Jedněmi z nich jsou například hlíznaté begonie. Vybrat si můžeme rostliny s několika velkými květy nebo s mnoha drobnějšími, vzpřímenými či převislými.

Množení řízkováním

Begonie jsou trvalky nesnášející mráz, dobře přezimující v chladné místnosti téměř na sucho. Množí se řízkováním a z výsevů. Řízkuje se buď stonek rostliny, nebo se na začátku rašení (únor, březen) hlízy rozdělí tak, aby na každé odkrojené části zůstalo aspoň jedno rašící očko. Řezy se nechají zavadnout, potřou se prachem z dřevěného uhlí (má jej každý, kdo griluje) a druhý den se části hlíz vysadí. Celé hlízy i jejich části se sázejí do květináče aspoň 3 až 4 cm pod jeho horní okraj tak, aby byly zároveň s povrchem substrátu. Jakmile rašící výhon přerůstá nad úroveň květináče, dosype se zemina 1 cm pod okraj květináče. Begonie tak zakoření ještě nad hlízou a méně se pak vylamuje.

Řízkování stonků přichází v úvahu v létě, berou se pevné, vyzrálé výhony. Řezy na nich mají být kolmé, provedené ostrým nástrojem. Opět se nechají zavadnout a zatřou se popelem, vysadí do perlitu, rašeliny, písku nebo směsi ze jmenovaných komponentů.

Rostliny ze semen

Výsevy se musejí provádět velmi časně (leden, únor), aby rostliny kvetly už v dubnu a květnu. Nebo se vysévají až v srpnu – tyto výsevy jsou určeny jen pro vytvoření malých hlízek, které přezimují. Sázet se mohou až v březnu, pokvetou stejně jako lednové výsevy.

Kysaly, jak se begonie česky jmenují, se vysévají a vysazují do substrátu určeného pro begonie nebo pro rostliny vřesovištní, vápenostřežné. Semínka jsou velmi jemná, nesmějí se zahrnovat zemí a nesmějí po výsevu zaschnout. Jakmile vyklíčí a vytvoří první list, přepichují se. Pokud zůstávají v jedné nádobě po přepichování či přesazení déle než 3 týdny, je třeba je pohnojit. Ani hnojiva nemají obsahovat vápník.

Květy begonií se mění během vegetace, jen jednoduché jsou schopné dát semena.Květy begonií se mění během vegetace, jen jednoduché jsou schopné dát semena.

Péče o begonie

Typy rostlin rostoucí vzpřímeně jsou choulostivé k větru a prudkému dešti. Begonie trpí padlím. Jakmile se objeví jen náznak jakoby pomoučení listů, neotálíme s ošetřením (přípravky olejové i chemické).

Zajímavostí je, že plnokvěté odrůdy tvoří v určité době květy jednoduché samčí a samičí, tedy takové, které mohou po opylení přinést semena. Pokud se tak stane, měly by se tvořící plůdky vyštípnout, oslabují totiž květinu a snižují kvetení.

Další vhodné květiny

Poněkud méně vnímavá k chorobám je druhá trvalka, kejklířka, se spoustou drobných zvoncovitých převislých květů. Vysévané a pěstované odrůdy pocházejí většinou z francouzských a anglických ostrovů. Tam jsou mrazuvzdorné. U nás je raději ukládáme v bezmrazých prostorech nebo tam, kde není méně než –5 °C. Pokud neomrznou, stále vegetují a kvetou. Potřebují mírnou zálivku (trochu vždy, když zavadají). Množí se řízky, výsevy, dělením trsů. Vedle těchto šlechtěnců u nás roste vlhkomilná trvalka kejklířka žlutá (Mimulus luteus). I ta se dá v truhlících nebo závěsech pěstovat, dokonce i na slunci.

Mezi vhodné „severní“ rostliny patří i elegantní fuchsie, vápenostřežné keříky, nesnášející v zimě mrazíky. Barevně doplňují růžové, oranžové, červené a žluté odstíny kysal, kejklířek a fuchsií další stínomilné letničky – lobelky. Pěstují se v barvách bílé, modré, růžové i fialové, ve formě keříků i převislé, se záplavou droboučkých kvítků, které vydrží až do mrazů. Úspěšně rostou spolu s begoniemi i kejklířkou, ale pokud se vysazují samostatně, nepotřebují substrát bez vápníku.

KejklířkaKejklířka

I když je na severu i východě slunce málo, musíme dbát, aby všechny květiny měly stálý přísun vody. Pokud se v létě zalévají nedostatečně – až tehdy, když vadnou – omezují násadu květů a mohou celkově zasychat (hlavně kejklířka a lobelka). Poškozené rostliny sice regenerují, ale nebudou již tak vydatně kvést.