Aby náš byt nevypadal jako muzeum, musíme v něm umět nábytek takového ražení dobře zakomponovat. A umět se o něj starat. Něco zvládneme sami, a další odborník.

Svěříme to mistru kováři?

Restaurátorské práce by měli provádět jen odborně vzdělaní a zkušení skuteční mistři svého řemesla, znalí konstrukčních postupů výroby nábytku, dejme tomu před třemi sty lety.

Takové neznalosti u laických opravářů mohou způsobit jen nedozírné škody, protože barva, charakter a patina starožitnosti se vyvíjejí mnoho let, a když je poškodí neodborné restaurování, jsou nenávratně zničeny. Přitom některé kusy starožitného nábytku mají hodnotu automobilu nebo rodinného domu.

Konzervace a renovace
Konzervování - nábytek se opravuje pomocí starého dřeva a tato oprava by neměla být rozeznatelná. Jde pouze o znovunavrácení nábytku do provozuschopného stavu.
Restaurování - opravu lze provést dokonale, s použitím třeba i nových prvků, přičemž přechod mezi starým a novým má zůstat zřetelný. Je to již zásadní renovace a návrat do původního stavu. Jednotlivé techniky restaurování nejsou složité. Jde např. o slepení ulomených noh a opěradel, opravy zarážek, vodicích lišt, slepení uvolněných spojů. Větší problém nastává, když některá část chybí.

Nejčastější opravy

  • Umět rozebrat a opět sestavit židli je bezpodmínečnou dovedností každého restaurátora. Opravují se především zlomené nohy, opěradla, luby, vyměňují se čepové nebo kolíkové spoje, zlomená opěradla. Rovněž je nutné znát konstrukci stolu, která se příliš nezměnila. Běžnou bývá oprava prohnuté desky, způsobená obvykle nedostatečnou vlhkostí
  • Další opravy spočívají v restaurování poškozených okrajů stolů, kloubů u sklápěcí desky, rovněž různé úpravy jemné dřevořezby.
  • Restaurátorská činnost obsahuje velké množství dalších postupů, počínaje zahlazením škrábanců až po záchranu již zcela zatracených kusů. A co je lepší, sáhnout při opravě po kusu starého dřeva, anebo vyrobit novou chybějící část kusu nábytku ze dřeva nového? Toť otázka. Na místě je konzultace s odborníkem.

Nezbytné vybavení

K restaurování nábytku je nezbytná dílna s hoblicí a další nástroje. Amatérským restaurátorům plně vyhovují náčiní moderní, avšak pro profesionály zůstávají těmi nejlepšími ty nástroje, jež sloužily k restaurování nábytku v 18. a 19. století. Tehdy používaná ocel je stále optimální co do udržení ostrosti a o rukojetích vyrobených ze zimostrázového nebo palisandrového dřeva, dokonale padnoucích do ruky, ani nemluvě.

K vybavení patří samozřejmě pily, kladiva, palice, šroubováky, nejrůznější škrabky, hoblíky, svěrky, dláta a řezbářské nástroje. A také nástroje soustružnické, které se k výrobě nábytku používají již od středověku. Ze strojů je nutná pásová pila, soustruh, frézka a elektrické vrtačky.

Renovujeme na chalupě

Objevili jste na půdě na chalupě starou skříňku, která kdysi bývala krásná? Co udělat, aby se jí vrátil původní lesk?

Nejdříve musíme odstranit starý nátěr, nejspíš vosk nebo lak.
Tady pomůže odstraňovač starých nátěrů.
Natřeme jej na plochy nábytku a necháme působit 30 minut.
Pak barvu špachtlí odstraníme.
Zkušený kutil starý nátěr dokáže seškrábnout ciglinou, tj. ocelovou planžetou, a to jedním směrem dolů.
Suché dřevo pak dokonale přebrousíme smirkovým papírem a zkontrolujeme, zda ve dřevě není červotoč.

 

Mnohdy chybějí u nábytku nohy, které jsou ulomené z více příčin, většinou hnilobou nebo červotočem. Nohy si můžeme vysoustružit sami na soustruhu nebo je dostaneme např. u firmy Europa Antik, která vyrábí široký sortiment smrkových a bukových noh k nábytku. Nohy lze spojit klihem nebo konstrukčním lepidlem.

Druhy úpravy povrchů

U starého nábytku se prováděly obvykle dvojí povrchové úpravy. První bývala šelakem. Ten se používal nejčastěji na ořechový a třešňový nábytek. Zmíněný způsob úpravy byl ale velmi náročný a vyžadoval velkou zkušenost. Aby nedošlo k poškození nábytku, vyplatí se svěřit jej restaurátorovi.

Druhým typem povrchové úpravy je úprava voskem. Přírodní vosk obsahuje včelí vosk a karnaubu (ochranný, téměř nerozpustný vosk - zkvalitňuje povrchovou úpravu dřeva) a terpentýn, který vosky zředí. Vosk se nanáší štětcem nebo hadrem po celé ploše a nechá se působit 24 hodin. Pak se rozkartáčuje (na menší plochy stačí kartáč na boty s tvrdším chlupem, při nátěru větších ploch je vhodnější použít kartáč na vrtačce).

Vosky jsou v různých barvách - bílá, okrová, světle a tmavohnědá. Vosky jsou citlivé na vodu a zanechávají fleky, proto se na kuchyňský nábytek, židle nebo na horní desky stolu používá voděodolný vosk, který ztvrdne jako lak, ale je daleko příjemnější na omak a má velkou výhodu - nemusí se brousit. Nátěr pak stačí jen přetřít, vosk se už nekartáčuje. Nejlepší kombinace je vodní mořidlo, potom včelí vosk a nakonec voděodolný vosk.

Vyrobeno ve spolupráci s firmou www.europaantik.com