Osudový srub v podhůří Jeseníků je součástí netradičního příběhu majitelů

První, nač jsme se našich hostitelů ptali, bylo, jak pro svůj srub našli ten správný pozemek. Věřte nebo ne, ale zabodli náhodně prst do mapy! A takových „náhod“ bylo při jejich stavbě více. Přečtěte si jejich netradiční životní příběh.

Zdeněk: Poznali jsme se s manželkou v Praze, kde jsme asi 15 let poměrně skromně bydleli. Nikdy jsme ani neměli touhu vlastnit velký majetek. Hodně jsem dřív cestoval po světě a už jsem nepotřeboval nic dál objevovat.

A taky jsem na cestách zjistil, že nic není v životě zase tak důležité. Ale jedna věc, co by mohla být důležitá, tak to je střecha nad hlavou. Protože každý člověk potřebuje někde spočinout.

Manželka pochází ze Slovenska z velmi lesnaté oblasti a jednou jsme tam u cesty narazili na rozestavěný srub. A byli jsme z něho nadšení. Říkal jsem si tehdy, jak je vůbec možné, že existuje taková stavba, která je postavena čistě z kuláčů? Byl jsem fascinovaný tou myšlenkou, že stavbu postavila sama příroda…

Říkali jsme si se ženou, že kdyby nám někdy život nadělil nějaké peníze, investovali bychom je do srubu.

Martina: No a pak se finance objevily a my se rozhodli stavět. Zdědili jsme peníze po rodině a něco jsme měli i našetřeno. Ale neměli jsme pozemek. A kolem velkých měst byly parcely extrémně drahé, stály by více než celá stavba. A na to jsme neměli.

Zdeněk: S pozemkem to bylo zvláštní. Ověřili jsme si takový univerzálně platný princip. Pokud si v sobě člověk vytvoří nějakou myšlenku a té opravdu silně věří, dokáže se pak v našem čase a prostoru zrealizovat a zhmotnit. A to se týká čehokoliv.

My jsme se rozhodli, že bychom ten srub opravdu chtěli. A tak jsme pro něj hledali vhodné místo. Jezdili jsme všude možně – po Vysočině, Žďárských vrších (tam nám nepovolili stavět kvůli CHKO) – a nakonec jsme zvolili Jesenicko.

Martina: Já jsem jezdila dříve do Jeseníků do lázní a zamilovala jsem si to tam. Připomínalo mi to místo na Slovensku, odkud pocházím. Byla to lesnatá a kopcovitá krajina. A taky jsem se tam uzdravila ze svých kožních problémů. Zkrátka jsem se tam cítila moc dobře, jako doma. A tak jsme začali hledat poblíž.

Také jsme měli požadavek, aby pozemek nebyl blízko u velkého vodního zdroje kvůli záplavám. Chtěli jsme spíš louky, lesy a kopce.

Martina: Někdo nám tehdy poradil, že pokud chceme pozemek levně, máme se obrátit přímo na obecní úřady. A protože jsme opravdu moc peněz neměli, tak jsme to zkusili.

Manžel vzal turistickou mapu, vymezil si jen oblast Jesenicka a začal se zavřenýma očima zabodávat náhodně prstem do mapy. A tam, kde mu prst zůstal, napsal e-mail dané obci. Když prst zabodl někde v lese, kontaktoval nejbližší vesničku. Napsal takto asi 40 e-mailů na různé obecní úřady.

Zdeněk: Ozvalo se nám následně pár starostů, a tak jsme se začali jezdit na pozemky dívat. Když nám starosta této obce poprvé ukazoval náš budoucí pozemek, byla to totální džungle.

Byl to jen takový zarostlý svah. Velké stromy a keře, jasany, lísky a smrky. A tak jsme se tady v tom snažili najít alespoň nějakou rovinu. Asi tři hodiny jsme se tady procházeli a dívali. A pak jsem to najednou spatřil. Měl jsem vidinu nebo vizi, že sem náš srub zapadne.

Martina: A obdivovali jsme krásný výhled, který tu je. Navíc sem byly blízko dotažené všechny sítě, místní vodovod (voda z místních kopců), kanalizace, plyn, je tu školka i škola. A starosta k nám byl velice vstřícný. Všechno se začalo postupně skládat.

Zdeněk: Jezdili jsme se dívat na různé postavené sruby a zkoumali jsme, jak která firma stavby provádí. Prohlíželi jsme si detaily, řemeslné opracování jednotlivých klád, průměr použitých klád, podélné spoje, inspirovali jsme se i velikostí a stylem domů. Dalo se z toho rozpoznat, jak je která firma šikovná. Potom jsme se jeli podívat na veletrh dřevostaveb.

Ale nakonec rozhodlo to, že jsme náhodně narazili na internetu na stránky Jiřího Přemysla Urbana. Tehdy to byly takové skromné stránky, ale zaujal nás. Tak jsme se za ním jeli podívat.

Líbil se nám, protože má cit pro skladbu kuláčů, staví z větších průměrů a jeho práce má tak nějak celkově něco navíc, nějaké kouzlo či jakousi nepopsatelnou přidanou hodnotu. Dělá to s láskou a precizností.

Martina: U Jirky jsme poprvé navštívili srub v interiéru. První, co nás naprosto nadchlo, když jsme vešli dovnitř, byla vůně dřeva. Byl to celkově silný zážitek, protože člověka najednou obklopuje dřevo ze všech stran. Ta masivnost kuláčů nás zkrátka uchvátila.

Martina: Manžel je velice pečlivý. Zjistil si, nastudoval a připravil vše, co bylo potřeba.

Zdeněk: Štěstí přeje připraveným. Dal jsem zkrátka dohromady vše, co úřady požadovaly. Měli jsme to během tří neděl vyřízené. Řídil jsem se příslovím: Co patří císaři, dejte císaři. Co patří Bohu, dejte Bohu. Některé skutečnosti prostě člověk musí respektovat.

Zdeněk: Srub jsme si navrhovali sami spolu s architektem a stavitelem. Asi bychom bývali ocenili architekta s většími zkušenostmi s navrhováním srubu. Několik věcí jsme později v projektu změnili.

Například původně tu měla být krbová kamna, ale nakonec jsme se rozhodli pro akumulační kachlová kamna. Měnila se i výška štítů a okna v podkroví.

Martina: Další změna byla u oken v přízemí. Podle původního návrhu tu měla být tři velká francouzská okna, architekt tak chtěl přivést do interiéru co nejvíce světla. Ale my jsme nechtěli úplně moderní vzhled domu, chtěli jsme spíš zachovat venkovský ráz okolí. Navíc velká okna znamenají větší tepelné ztráty.

Do srubu je ale určitě důležité dostat co nejvíce světla. Dřevo se z vnitřní strany olejuje a přece jen po nějaké době ztmavne. Proto je důležitá nejen velikost oken a jejich počet, ale také použité barvy a vybavení v interiéru, které doplní masivní dřevo. Aby to na člověka ve výsledku působilo lehce a prosvětleně.

Zdeněk: Náš srub (hrubou stavbu) stavěli pouze tři lidi – dva tesaři a jeden pomocník. Ve výrobě se srub stavěl asi 3 měsíce. Pak ho rozložili, převezli a seskládali tady na místě, což trvalo asi 14 dní.

Srub potom (zatím bez osazených oken) asi dva roky stál, aby dřevo vysychalo. A navíc jsme ani neměli finance na pokračování, tak se nám technologická přestávka hodila.

Zdeněk: Většinu věcí nám dělaly firmy. Něco jsme zvládli svépomocí s bratrem a otcem. Komplikací ale bylo to, že se vše odehrávalo na dálku. Bydleli jsme tou dobou ještě v Praze a jezdili jsme sem na stavbu jen jednou za 14 dní.

Zdeněk: Dům je z české smrkové kulatiny ze zimní těžby o středovém průměru 36 cm a více. Stavební firma tu předvedla skvělou řemeslnou ruční práci. Dřevo se muselo pečlivě vybírat, chtěli jsme totiž kmeny s kořenovými náběhy.

Martina: Nátěr jsme opakovali zhruba po pěti letech. Je to ale hlavně estetická záležitost. Co je zajímavé, že náš srub má vždy jiné barvy. Mění se podle slunce, mraků, zkrátka se vybarvuje podle nálady.

Zdeněk: Ze západní strany stavba docela trpí, protože je namáhaná větrem a deštěm. To jsme samozřejmě zjistili až po několika letech tady. Proto si myslím, že je velice důležité seznámit se s okolním klimatem. To bych poradil všem, aby si zjistili, jak v dané oblasti prší, fouká a svítí slunce, než začnou stavět. Přijde mi to opravdu zásadní pro životnost stavby.

Srub je krásná stavba, ale přece jen jeho kořeny pocházejí z oblastí, kde je převážně zima a okolní voda je většinou v pevném skupenství. Roubenka do našich podmínek asi více zapadá i po stránce ochrany dřeva, protože po ní veškerá dešťová voda steče dolů. Jen minimum se zachytí např. ve výsušných trhlinách.

Naopak u srubů jsou půlkuláče, na kterých se voda drží. Proto jsou často u srubů takové přesahy střechy. Nejvíc ale potom trpí ta spodní, prahová kláda, protože na ni steče veškerá voda i z těch vyšších úrovní. Tomu všemu lze předejít správnou konstrukční ochranou dřeva a uvážlivým zasazením stavby na pozemek vůči světovým stranám.

Zdeněk: Jak už jsem zmiňoval, rozhodli jsme se pro akumulační kachlová kamna. Systém akumulace mi přijde dokonalý – kamna nejdříve nabijí teplem všechny předměty kolem, a z těch předmětů se teprve potom vydává teplo dál do prostoru, čímž se prostor zahřívá. Funguje to jak slunce. Nabije předměty, které potom vyzařují teplo.

Zdeněk: Ano, máme plynový kotel, kterým ohříváme vodu a přitápíme ve velkých mrazech. Na kotel jsme nechtěli napojovat typické radiátory na zeď, tak jsme zvolili konvektory. Jsou pod okny v podlaze a fungují tak, že studený vzduch padá do vany konvektoru ze strany od okna a ze strany blíže do interiéru zase vychází vzduch teplý, ohřátý.

Konvektory málokdo zná, lidi si často myslí, že jde o podlahové topení. Ale to je omyl. Konvektory mají výhodu v tom, že mají malou spotřebu vody, pojmou jen jeden litr.

Martina: Ano, tepelná pohoda v domě je úžasná, a to celoročně. Máme silnější obvodové stěny, určitě i to hraje roli. V létě je tady vevnitř krásný chládek, i když jsou vedra.

Ani na jižní straně nikdy nesvítí sluníčko tak moc, že by bylo horko, protože máme dostatečný přesah střechy. Například sousedi pod námi mají pořád zatažené žaluzie, ale my jsme v pohodě.

Zdeněk: Tepelná pohoda u nás panuje díky promyšlené technologii. Kachlová kamna akumulují teplo, šíří ho tedy sálavým způsobem. Pokud ale zdroj tepla nemáte ve středu místnosti, tak ho musíte nějak rozhánět, protože jinak se nedostane všude.

Sálání našich kamen má dosah asi 6 až 7 metrů. Do rohů je to ale 8 a více metrů. My to řešíme jednoduchou technologií – máme větrák. Funkční řešení selského rozumu. V zimě ho zapneme, když topíme, a on tím krásně rozežene teplo po celém domě. A v létě, když je tepleji, využíváme větrák zase na chlazení.

Zdeněk: Protopíme ročně 7 kubíků rovnaného bukového dřeva. V přepočtu je to asi 8 až 9 tisíc korun. Plus plyn, který používáme jen při větších mrazech a na ohřev teplé vody.

Dohromady za topení zaplatíme něco málo přes 10 000 Kč za rok. Opět ale zdůrazňuji, že si myslím, že zásadním faktorem je ten zvolený způsob vytápění. Akumulace nám vlastně šetří náklady.

Martina: Když se v zimě topí v kamnech, tak je vlhkost samozřejmě nižší. Náš podlahář nám například radil, že pomáhá dát si do interiéru květiny, které vlhkost udržují.

Zdeněk: Důležité je také (a o tom moc často lidi nepřemýšlejí), do jakého prostředí se objekt zasadí. Jak se natočí vůči světovým stranám a jaké je okolí stavby. Dřevo jinak s vlhkostí umí pracovat velice dobře.

Zdeněk: Dříve jsem pracoval přímo v centru Prahy, odchod sem do hor pro mě byl velkou změnou. I když jsme sem odešli, abychom mohli žít v klidu a tichu, tak to bylo těžké. Chyběl mi ruch Prahy.

Žena si zvykla skoro hned a po těch třech letech už jsem se i já adaptoval a můžu s klidným svědomím říct, že jsem tu doma.

Martina: Ano, schody do podkroví, terasu po celé délce jižní stěny a samozřejmě podkroví, až budou finance. Chceme tam tři místnosti. Pokoj pro syna, pro nás a pro hosty.

Martina: Já bych rozhodně neměnila. Jsem maximálně spokojená. Jednu změnu bych zvážila, a to vytápění v koupelně a na záchodě. Máme tam topné žebříky, ale na zimu by bylo asi ideálnější podlahové topení. Má zase větší spotřebu vody (i plynu) a mnohem pomalejší náběh, takže je to relativní.

Vždy je něco pro a něco proti. Ale pocitově by to v zimě bylo asi příjemnější. Ale jinak jsme opravdu hodně spokojení, zcela to naplnilo naše očekávání a sny.

Zdeněk: Ono neexistuje měřítko, že toto je lepší než něco jiného. V paneláku je to stejně tak dobré, protože tam bydlení oproti domu v přírodě máte zase osvobozené od spousty dalších úkonů a práce, takže máte třeba více času na seberealizaci.

Tady na vesnici si ale můžete dělat skoro cokoli. Nemáte sousedy tak blízko, jste v přírodě, je tu opravdu krásné ticho. To byla primární věc, proč jsme sem šli.

Do Prahy jezdíme už jen na otočku. Bydleli jsme tam 15 let a stačilo to. Pak přijedeme sem, sedneme si na kuláč, podíváme se do krajiny, zašeptá na nás les. A my víme, že jsme doma.

Petra Pacáková, www.drevostavitel.cz