Hlavní obsah
Jednoduchost linií velkého bílého domu uprostřed zeleně jako by se odrážela i ve vnitřním zařízení. Foto: Václav Jirsa, Právo

K domu obklopenému šumavskými lesy lze dorazit podle perfektního popisu od naší hostitelky nebo po paměti. Olga Walló, dříve hlavně režisérka dabingu, dnes více spisovatelka a překladatelka, stále čerpá inspiraci i ze svého filozofického vzdělání a místního prostředí. Energii pak z okolní přírody, která tu začíná hned na zápraží.

Jednoduchost linií velkého bílého domu uprostřed zeleně jako by se odrážela i ve vnitřním zařízení. Foto: Václav Jirsa, Právo
Velký šumavský dům Olgy Walló

„Dům je směšně velký,“ prozrazuje hned (možná mimoděk) svůj vztah k hmotným statkům a později pro upřesnění dodává: „Věci jsou na nic, nemám je ráda a nerozumím jim. Věci jsou bezvadné v muzeu. Máme to tu zařízené velmi střídmě. Knížky jsou dobré. A podlahy jsou důležité.“

Zbavit se nepotřebností

Zařízení opravdu není okázalé, ale pohodlné a vkusné. Praktické i s nápadem a hlavně s ohledem k místu. "Podlahu jsme ve světnici s kuchyní dělali novou. Z nejlevnějších prken a z prořezů jsme ještě nechali udělat knihovny. Knih je tady hodně a k ukradení vlastně nic.“

.: Ze zbylých prken z podlahy jsou knihovny. foto: Právo/Václav Jirsa

Po zakoupení nemovitosti (kupní smlouvu paní Walló podepisovala na Šumavě 17. listopadu 1989 s tím, že takových shromáždění ještě bude...) byla prý při zařizování největší práce vyházet spoustu nepotřebného nábytku a dalších věcí po předešlých majitelích.

Ten poslední - hospodský - prý stavení koupil od majitele, který dům po Němcích propil v rumu. Opuštěné a nezabydlené domy byly v dříve poměrně velké vesnici je jich v okolí jen pár. „Jsem od Hradce a tam, když přijdete, tak jste náplava i po dvaceti letech. Tady mi to ale připadá jako v Kanadě, kde jsou vlastně všichni bez kořenů.“

.: Kousek za domem už začíná divočina. foto: Právo/Václav Jirsa

„Příběhy jsou tady všude kolem. Třeba hned u sousedů, kde žije úžasně hodná čarodějnice - bylinářka. S tímto domem neznám naštěstí žádnou konkrétní osobu spojenou s původními majiteli. Nedělalo by mi dobře znát osobní příběh odsunutých Němců,“ vrací se do složité historie naše hostitelka a hned dodává, že nás chce dnes raději bavit.

„Trávu kolem domu sekáme, aby mě zase neuštkla zmije. Ale to byla moje hloupost, brala jsem z hromady dříví klacky - ovšem i se zmijí. Místní doktor říkal, že jsem po letech první. Než sehnali ve Vimperku sérum, tak si se mnou nadšeně povídal o českých překladech Odyssea.

.: Kuchyňský kout je prostě a přitom nápaditě zařízen. foto: Právo/Václav Jirsa

Ale úplně přesně - trávu udržujeme spíše kvůli kontrastu. O pozemek se cíleně staráme tak, aby si příroda dělala co chce. A také lidem, kteří nám říkají, kolik tady musíme mít práce, odpovídáváme: nemáme. Necháváme to být. Jen tu trávu sekáme v místech, po kterých chodíme.“

Galerie namokro i naležato

„Mám pocit, že jsem tady na dně moře. Dům je dobře postavený v závětří. Šumava opravdu šumí, až přímo někdy i řve. Ale tady ne. Jen na vrcholcích stromů vidíte, jak se jemně tetelí.“ Prý je tu krásně i v zimě na běžkách. I v létě je tu ovšem součástí zařízení každé místnosti hromada připraveného dříví u velkých kamen.

.: Hned za vstupem do domu je pod klenutými stropy čítárna s krbem. foto: Právo/Václav Jirsa

„Šumava má pro mne takové kouzlo, že bych v létě nikam nejela,“ konstatuje rezolutně jinak zcestovalá vyznavačka jógy a pohybu.

Z cest si paní Walló mimo jiné přiváží malované kachle. Lepí je v koupelně mezi ty staré. Vzniká tak originální galerie. Ostatně netradičně umisťuje i fotografie v jedné z velkých ložnic. Na stropě. I návštěvy si je prohlížejí v leže. Sám jsem to zkusil a je to zážitek!

„Jsme kousek od nádražíčka i německých hranic. Přišla jsem sem nezkušená, i když už jsem předtím prodala ruinu jednoho statku. Ale pražský kavárenský typ opravdu nejsem. Bývám tu často a na dlouho, jak mi práce dovolí. Do Prahy se vracím, když už se mi stýská po lidech. Jestli tu mám něco dobrého, tak sousedy. Moji lidé jsou ale v Praze.

.: Nejčastější zařízení domu - knihovnafoto: Právo/Václav Jirsa

Je tu jeden základní nedostatek, že sem nedoletí e-mail. Když opravdu potřebuji něco poslat, naložím auto a jedu k Prachaticím, kde u benzínové pumpy vyřizuji kancelář.“

Knihy a květy

Podobně vznikala i nejnovější (právě vydaná) kniha naší hostitelky - Jak jsem zabila maminku. „Završila jsem tak posledním dílem pokračování jakési rodinné ságy. Těší mě její vydání, ale už myslím na něco jiného.

Kdybych byla Dostojevský, tak mohu čerpat z bohatých příběhů místních. Třeba na to za pár let dojde,“ usmívá se paní Walló, která své šedesáté narozeniny nebere jako podnět k úvahám o hranici odchodu do důchodu.

„Příběhů je vždycky víc, než jeden krátký život. Já jsem po přeslici ze starého selského rodu - první dochovaný záznam je z roku 1510 a jedna z mých knih je i o tom, jak intelektuálové přivedli jeden statek úplně vniveč (za něj jsou tady podlahy).

.: Světnici zdobí i staré portréty blízkých příbuzných paní Walló. foto: Právo/Václav Jirsa

Pak už jsem práskla všechno,“ směje se dnes Olga Walló a k nekonečné pestrosti života dodává: „Moderní technika je úžasná, ale mám pocit, že lidem, kteří na ní ulétávají, něco schází. Jsou to jen nástroje a musíme je zvládat. My jsme ale mnohem složitější, tajemnější i hroznější. Taky kolikrát umíme poradit druhému, ale sami se sebou nevíme, co dělat.

Zatímco když mě to někdo naučí, tak porozumím i strojům. Člověk je mnohem větší tajemství. A důležité je mít v pořádku tělesnou schránku a pak ať kvetou všechny květy.“

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků