Naši chalupářskou návštěvu jsme tentokrát směrovali do východního Pošumaví, na Strakonicko, na okraj vesničky nedaleko Volyně. Přivítal nás nejen podhorský terén, ale drsnější počasí s občasnou přeháňkou. Ani to však neubírá na kráse vyhlídce, která nás tu čeká. Panoramatický výhled do kraje rámuje na obzoru hřeben Šumavy se siluetou Boubína.

Zastavujeme u stavení poblíž kamenité cesty. Na louce pod ní se pase kůň, na protějším kopci zahlédneme stádo krav. Příjemný pohled je i na zrekonstruované stavení manželů Jana a Ivany Bambasových, které jsme přijeli navštívit.

Posezení ve stylu „co bazar dal“, ale zato zarámované siluetou Boubína na obzoru.

Posezení ve stylu „co bazar dal“, ale zato zarámované siluetou Boubína na obzoru.

FOTO: Z. Roller

Může být na zahradě anděl?

Manželé Bambasovi jsou učitelé z Českých Budějovic, kteří už před lety vyměnili školu za svobodné povolání. Okouzlila je hlína a keramika. Ne ta točená na kruhu, ale plátovaná, která se podobá modelování. Tímto způsobem lze vymodelovat i velké objekty, které díky ostrému pálení v peci odolávají nepřízni počasí. Výtvarníci se časem dopracovali k poetickým i provokativním postavičkám andělů a skřetů, mudrců, sudiček i zvířat.

„Začali jsme nejdříve dělat figury, které se hodí do nik domů a skončili u andělů či praotce Čecha, který se krásně vyjímá na kupce sena,“ směje se hostitel a ukazuje k okraji svažitého pozemku. Hlídá ho Karkulka s vlkem. Kouzelná je i symbióza namodro natřené vesnické pumpy se sudičkou s amforou na hlavě. V amfoře kvetou petúnie, za domem se ozývá dětský smích. Nejspíš za to mohou hory na obzoru a modrý opar po dešti, ale postavičky kolem sebe šíří nakažlivě dobrou náladu a kouzlo bezprostřednosti.

Kuchyň a jídelní stůl tvoří propojený funkční celek.

Kuchyň a jídelní stůl tvoří propojený funkční celek.

FOTO: Z. Roller

Zídka s diviznami

Zahrada ve výšce 750 metrů nad mořem je přirozeně působící kombinací horské louky a relaxačního prostoru u domu. Jeho zdobnější část s teráskou a posezením je na východní straně. Nežli sestoupíme ze zápraží do kotle zahrady, kam vedou křivolaké kamenné schůdky, obhlížíme zídku, zbudovanou z velkých kamenů.

„Nestojíme o ploty,“ vysvětluje Jan Bambas, „ale rustikální zídka se sem hodí. Především jsme však potřebovali zpevnit stráň v místě, kde sedáváme. Stavěli jsme z kamení, které jsme nasbírali na hromádkách v polích.“ Nad zídkou vznikla sympatická plošinka pro bylinky, pár skalniček a květiny, které dávají zahradě barvy. „Vysadili jsme kalinu, netřesky, třapatky a vrbiny, divizna a zvonky se přistěhovaly samy.“

Heslem obývacího pokoje je vzdušný prostor, jednoduchost a nepřezdobenost, ale pro tvorbu přátel se tu místo najde.

Heslem obývacího pokoje je vzdušný prostor, jednoduchost a nepřezdobenost, ale pro tvorbu přátel se tu místo najde.

FOTO: Z. Roller

Pár kroků nad zídkou směrem k louce objevujeme netradiční zahradní artefakt: bílou plachtu trampolíny, na níž si prý rodinka po celé léto skáče a bystří mozek. Obhlížíme z výše prostor zahrady, z něhož ční studna, pojatá jako dekorativní stavební objekt. Skruže jsou do výše dětské postavy obezděny kameny. Horní plocha tak tvoří vysoký zahradní stůl, kde se dají připravovat třeba špekáčky na grilování. Dnes hostí baňatý čajník v nadživotní velikosti.

Na jižní straně zdobí okraj pozemku vyšší tráva a keře, u domu se našlo místo pro pergolu, keříky růží a žlutě kvetoucí vrbinu. „Cítíme se tu moc dobře, možná i proto, že pozemek ze všech stran rámují vzrostlé stromy. Nejhezčí je ovšem starý kaštan pod chalupou,“ uzavírá prohlídku zahrady majitel.

Koupili jsme vyhlídku

Všechno začalo před čtrnácti lety objevem a koupí místa. „Měli jsme štěstí, že jsme z restituce získali prostředky na stavbu domu. Místo domu v Budějovicích, odkud pocházíme, jsme se rozhodli najít si a zrekonstruovat dům nebo autentický statek v Pošumaví,“ ujímá se slova paní Ivana.

Jen z této strany je vidět, že stavenímá tři podlaží.

Jen z této strany je vidět, že stavení má tři podlaží.

FOTO: Z. Roller

„A tenhle dům jsme koupili téměř nechtěně, po dlouhém hledání přes realitku. Jeli jsme se totiž podívat na statek, který se zdál podle fotografie velmi autentický, ale stál u silnice. Naštěstí agent vzal s sebou klíče i od domu, který na fotkách vypadal velmi nezajímavě. Už cestou jsme s manželem v autě nadšeně vzdychli nad tím, jak krásné se nám otevíraly vyhlídky do kraje. Přijeli jsme sem, místo nás nadchlo, ale domek byl ošklivý. Po chvíli jsme si řekli, že ošklivou chalupu dokážeme přestavět, ale takovéhle místo už nikdy nekoupíme. Za dva roky byla hotová přestavba. Z chalupy moc nezůstalo, takže se dá říci, že jsme si koupili vyhlídku.“

Dům jsme přestavěli

Oprýskané a stavebně nezajímavé stavení z 30. let bylo bez koupelny, malé a dispozičně problematicky řešené. I vstup do domu byl nefunkční, chodilo se sem oklikou z dolní části pozemku.

„Strmým kamenným schodištěm vedeným podle jižní části domu se vstupovalo do jakéhosi arkýře s verandičkou. Celá přístavba nám připomínala vechtrovnu – patrový domek strážce trati,“ komentuje někdejší stav majitel. „Rozhodli jsme se problematickou část zbořit a o šíři vnějšího schodiště, tedy zhruba o dva a půl metru, dům rozšířit. Na místě vechtrovny vznikla nižší přístavba z porothermových cihel.“ V dolní části je tady dílna, ve výši patra pak malý pokojíček, ale především se rozšířil prostor obytného prostoru chalupy. Dnes odtud mohou majitelé za každého počasí pozorovat krajinu.

Větší část domu však stojí na starých základech. Zásadní změnou bylo rozhodnutí majitelů zvednout střechu: „Potřebovali jsme dům zvětšit, protože původní místnosti pro naši čtyřčlennou rodinu nestačily,“ říká Jan Bambas.

Při přestavbě se majitelé snažili dbát na detaily a zachovat proporční uměřenost. Dům má novou kamennou podezdívku a arkádové zápraží, lemující obě štítové strany domu. „Snažili jsme se, aby konstrukce loubí společně se zábradlím a stříškami, které zápraží kryjí, nenásilně rozšířila a zjemnila užitnou plochu rekonstruovaného stavení,“ vysvětluje majitel a pochvaluje si práci svého známého – kresliče, který toto řešení navrhl.

Niky a kulaté zdi

Změny se samozřejmě děly i uvnitř. Majitelé vybourali příčky a spojili všechny místnosti v jednu. „Kuchyňskou část jsme přestěhovali k východní štítové straně a prosvětlili ji oknem a dveřmi, z nichž se vchází přímo na zahradu,“ usmívá se paní domu. Probojovat některé změny nebylo snadné. „Zedníci pochybovali o tom, zda je opravdu nutné nad jídelním stolem vybourat niku či k čemu bude okénko s průhledem v příčce pod schody. Vysvětlovala jsem jim, že nikami místnost hrozně nabude. Vznikne tak polička na knihy a místo pro kytku nebo větev. Zedníkům se nechtělo do zbytečné práce, ale nakonec uznali, že je to hezké.“

Při posezení u bylinkového čaje se dozvídáme, že oba majitelé – nestavaři v době přestavby pilně studovali odbornou i populární literaturu a snažili se, aby vnitřním prostorám vtiskli punc starobylosti.

„Nechali jsme si například udělat zaoblené rohy místností,“ říká Ivana Bambasová. „Vycházeli jsme z toho, že pro staré zdi a omítky je charakteristická malebná křivost, oblé rohy a hrany, které místnost dělají útulnou. Nebylo však snadné najít řemeslníka, který by byl ochoten pracovat nestandardně, uměl nahodit zeď z ruky, vytvořit oblý přechod a zakulatit rohy. Ale podařilo se,“ chválí výsledek. Druhou věcí, na níž majitelé trvali, bylo dřevo. „Nechali jsme zhotovit kvalitní dřevěné zárubně, dřevěná okna i dveře.“

Zajímavým nápadem je pažení mezi kuchyňskou částí a obývákem. Je z pohledových cihel, na které ve výši sedící postavy navazuje robustní konstrukce z trámů. Je vybudovaná na místě někdejší příčky a opticky nahrazuje dveře mezi kuchyňskou a obytnou částí chalupy.

Oba keramici jsou muzikální a hudební nástroje tu rozhodně netvoří pouhou ozdobnou stafáž

Oba keramici jsou muzikální a hudební nástroje tu rozhodně netvoří pouhou ozdobnou stafáž.

FOTO: Z. Roller

Základem je stůl

Každá chalupa si žádá pořádně velký stůl. Bambasovým ho místní truhlář vyrobil opravdu rozlehlý a masivní, přesně na šířku kuchyně. „Židle jsme ale k němu dokupovali. Vybírali jsme tak, aby každá byla trochu jinak tvarovaná,“ ukazuje majitelka.

S ostatním nábytkem si hlavu nelámali. „Mnoho starých kusů tu nechal dřívější majitel, pár věcí jsme převezli z bývalého domova. Prostor obývacího pokoje jsme proteplili sbírkou kanapíček obložených polštářky, přidali křesla a pár stolků.“

Důležité jsou pro oba manžele barvy – a tak si například starou kredenc v barvě slonové kosti natřeli na zeleno. Vesele působí i batikovaný ubrus na nízkém stolku či pletený pruhovaný pléd, přehozený přes křeslo z ohýbaného dřeva. K souladu zařízení přispívají i obrazy – snové krajiny či fantazijní květy, které maluje paní domu. „A když je večer, zapálíme oheň v krbových kamnech a sáhneme po knížce z naší 'šumavské' knihovničky. Sbíráme a čteme Stiftera a Klostermanna,“ říká paní Ivana.

Chalupa však nežije jen barvami či pohodou při čtení, ale i hudbou. Na stěně nad starým harmoniem, jehož koupě je splněný sen muzikálního pána domu, visí sbírka netradičních hudebních nástrojů od kalimby po banjo. Vypadají stylově, ale také se na ně hraje, třeba když přijedou na návštěvu kamarádi. V zabydleném prostoru chalupy se prý dobře zpívají i poslouchají lidovky, mantry i spirituály, které mají všichni rádi. A když se sejde dvacet lidí, stojí už muzika zato. Naštěstí je pro všechny v nově vybudovaném podkroví místa dost.