jiný smrk nemá tak útlou siluetu jako tenhle krasavec, jenž se přirozeně vyskytuje pouze v údolí řeky Driny v Srbsku.

Ohrožený druh naštěstí jen tak nevymizí díky přízni lesníků a zahradních designérů, kteří jej hojně vysazují nejen kvůli působivému tvaru, ale také odolnosti.

Štíhlou korunu, která v nejširší spodní části měří jen 2,5 až 4 m, si uchovává, i když ho netlačí konkurence. Větve se směrem vzhůru nápadně zkracují a jsou ladně prohnuté jako srpek měsíce. Lépe tak odolává poškození sněhem.

Kmen je pokrytý skořicově hnědou šupinatou borkou a větévky podobné barvy chrání vrstva chloupků. Jehlice s tupou špičkou nejsou delší než 2 cm. Na svrchu se lesknou tmavou zelení, na rubu je zdobí dvojice matně bělavých proužků. Pohledné vejčité, nejvýše 6 cm dlouhé šišky se zaoblenými šupinami mají před dozráním barvu purpuru.

Kde je mu dobře: Plně mrazuvzdorný druh je na rozdíl od předchozího odolnější vůči nečistotám v povětří, prospívá tedy i uprostřed města. Hlouběji zakořeňuje a lépe tak vzdoruje větru. Toleruje delší období bez vodních srážek. Nesnáší udusanou, přemokřenou půdu a celodenní stín.

Obecně známý stříbrný smrk pochází ze Severní Ameriky. U nás býval velkým hitem, pak ho z mnoha zahrad vyhnalo ostří pil a dnes se opět těší oblibě nejen u zahrádkářů toužících po výrazném solitéru.

Málokdo neužasne nad matně šedou zelení jehličí s moderním stříbřitým až namodralým přelivem, které vytváří slušivý podklad dřevinám s bílými květy a purpurovým olistěním.

Tuhé čtverhranné jehlice nejsou jako u smrku ztepilého příliš dlouhé, ale bolestivě píchnout taky dovedou. Z větévek odstávají na všechny strany a mezi nimi jako šperky visí 6 až 10 cm dlouhé válcovité šišky se žlutavě hnědými, lehce zvlněnými šupinami s vykousnutými okraji.

Kuželovitá koruna s množstvím pater v nevelkých rozestupech a husté ojehličení propůjčují tomuto pomaleji rostoucímu druhu s temně hnědočervenou borkou strnulý výraz, což ale vůbec není na škodu.

Kde je mu dobře: V běžné zahradní zemině s vyšší vlhkostí, zároveň ale dobrou propustností. V suchu přestává růst a řídne mu jehličí. Dobře se vybarvuje jak na osluněném, tak částečně zastíněném místě. Dobře odolává mrazu i znečištěnému prostředí.

Může se vám hodit na Firmy.cz: