Cesty a chodníčky, důležitý prvek každé zahrady

Bez cest bychom nemohli zahradu pořádně užívat, proto v ní mají své nezastupitelné místo. Stavbou cesty jednak zpřístupníme pozemek, současně vytvoříme podmínky pro bezpečný pohyb po zahradě a v okolí domu.

Zpevněné plochy v obytné zahradě také můžeme využívat celoročně bez ohledu na počasí.

V předzahrádce obvykle propojíme cestou hlavní vstup do domu, vjezd do garáže a zpřístupníme i zadní části pozemku.

V obytné části zahrady budujeme zpravidla terasu a chodníkem spojujeme důležité funkční zóny.

Také v užitkové části je zapotřebí zpevněná plocha. Jedině tak vytvoříme z jednotlivých partií zahrady a domu jeden celek. Cesty a zpevněné plochy úzce ovlivňují svou barevností a skladbou strukturu zahrady. Ve svažitém pozemku jsou cesty mnohem působivější.

Můžeme zvolit řešení plošné nebo náznakové. V prvním případě jde o kompaktní plochy, ve druhém jde o kombinaci trávy a rozptýlených nášlapných prvků z dlaždic, kamene či dřeva v různé míře.

Pamatujme na to, že hodně velké souvislé plochy narušují přírodní charakter zahrady. Naproti tomu hodně rozptýlená cesta zase omezuje funkční využití. Tam, kde nám to kompozice zahrady dovolí, je ideální jejich kombinování.

Každý z povrchů má své výhody i nevýhody. Měly by být funkční, ale také dobře vypadat.

Tvrdý povrch tvoří kámen, keramika, cihla, beton a dřevo. Tvrdé povrchy jsou praktičtější, nevyžadují příliš velkou údržbu, jsou ale strohé a do zahradního prostředí vnášejí spíš chlad.

Na souvislé dlažby i náznakové chodníky se používá kámen ve formě opracovaných dlaždic, případně dlažba v nepravidelné nebo štípané podobě. U kamene oceníme jeho přírodní vzhled a schopnost začlenit se do zahradní kompozice.

Barevné i strukturální využití nabízejí speciální cihly, jejichž terakotová barva vhodně doplňuje přírodní ráz zahrady.

Rozsáhlé barevné a rozměrové variace umožňují mrazuvzdorné venkovní keramické dlaždice.

Beton aplikujeme v celku, nebo jako dlaždice. V prodeji jsou tradiční betonové dlaždice mnoha tvarů i povrchů.

Praktická je tzv. zámková dlažba, vyznačující se zejména různobarevností.

Dřevo používáme hlavně ve formě palubkových prken, která se rychle odvodní a nepřehřívají se.

I špalková dlažba nebo do země zapuštěné polokulatiny či trámy udělají v zahradě dobrou službu. Výhodou dřeva je přirozená barevnost a snadné spojení se zelení.

Pokud to koncepce zahrady dovolí, můžeme jednotlivé druhy materiálů také kombinovat.

Měkký povrch cest vytvoříme z písku, štěrku, kamenné drtě, dřevěné kůry. Štěrkové plochy působí přirozeně, umožňují růst některých rostlin. Chůze po nich ale není moc příjemná. Povrchy ze štěrku se neobejdou bez pravidelné údržby.

Cesty, které spojují dům se zahradou a spolu s trávníkem sjednocují zahradu, úzce souvisejí s architekturou i stylem domu a zahrady. Také při jejich výběru se řídíme zásadou, že méně znamená více. Proto to se zpevněnými plochami v zahradě nepřeháníme. Přirozeně vypadá trávník s jedním druhem materiálu a barvy.

Pro celkové ztvárnění a účelnost cest jsou důležité hlavně jejich půdorysné tvarování, struktura a barevnost.

Pravidelné tvary cest a chodníčků dodávají zahradě na formálnosti. Nepravidelné naopak zdůrazňují přírodní charakter a rozmanitost zahrady.

Výrazné obrazce v dlažbě na sebe zbytečně poutají pozornost a celkově působí rušivě.

U tvrdých povrchů je důležitý způsob pokládky dlažby a průběh spár, které člení plochu a udávají její charakter. Dlažba může mít pravidelný nebo nepravidelný tvar, lze ji kombinovat.

Spárování se dá do jisté míry nahradit trávníkem nebo jinou zelení, čímž dosáhneme přirozeného vzhledu. Průběhem spár docílíme optického zkrácení a rozšíření nebo prodloužení a zúžení plochy a prostoru.

Barva dlažby nemá být nejvýraznějším prvkem zahrady. Před realizací je nutné cestu či plochu odvodnit.

Z estetického, funkčního i bezpečnostního hlediska je dobré vyřešit obrubníky. Nejsou však nezbytné. Pokud je použijeme, dbáme na to, aby byly v jedné výškové úrovni s dlažbou i terénem.

Vzhled zahrady určují linie cest, zatímco plošné tvary vyplňují prostor mezi nimi.

V malých zahradách se uplatní oblé a pozvolné cestičky, které se podílejí na neformálním vyznění prostoru.

Rovné cesty použijeme v rozlehlejších zahradách. Více dynamiky docílíme cestami uspořádanými do kříže nebo úhlopříčně.

Ideální uspořádání pro velkou i malou zahradu představují čtverce a obdélníky. Na velkém pozemku se dají kombinovat s kruhy nebo elipsami. Taková zahradní partie pak vypadá přirozeně.

Pro vedlejší chodníky v zahradě stačí obvykle šíře 40 - 80 cm.

Chodníky pro vstupy do domu a hlavní chodníky v obytné zahradě mají být široké 120 - 150 cm.

Málo frekventovaným cestičkám postačí nášlapné prvky, např. betonové nebo kamenné plochy o šířce 40 cm. Ideální vzdálenost mezi středy nášlapných desek se pohybuje kolem 65 cm.

Chodníky a cesty mohou mít třeba jeden okraj rovný a druhý zvlněný.

Zajímavé jsou i zaoblené tvary chodníků s různou šířkou anebo jednostranně rozšířený chodník.

Pro příjezdovou cestu je nejdůležitější stabilita, hlavně při zatížení automobilem.