Začátkem třicátých let architekt Jaroslav Frágner, jeden ze zakladatelů funkcionalismu u nás, postavil v malé obci u Benešova na břehu Sázavy vedle sebe čtyři letní vily. Při jejich navrhování vycházel z myšlenky sepětí domu s přírodou. Všechny čtyři domy a také zahrady spojuje jednotná architektonická linie, kterou podtrhuje dlouhá alej stromů v přilehlé ulici. Dnes vzrostlé stromy ve veřejném prostoru i stromy a keře přímo v zahradách velkorysou Frágnerovu architekturu téměř zakrývají. Paní Lucie, majitelka jedné z vil, říká, že její přerostlá zahrada je v těch nejlepších letech.

Terasa pro malou i větší společnost
Vila, kterou paní Lucie zdědila po svém dědečkovi, byla postavena v letech 1932 až 1933 a zahrada byla založena v té době. Architekt Frágner svažitý pozemek rozčlenil do třech výškových úrovní. Nejvyšší navazuje na uliční část, druhou tvoří terasa u domu a ta nejnižší, plná okrasných dřevin, sousedí s řekou. Přes vzrostlou zeleň vodu skoro není vidět, přestože je hned za plotem. I ten je dokonale skryt za hradbou lísek, javorů, jeřábů, smrků, tújí a buků.

 

Zatímco v létě je terasa rozpálená sluníčkem, na podzim je posmutněle studená.Zatímco v létě je terasa rozpálená sluníčkem, na podzim je posmutněle studená.

Koncepce domu a zahrady odpovídá myšlence letního bydlení. Dům je přívětivý jak pro jednu nebo dvě osoby, s lehkostí však pojme společnost deseti či dvanácti lidí, kterým potřebný prostor za hezkého počasí nabízí i terasa. Je částečně kryta patrem, které se nad ní vznáší. Blok pokojíků, zakončený balkonem s výhledem na zahradu, je podepřen štíhlými sloupky a mezi nimi je dost místa pro dva velké stoly. U nich se odehrávají příjemné chvíle s přáteli, kdy se grilují dobroty, ochutnává víno a vedou řeči. Paní Lucie prozrazuje, že přestože sem za ní hlavně v létě jezdí hodně kamarádů, opravdu velké večírky se tady odehrávaly za dědečkovy éry.

Správce byl samozřejmostí
Stejně jako dnes určitě už ve třicátých letech minulého století dokázali obyvatelé i návštěvníci vily vnímat výjimečnou symbiózu domu a zahrady, k níž přispívají veliké prosklené plochy ve zdech domu. „Když se do oken opře slunce, máte pocit, že jste se ocitli na žhavém jihu. Jen moře chybí...“ zasní se paní Lucie.

Venku podobnou službu vykonává kámen. Na vydláždění terasy, cest a také na schody i rozsáhlou skalku byl použit jeden druh kamene. Jeho tmavá barva dokáže teplo ze sluníčka doslova nasávat. Z téhle energie žijí i trsy rostlin, které se spárami neúnavně derou na světlo.

„Roste to všechno jako šílený,“ komentuje životaschopnost zahrady současná majitelka, „naprosto chápu, že se v plánech počítalo s rodinou domovníka, pro něhož byl ve vile připraven malý byt. „Dům i zahrada potvrzují, že ačkoliv jde jen o letní sídlo, potřebují celoroční profesionální péči.“

Vzrostlá zeleň vytváří kolem vily dojem nekonečného lesoparku.Vzrostlá zeleň vytváří kolem vily dojem nekonečného lesoparku.

Se zahradou, která je vzhledem ke své rozloze a typu osázení spíš lesoparkem, pomáhají paní Lucii celá léta pan František se svou ženou. „Jsou jako moji adoptivní rodiče, když už vlastní nemám. František s Janou jsou moji přátelé a rádci. Bez nich si život tady ani neumím představit. František je pro mě skutečným ,pánem mého panství,. Ve všem na něj spoléhám,“ přiznává Lucie.

František se stará o kácení a prořezávání stromů, udržuje trávníky, na paní Janu čekají záhony a skalka. „Ale nemyslete si, všechny ty velké květináče s pelargóniemi, nesčetné truhlíky s balzamínou, milióny zvonků a bazalkou, které mám okolo domu, obstarám sama. A ještě tu je moje zelinářská zahrada, ze které vařím celé léto, a provensálské bylinky – moje specialita. Divila byste se, co je s tím práce.“

Také bazén, který si nechala vybudovat nedávno, čistí majitelka. „Jako malá holka jsem se chodila koupat do Sázavy. Od té doby, co mám bazén, v něm každé ráno udělám svých šest set temp v protiproudu a voda v řece už mě neláká. Sázavu mám ale stále ráda a ráda se dívám, když kolem plují lodičky s výletníky.“

Podzimní melancholie
Nejen z terasy, ale i ze strany od řeky je za hezkého počasí vidět, že dům má blízko ke slunci a k veselému životu, kde se dobře jí a dobře žije. Když pak přijde podzim a začne pršet, celý osiří a zesmutní.

Ilustrační fotoIlustrační foto

Paní Lucie poznamenává: „Dům se proměňuje v závislosti na počasí. Jak začnou v září padat dlouhé stíny, zahrada začne být zvláštně melancholická. To mě skličuje. Je to jako atmosféra z Bergmanových filmů – máte pocit, že nastala chvíle rozmlouvat k Bohu.“

Zlaté listí, které se na podzim z vysokých stromů zvolna snáší k zemi, přikryje všechnu radost a lehkost bytí, která se tu v létě vznášela. Postupně opadají zářivé barvy a zůstane jen tmavá zeleň černé borovice, štíhlých tújí a nízkých kosodřevin ve skalce. A pak nastane tiché čekání na ještě tišší bílou zimu.