Na první pohled kostel připomíná svitek čistě bílého papíru. Z něj jako by se pomalu po proužcích odvíjel. Stavba je zasazena do středu vesnice, a tak funguje jako její přirozený centrální prvek, k němuž se vše vztahuje.

Je to dobře, protože obyvatelé Sazovic mají takto k dispozici nejenom klasický kostel, ale i společenské centrum, kde se mohou setkávat při mnoha dalších příležitostech a nejenom při mších.

V srdci Sazovic na Zlínsku mají kostel, který na první pohled připomíná svitek čistě bílého papíru, který se na několika místech začíná odvíjet.

V srdci Sazovic na Zlínsku mají kostel, který na první pohled připomíná svitek bílého papíru, který se na několika místech začíná odvíjet.

FOTO: Marek Jan Štěpán

Stavba vyrostla na ploše 2833 m2, od první studie projektu (architekt dostal původně na výběr ze tří míst v obci) do vysvěcení kostela uplynulo pět let. Většinu času přitom zabralo projektování a vyřizování stavebního řízení.

„Jsem rád, že Sazovičtí to vzali za velmi rychlý, až takový organický konec. Díky zdejším patriotům, kteří na stavbu přispěli, dílo vznikalo velice rychle a velice zdárně. Nebývá to opravdu zvykem, je to skoro až příkladná investice,” řekl Novinkám Marek Jan Štěpán.

Pro potřeby vybudování kostela vytvořili místní obyvatelé sdružení. Nazvali je prostě – Spolek pro výstavbu kostela v Sazovicích.

Klika vstupních dveří do kostela je inspirována klepadlem ze Staré Boleslavi, u nějž zemřel svatý Václav nese první slova svatováclavské legendy: Crescente fide Christiana.

Klika vstupních dveří do kostela je inspirována klepadlem kostela ze Staré Boleslavi, u nějž Václav zemřel. Nese první slova svatováclavské legendy: Crescente fide Christiana.

FOTO: Marek Jan Štěpán

Ke svatému Václavu odkazuje kostel mnoha prvky. Už jeho tvar vychází z tradičního tvaru rotundy, tedy sakrální stavby stavěné právě v době, kdy patron české země žil.

Pozorného návštěvníka zaujme i klika na vstupních dveřích, jejíž tvar je inspirován tvarem klepadla dveří kostela ze Staré Boleslavi, kde světec zemřel rukou svého bratra Boleslava. Na vnitřní straně kruhu jsou pak vyfrézována latinská slova první svatováclavské legendy: „Crescente fide Christiana...” (Za času šíření víry křesťanské... – pozn. red.).

V hlavní roli světlo

Po vstupu do kostela překvapí prostota zařízení jeho interiéru. Architekt záměrně volil čisté linie a jen minimální výzdobu. Celek tak působí spíše abstraktním, spirituálním dojmem, jenž cíleně vychází vstříc současnému chápání víry.

Člověk hledající prostředí pro duchovní usebrání zde není rušen ani vnějšími vlivy, ani přílišně popisnou výzdobou, která měla svůj nezastupitelný význam především v historických dobách, kdy převážná většina obyvatelstva byla negramotná.

Okna tvoří jakési zářezy do oblých stěn kostela.

Okna tvoří jakési zářezy do oblých stěn kostela.

FOTO: Marek Jan Štěpán

Lví podíl na popsaných dojmech má architektova velice pečlivá práce se světlem. Nenechává je totiž pronikat do interiéru přímo, nejprve se odráží od hladkého, oblého povrchu stěn a ozařuje vnitřek kostela pouze ambientně.

„Nevnímáte tady kontakt s okolím, protože všechna okna, která jsou tady za námi, jsou jako zářezy do zdi. Jako kdyby stavba byla z papíru. Působí odhmotněně. Působí to, jako kdybyste papírové stěny nařízli, prsty je ohnuli a tímto způsobem dovnitř proniklo světlo. Není přímé. Mělo by působit produševnělým dojmem,” vysvětluje svůj záměr architekt.

Světlo do interiéru kostela dopadá mimo jiné kruhovým světlíkem ve stropě v trojúhelníkovém rámu. Celek má symbolický význam. Připomíná Boží oko.

Světlo do interiéru kostela dopadá mimo jiné kruhovým světlíkem ve stropě v trojúhelníkovém rámu. Celek má symbolický význam. Připomíná Boží oko.

FOTO: Marek Jan Štěpán

Jedinou výjimkou je kruhový světlík ve stropě zasazený do trojúhelníkového rámu.

„Je to trvalý symbol něčeho božského nebo boží prozřetelnosti. Ale zase v té abstraktní podobě,” pokračuje Marek Jan Štěpán.

Kostel má na první pohled neobvyklý tvar. Ten je ovšem ve skutečnosti odvozen z ryze tradičního typu sakrální stavby - rotundy.

Kostel má na první pohled neobvyklý tvar. Ten je ve skutečnosti odvozen z ryze tradičního typu sakrální stavby – rotundy.

FOTO: Marek Jan Štěpán

Za příjemného zvuku zvonkohry architekt vysvětluje hlubokou symboliku zařízení kněžiště čili presbytáře. Jeho hlavní prvky tvoří z mosazi odlitá menza, tj. obětní (oltářní) stůl, ambon (řečnická tribuna či pultík, kde se čte z Písma svatého) a sedes neboli sedadlo, na něž při mši usedá její hlavní celebrant.

Těžištěm kostela je menza, neboli obětní (obřadní) stůl. Připomíná skořepinu.

Těžištěm kostela je menza neboli obětní (obřadní) stůl. Připomíná skořepinu.

FOTO: Marek Jan Štěpán

Menza, jež je těžištěm kostela, má tvar zlatavé skořepiny. Symbolizuje Boží dotek, tedy přesně moment, kdy se Bůh dotýká něčeho pozemského nebo nás.

Obdobně je Boží dotek zpodobněn například na světoznámé Michelangelově fresce Stvoření Adama v Sixtinské kapli. Za menzou je pak Kristus s křížem ze skla v póze, jako kdyby právě vstoupil skrze zeď a žehnal všem přítomným gestem „Pokoj vám”.

Výzdoba interiéru kostela je velice střídmá. Návštěník hledající duchovní soustředění není tak ničím rušen.

Výzdoba interiéru kostela je velice střídmá. Návštěvník hledající duchovní soustředění tak není ničím rušen.

FOTO: Marek Jan Štěpán

Na stěnách kostela je aplikovaná omítka drásaná koštětem, jež má připomínat svatováclavskou kroužkovou košili.

„Stavba by vás měla jakoby obléknout, když do ní vstoupíte,“ popisuje architekt s doplněním, že kontrastním prvkem ke stěnám jsou pak laserem vyřezávané bronzové figurální výjevy Vladimíra Kokolii.

Akustika se povedla

Na stropě kostela je akustický podhled z drobných dřevěných latí. Na kůru jsou varhany, jejichž hlas se kostelem překrásně nese.

„Varhany akustiku kostela nádherně osvědčily. Je skvělá. Dozvuk, sbory, všechno tady vyznívá výborně. Což bylo tak trošku plánované, ale vždycky je to taková alchymie. Nikdy nevíme, jak to vyjde. A tady to vyšlo,” pochvaluje si Marek Jan Štěpán.