Původně prý na tomto krásném místě také stála stará chalupa. Bydlela v ní německá rodina, která musela po druhé světové válce svůj domov opustit. Pastouška, jak jí prý místní říkali, už zůstala prázdná, v sedmačtyřicátém se propadla střecha a postupně zmizely i dřevěné stěny. „Když jsme před pětadvaceti lety začali stavět, už tady nebyly ani základy,“ ujal se slova chalupář. „Kolem nás vede cesta k pěkné vyhlídce na hřebeny hor a jednou tudy šli starší lidé. Říkali, že tady kdysi bydleli a ptali se, jestli se k nám někdy můžou přijít podívat. Víckrát už se ale neobjevili.“

Jednoznačná volba

Orlické hory si majitelé oblíbili ještě za svobodna. Oba bydleli v Hradci Králové a jezdívali na chatu do Bystrého k příbuzným. Z domova to měli kousek, necelých padesát kilometrů. „Ale rodiny se rozrůstaly a nároky se zvyšovaly. Rozhodli jsme se tedy se švagrem chatu přistavět. Podařilo se nám rozšířit ji skoro na dvojnásobek. Já jsem samozřejmě pomohl i s financováním,“ zavzpomínal pán domu na dobu před nějakými pětatřiceti lety.

Časem však bylo těsno i v rekonstruované chatě. A tak se rodina s dvěma dorůstajícími syny rozhodla osamostatnit. „Máme to tady rádi. V létě houbaříme a chodíme na dlouhé procházky, v zimě nám dělají radost hlavně krásné běžkařské terény,“ přidala se paní domu. „Začali jsme tedy shánět něco v tomhle koutě Orlických hor, i když jsme se, hlavně kvůli manželově práci, přestěhovali do Prahy.“

Jenže volná chalupa nebyla široko daleko k mání a objevit v chráněné krajinné oblasti stavební pozemek bylo stejně těžké. Stavět se mohlo jen tam, kde už nějaké stavení bylo. „Před sedmadvaceti lety ještě nefungovaly realitky, tak jsme pilně sledovali inzerci v denících. Taky jsem se obrátil na několik národních výborů a získal jsem seznamy parcel v okolí. Ale byly k ničemu. Buď už byly zastavěné, nebo nás majitelé vyhnali, co že tam pohledáváme. Nakonec se na nás přece jen štěstí usmálo.”

Mezi státní pozemky bylo vklíněno i několik parcel patřících státním statkům. „Smlouvu s námi ve Smiřicích uzavíral sám pan ředitel. Říkal, že je rád, že se toho pozemku zbaví, protože mají problémy s jeho obhospodařováním,“ – udělal chalupář dramatickou pauzu. „A představte si, že když jsme přijeli smlouvu podepsat, řekli nám, že ředitel v noci zemřel. Zůstali jsme jako opaření. Naštěstí měl statutárního zástupce, který všechno dohledal a prodej dokončil.“

 

FOTO: František Vaňásek

Památkáři mají vždy pravdu

Na jaře roku 1989 tedy mohli šťastní majitelé parcely o rozloze 170 metrů čtverečních začít plánovat. Jakou stavbu na místě chalupy, kterou nikdy neviděli, postavit? Skutečnost, že pozemek je v 750 metrech n. m., nebyla problémem. Na to, že leží v CHKO Orlické hory, však musel projektant brát ohled. „Obrátil jsem se na architekta Jiřího Nenadála, který se podílel i na návrhu našeho pražského domu. Je sice hodně zaměstnaný, ale neodmítl,“ říká chalupář.

Když byl projekt domku hotov, vydal se majitel s architektem Nenadálem do Rychnova nad Kněžnou za památkáři. „Prohlásili, že stavbu nepovolí. Prý tady nesmějí být balkóny. Říkal jsem, to tedy ne, vždyť i každá vesnická chalupa měla pavlač! Nakonec souhlasili, ale jen pokud budou balkóny konstruovány nějakým jiným způsobem. Architekt to trochu předělal, ale když jsem tam jel potřetí, měli výhrady zase ke dveřím, 
které prý nesmějí být prosklené. Přestože vedle byla nakreslena dvě okna… A tak jsou dveře bez skel a v ložnici o něco míň světla.“

FOTO: František Vaňásek

Dokonale využitý prostor

V zimě roku 1989 se vykopaly základy a vybetonoval suterén. Práce se ujala místní firma. Další rok vyrostlo z plynosilikátových cihel první podlaží a podkroví se dodělávalo v devadesátém roce. Teprve rok nato byl domek vybaven nábytkem částečně odloženým, částečně novým a pan Derner, který má v obci truhlářství, položil parkety a vykouzlil další věci ze dřeva. Obklady – venkovní i vnitřní, kde jsou stropy opatřeny palubkami, se dodělávaly postupně.

Půdorys stavby 10 x 7,5 m je využit do posledního puntíku. Největší část přízemí je vyčleněna obýváku. Nabízí pohodlí u jídelního stolu v rohu mezi okny i exkluzivní plochu pro koženou sedací soupravu. Z ní lze sledovat oheň v krbu, nad nímž je na kobce vyrovnána sbírka talířů, i televizi umístěnou na pultíku vedle krbu. Je nezbytná kvůli vnoučkům, kteří tu vždy tráví 
s  babičkou a dědou část prázdnin, ale občas 
k ní rádi zasednou i dospělí. Orlické hory se dnes pro ně staly druhým domovem.

Okno v zadním štítě osvětluje úzkou, ale báječně vybavenou kuchyň, z níž lze zamířit přes krátký úsek chodby přímo k jídelnímu stolu. V chodbě jsme objevili ještě dvoje dřevěné dveře, koupelnu, záchod a schody do patra. Tam architekt logicky umístil tři ložnice a další sociální zařízení. Úplně ve štítě jsou ještě dvě místnůstky, ložnice a herna. „Nahoře spí vnoučci. Vždycky se ptají: Babičko, můžeme jít nahoru řádit?“ směje se naše průvodkyně.

FOTO: František Vaňásek

Podzemní království

Domek chválí svého projektanta i za vyřešení suterénu. Je částečně zahlouben do svahu, takže si vrat do garáže a pomocného provozu, od zpevněné cesty odcloněných zelení, na první pohled ani nevšimnete. Podsklepený je nejen celý dům. Další sklep, tentokrát neizolovaný, je ve stráni. Vchod má z garáže. „Je pěkně hluboký, řekla bych hodně přes dva metry. Máme v něm víno, brambory a jablíčka, která vydrží až do července,“ vysvětluje hospodyně.

S tímhle sklepem však byly zpočátku starosti. Strání vedou proudy a voda sklep několikrát zatopila. I s tím si však chalupář poradil. „Vykutali jsme se synem šachtu dnem sklepa a vodu jsme odvedli dolů do potoka. V jedné části jsme dokonce kopali tunel, leželi jsme tam na břiše jako horníci, protože jsem nechtěl rozkopat dlažbu. Byla to strašná práce. Ale od té doby už se sklípek nezatopil,“ konstatuje muž, který se prý na stavbě domku významně podílel hned od počátku.

„Ale je to blázen,“ udělala chalupářka nečekanou odbočku. „Když byly hotové základy a kousek zdí, musel samozřejmě lézt po žebříku a podávat tvárnice. Sjel i s cihlou dolů a pěkně se odřel.“ Ještě dramatičtější však prý byl „horolezecký“ kousek předloni o prázdninách. „Měli jsme tu nejmladší vnoučata a on frajersky sestupoval po žebříku zezadu. Spadl ze tří metrů na beton. Byl otřesený, zkrvavený a měl zlomený a otočený prostředník. Já bohužel neřídím, tak sedl do auta a vyrazil do Opočna do nemocnice. Chtěla jsem tam zavolat, zda už dorazil, ale zjistila jsem, že nemocnice v Opočně byla zrušena a nejbližší je v Hradci Králové. Tam se nakonec za více než hodinu objevil a dali ho do pořádku.“

FOTO: František Vaňásek

Stále je důvod k radosti

Podhorské království se okolo původního pozemku značně rozrostlo. Přes pozemkový fond majitelé postupně přikoupili několik parcel a dnes vlastní celkem 5000 čtverečních metrů půdy. Domek a hranice dolní části pozemku jsou štědře lemovány rozmanitými stromy a keři.

„Zeleň navrhoval profesor Škaloud z Deštné. Dělal v okolí spoustu zahrádek. My jsme objížděli s vlekem zahradnictví a tady pečlivě rozměřovali vzdálenosti, abychom nesázeli moc nahusto. Dvě túje jsou dokonce až z Prahy, kde nám u domu přerostly. Dal jsem si práci, vykopal jsem je, kořeny obalil textilií a převezl je sem. Všichni se smáli, že nepřežijí, ale zvládly to,“ říká majitel s jemnou pýchou a vede nás kolem betonové armované zdi jistící svah nad domkem k nejnovější stavbě na pozemku – k „pergole“.

Vznikla hlavně proto, že se i rodina rozrostla. Ke dvěma synům a dvěma snachám přibylo pět vnoučat! Když se při nějaké slavnostní příležitosti sešli všichni, v obýváku nebylo dost místa. A oslava pod širým nebem se taky nevydařila. Přišel liják a všechno se honem stěhovalo do garáže. „Pergolu stavěla stejná firma jako dům. Rozhodli jsme se pro uzavřenou, abychom tu mohli nechávat nábytek a nádobí. Je sem zavedena voda, studená i teplá, aby se nemuselo běhat s nádobím dolů,“ ukazuje náš průvodce velkým oknem do stavbičky pěkně usazené ve svahu. Sekání takového pozemku musí být fuška – rozhlížím se…

FOTO: František Vaňásek

„Nesekám to celé,“ reaguje chalupář na můj úžas, „ale jen část, na které suším seno. Vždycky je napytluju a v zimě zkrmím na přilepšenou lesní zvěři. Nechodím do lesa, trochu jsem si to zjednodušil,“ ukazuje pěkný krmelec, který je připraven za pergolou. Jdeme zpět k domku a máme jako na dlani jihozápadní sklon střechy, na němž modravě září fotovoltaické panely.

„Za barákem máme třetím rokem tepelné čerpadlo vzduch–voda, které ohřívá vodu a do určité venkovní teploty taky domek 
vytápí,“ vysvětluje náš průvodce. „Ale bez elektriky nemůže ani čerpadlo fungovat. Ta pohání kompresor, a když se intenzivně topí, udělá se na čerpadle námraza, kterou odstraní zase jen elektrika. Tak si ji chceme vyrábět sami. A sluníčko nám pomáhá splácet investici, protože za všechno, co takhle vyrobíme pro sebe i do sítě, dostaneme nějakou korunu. Být s přírodou zadobře se dokonce vyplácí,“ směje se a míří ke stolu pod markýzou, kde čeká paní domu a František s fotoaparátem na poslední dvojportrét.

 www.chatar-chalupar.cz