Sběratele a množitele lýkovců pana Milana Odvárku jsme tedy poprosili, aby nám o pěstování lýkovců řekl něco víc. Na jeho zahradě se těmto zajímavým rostlinám nejlíp daří na suťovišti: když kvetou, opanují skoro celý prostor rozlehlé zahrady s několika dunami a kamenitou „suťárnou“. Kam se podíváte, vidíte jen lýkovce – od miniaturních exemplářů až po vzrostlé keříky.

Daphne x susannae ‘Cheriton’

Daphne x susannae ‘Cheriton’.

FOTO: Z. Roller

Když se ptáme, proč si sběratel padl do oka právě se špatně množitelnými a neochotně zakořeňujícími lýkovci, odpoví: „Prostě se mi líbily, tak jsem začal jako správný skalničkář za nimi jezdit do přírody, abych viděl, v jakých podmínkách žijí.“ Skalničky na svých výpravách do hor samozřejmě nevyrývá, nanejvýš si vozí semena nebo řízky. „V současnosti je velký zájem o přírodní křížence, ale to v horách musíte najít třeba tisíc keříků, aby mezi nimi byl jeden kříženec,“ říká zahradník.

Lýkovce jsou snem všech skalničkářů – částečně i proto, že se nesnadno množí. Některé vyžadují sucho, jiné vlhčí půdu, italské druhy vápenec, zkrátka úspěšné pěstování je věda. V dobrých podmínkách naopak nejsou vzácné samovýsevy. „Lýkovce opylují především čmeláci a jarní mouchy dlouhososky a ačkoli se o mnoha druzích píše, že nevytvářejí ve výsadbách plody, ve skutečnosti samovýsevy existují,“ tvrdí pan Odvárka. „A tak, pěstujete-li společně více druhů, možná mezi nimi objevíte i nového zajímavého křížence,“ vysvětluje sběratel.

Daphne x susannae ‘Česká Rybná’

Daphne x susannae ‘Česká Rybná’.

FOTO: Z. Roller

Častější je ale množení řízkováním, jak se to pokouší i Milan Odvárka. „Vymyslel jsem nový způsob množení, a to víceméně náhodou, když jsem zapíchal přebytečné řízky do jílu vedle mojí množárny a ony mi obrazily. Používám řízky i se starším dřevem. Spodek řízku nejprve ošetřím stimulátorem a pak balím do kuličky z jílovité zeminy a to celé zasadím do betonářského písku. Díky tomu snadno poznám, jestli ten řízek pustil kořeny nebo ne. Když zakoření, přemisťuju do množárny: do směsi písku a jílu. Než je řízek připravený k vysazení na zahradu, trvá to dva roky. A víte, kolik řízků nevzejde nebo za tu dobu odejde?“

Problém v množení je i ten, že lýkovce běžně remontují a vykvétají třeba třikrát ročně. A když kvete, tak řízek nepustí kořeny. Od pěstitelů se dozvíte spoustu zaručených rad, kdy a jak řízky odebírat, ale žádná nefunguje univerzálně. A názor odborníka? „Podle mě to chce spoustu zkušeností a intuice a taky štěstí, nic jiného se poradit nedá. O to je množení lýkovců zajímavější.“

Daphne calcicola

Daphne calcicola

FOTO: Z. Roller

Rozmanitost lýkovců

Jednotlivé druhy mají často nesouvislý areál výskytu, což platí zejména u horských druhů. V jednotlivých pohořích tak vznikají populace, kde vlivem genetické izolovanosti dochází k tvorbě různých forem. Ty se liší barvou, velikostí a tvarem květů, vzrůstem nebo i celkovým habitem.

Na téže lokalitě obvykle roste více druhů společně, a protože lýkovce jsou hmyzosnubné, prakticky bez přirozeného vegetativního množení, vznikají u nich často kříženci. Pochopitelně, pokud se ve dvou pohořích setkají různé formy těch samých druhů, budou i jejich kříženci v obou pohořích rozdílní. Navíc se zdá, že mezi dvěma druhy může dojít k různému stupni hybridizace, takže na dostatečném množství exemplářů najdeme plynulou škálu změn od jednoho druhu ke druhému. Proto má smysl popisovat jen křížence dobře rozeznatelné.

Lýkovec vonný (Daphne cneorum pygmaea alba) najdete na zahradě také v neobvyklé bílé barvě.

Lýkovec vonný (Daphne cneorum pygmaea alba) najdete na zahradě také v neobvyklé bílé barvě.

FOTO: Z. Roller

Sázíme lýkovce

Neexistuje univerzální rada. Hodně pěstovaných druhů pochází z hor, kde rostou na kamenitém podloží, ale například žlutokvětý lýkovec Giraldův (Daphne giraldii) má radějí humózní půdu v polostínu. Také lýkovec jedovatý je u nás hajní polostinný druh, vyžadující vlhko, ale ve vyšších polohách jsou jeho populace světlomilné a spíše suchomilné. Občas lýkovec „nečte odbornou literaturu“ a prosperuje na místě, nad kterým znalci jen vrtí hlavou. Přesto se nějaké ty univerzální rady najdou, zejména pro skalkové druhy. „Skalka, to není nějakých pět balvanů poskládaných k sobě, to je svérázný biotop,“ tvrdí Milan Odvárka, který na své zahradě dokázal, že ví, o čem mluví.

Moderní (možná tak trochu módní) trend jsou vrstevnaté skalky, kde se kameny skládají naplocho vedle sebe kolmo k okolnímu terénu a škvíry se vysypávají jemným štěrkem smíchaným se zeminou a pískem. V těchto štěrbinách voda rychle stéká do hloubky, takže nestojí na povrchu, kde by mohla vyvolat uhnívání krčků lýkovců (i všech dalších skalniček).

Sucho a velké extrémy teplot na povrchu skalky, to je základ úspěchu pěstování. Lýkovce i další rostliny si natáhnou kořeny do velké hloubky, kde zůstává vlhko a chladno. Tvrdí se, že kořeny některých skalniček mohou být až deset metrů dlouhé. Jen pozor, abychom to se suchem nepřehnali. Pod základem skalky musí být nepropustná vrstva – ať přírodní jíl, rostlá skála nebo fólie – která zajistí dostatek vláhy.