Loštice nedaleko Olomouce jsou jeho domovem téměř třicet let a figurky lidí i zvířat tu vyřezává „srdcem a dlátem“. A ještě každému příchozímu připomíná, že dřevo člověka provází od kolébky až po rakev.

„Vyučil jsem se stolařem a náhoda tomu chtěla, že jsem koupil tento domek přímo naproti dílnám, kde jsem dělával,“ usmívá se pod vousy a pod renesanční čepicí Jaroslav, který je nejen lidový řezbář i recesista (jak dokládá výzdoba jeho dvorku, který je svéráznou galerií, ale hlavně skladem dřeva čekajícího na další šanci), ale i organizátor už tradičních adventních setkání. Že tento patriot bydlí v ulici Moravičanská, je z dalších jeho životních náhod.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Mám tu i sošku, kterou jsem vyřezal v sedmé třídě, ale v učení si o mně mysleli, že ze mne nic nebude, protože nevěděli, co dělám doma, kam jsem vždycky z dílny pospíchal.“

Loštický betlém

Osmapadesátiletý Jaroslav vstává brzy – před pátou, aby měl klid na práci, než to v okolí ožije a začnou chodit i první návštěvníci. Někdy pracuje v dílně, jindy rovnou u malého stolku v obývacím pokoji s velkým jídelním stolem a židlemi jako na hradě. Vyřezával je sám. Celá místnost připomíná komnatu a galerii s jeho pracemi.

Samozřejmě středobodem je roh místnosti, kde se za sklem rozrůstá společenství dřevěných postaviček. Z Loštického betlému oči přecházejí a chce to věnovat čas vyhledávání jednotlivých lidí. Nejenže je Jaroslavovo dílo mistrovskou ukázkou lidového řezbářství, ale on do svého betlému umísťuje poznatelné figurky lidí ze sousedství, významné rodáky z okolí, a ještě vede archiv, ze kterého je patrné, že si jejich podoby nevymýšlí.

Také chodbu vedoucí středem domu a schodiště do podkroví zdobí dřevo a dřevořezby.

Také chodbu vedoucí středem domu a schodiště do podkroví zdobí dřevo a dřevořezby.

FOTO: Petr Horník, Právo

FOTO: Petr Horník, Právo

Z těch obecně známých je tu Karel Kryl nebo malíř – loštický rodák – Adolf Kašpar. Ale třeba i malinká postavička Kajínka utíkajícího na laně z namalované Věznice Mírov – z jedné z dominant kraje.

Figurka loštického rodáka, malíře Adolfa Kašpara má štětec se štětinami z malířova opravdového štětce.

Figurka loštického rodáka, malíře Adolfa Kašpara má štětec se štětinami z malířova opravdového štětce.

FOTO: Petr Horník, Právo

Z nejnověji vyřezaných je tu například vedoucí loštického kulturního střediska Stanislav Veselý, zakladatel kapely Veselka. Loštický betlém má na tři sta devíticentimetrových figurek – a stále přibývají. V tento předvánoční čas se tu pořádá už po jednadvacáté setkání s příchozími, při kterém budou slavnostně pasováni noví „obyvatelé“ betléma! „K mé radosti se stává i to, že mi někdo z dospělých návštěvníků řekne, že už tu byl jako dítě.“

Prodloužený život lipového dřeva…

Prodloužený život lipového dřeva…

FOTO: Petr Horník, Právo

FOTO: Petr Horník, Právo

Území snů

„Po nastěhování jsem tu nevyměnil ani původní dřevěné zárubně. Dělal jsem tu jen malé úpravy a chtěl jsem, aby tu zůstal duch lidí, kteří tu žili. Odkaz předků ctím. A jsem kuté Moravák – mám rád svou zem. Tak jako má někdo rád třeba Prahu. A tak to má být. Ale vlastenectví se vytrácí.

Od dětství jsem vyhledával hrady a zámky, jejich prostředí mě úplně pohltilo a v normální realitě jsem se moc necítil, takže mě někteří považovali pomalu za blázna. A jednou jsem měl sen o renesančním chlápkovi se šrámem na obličeji a zlomeným kordem, kterým na mě pořád ukazoval. Pak se mi sen ve stejném kostýmu vrátil. Když jsem později navštívil kamarády divadelníky, nabídli mi, že mají v kostymérně zbytečný oblek – a to byl přesně on! Tak jsem si pak ještě vyrobil amulet, který jsem na té postavě ve snu také viděl. Nosím ho, jak vidíte, dodnes. Uklidňuje mě, že žiji ve svém světě, na neomezeném území mých snů a vizí,“ konstatuje řezbář samouk, který se nechává inspirovat i malířem Albrechtem Dürerem. „Bez určitých obětí a bláznovství by nevznikla ani Sixtinská kaple.“

Střed Loštického betlému.

Střed Loštického betlému.

FOTO: Petr Horník, Právo

Od roku 1989 už se řezbařině věnuje se živnostenským listem a dodnes je to jeho obživa. K tomu všemu ještě stíhá dávat najevo svoji nevoli s nařízeními přicházejícími z Bruselu.

„Odjakživa se tady syrečky ukládaly ke zrání na dřevo. Teď to musí být na nerezu a už to není ono. Taky mně vadí, že politici v Praze asi nevědí, jak se lidem na Moravě žije. V televizi zahlásí průměrný plat třicet tisíc, a tady lidi berou třeba deset?!“

Vyřezaní nejen svatí

„Můj táta i děda pocházeli z nedaleké Vranové Lhoty pod Bouzovem. Mám k té dědině pořád vztah a také mě tam mají rádi. Hlavně tátu, muzikanta a kapelníka, měli moc rádi. Je to druhé místo, kde pracuji na betlému s konkrétními postavami. Tam mám například postavu rodáka – sportovního gymnasty Jana Sládka. Představte si, že byl vlajkonošem naší výpravy na olympiádě v roce 1936 v Berlíně.

Mám i spoustu dalších vnuknutí, odněkud shůry, která si rychle namaluji a pak se pustím do vyřezávání.“

Vyřezávané objekty mají své místo už v předsíni.

Vyřezávané objekty mají své místo už v předsíni.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jako galerie v Jaroslavově domě vypadá i předsíň a chodba. Ale, jak říká, žije tu skromně. A když přijde návštěva, tak odloží dláto – andělíček počká – a je připraven všeliké své tvoření vysvětlit každému, kdo v dobrém přichází.

Malou komnatou je i kuchyň s jídelním stolem.

Malou komnatou je i kuchyň s jídelním stolem.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Lidi se všude mezi sebou hádají. Tady se nehádají. Jsou ze dřeva,“ nezapomene přidat s úsměvem. „V životě je alfa a omega počátek a konec. Něco jsem začal a čeká mě i tečka. Rád bych po sobě zanechal stopu, odkaz pro další generace. Jak se říká – život je krátký, umění věčné.“