Článek
Jedno z jeho tvůrčích období zahrnuje i malování evropských velkoměst, z kterých se posunul postupně do arabských zemí a později i do Asie.
„Na začátku devadesátých let, po zážitcích z katolické Malty, kde základy architektury položili převážně Arabové, jsem začal vyhledávat stále častěji inspiraci v Orientu. Po zhlédnutí jednoho staršího dokumentu o Marrákeši jsem byl okouzlen atmosférou na náměstí Djemaa el Fna.
Ačkoliv přes den bývá téměř liduprázdné, po setmění se zcela zaplní lidmi a panuje zde atmosféra jako z pohádek Tisíce a jedné noci. Přijal jsem pozvání k účasti na studijní cestu a do roka jsem na tom náměstí stál a vnímal tu opojnou explozi vůní, chutí a zvuků. Toto prostředí mě na celé desetiletí pohltilo, tato první studijní cesta mně zcela změnila budoucí pracovní život. (viz. např. obraz Poledne v Marrákeši - pozn. aut.)“
Ticho a klid, zejména v zahrádce za domem ukončené ateliérem, z kterého jsou dva kroky do garáže, určují pohodu bydlení našeho hostitele.
Rekonstrukcí z běžného rodinného domu vznikala funkcionalistická vilka s orientálními prvky inspirovanými dalekými kraji.
Barvy a kardamom
Malíř a grafik Pavel Mutinský navštívená místa samozřejmě vnímal i jako cestovatel a do obrazů se mu přirozeně, jak říká, dostává existenciální podtext.
„Velké aglomerace ve mně vzbuzovaly dojem, že člověku vlastně škodí, a odráželo se to i v mých obrazech. Aspekt kontrastu blahobytu a bídy, když sejdete z turistických zón, se mi do obrazů samovolně vrací, protože ve městech, třeba v Káhiře, ale nejen v exotických zemích, je nepřehlédnutelný.
Jsem rád, že nemusím malovat obrazy kvůli jejich prodeji. Asi bych to už ani neuměl. Stávalo se mi před lety, že mi volali galeristé: Pane Mutinský, připravte nám dva Marrákeše…, a já získával nepříjemný pocit, že se z malíře ve svobodném povolání proměňuji v závislého výrobce obrazů. Nyní mi na živobytí vydělává užitá grafika a design. Pracuji na počítači z domova a do jisté míry jsem pánem svého času,“ konstatuje spokojeně náš hostitel, když nám nabízí pravou arabskou kávu s kardamomem.
Exotické solitéry se nijak neruší s poctivými reproduktory. Interiér v největší místnosti doplňují „staré dobré“ a špičkové reprobedny ze dřeva.
„Mix zvuků z moderních mašinek mi nic neříká, mám rád, když muziku nic nešidí. V patnácti jsem začal poslouchat art rock, např. Mariána Vargu, a vydrželo mi to dodnes.“
V přízemí je tvůrčí pracovna a současně malá galerie – příležitostné místo ke vzpomínaným setkáním.
Ze schodiště se v mezipatře vstupuje do zimní zahrady, salonku s výhledem do zahrady – místo přímo si říkající o posezení v křesle.
V patře je jeden pokoj, salonek sloužící také jako místo pro přijímání hostů. Druhá místnost, největší v domě a s okny do klidné ulice, je kuchyň a ložnice v jednom. S jídelním stolem a reproduktory.
Daleko i na dosah
Po studiích na Umprumce mohl zůstat v Praze, ale vrátil se ke kořenům a příbuzným, které má a měl v Plzni a Plasech.
V Plzni pokračoval také ve studiu výtvarné kultury na pedagogické fakultě. „Za přáteli do Plas jezdím často a v tamním Santiniho klášteře jsem několikrát vystavoval. Nádherný barokní prostor!
Přiznávám, že jsem otrok svých vášní a z cest, které jsem protáhl i do Asie, jsem vozil řadu artefaktů. I onu inspiraci. Už kubističtí malíři čerpali z afrického kmenového umění – Picasso, Filla, Čapek. Sklenář zase z Číny…“
Ploché střechy jej zaujaly v severní Africe. Stavební práce tu v minulých letech prováděly firmy, ale originální doplňky a detaily si vytvářel převážně sám. V Tunisu si u kamaráda ve slévačské dílně koupil jednu hlavici a patku sloupu a tady mu sochaři udělali formy a odlili další kusy.
„Při práci často vypínám telefon, preferuji samotu a soustředění, ale dříve či později se s přáteli dělím o názor, potřebuji zpětnou vazbu. Prvním divákem a kritikem bývá nejčastěji moje partnerka.“
Posouvání světa
„Když jsem po rozvodu hledal nové bydlení, vybíral jsem mezi dvěma favority – vyhrál tento dům, protože měl plochou střechu. Líbí se mi tu, jsem tu šťastný, místo má pro mne i to kouzlo, že jsem nedaleko vyrůstal.“
Do arabského světa se Pavel Mutinský už nějaký rok nevrátil a kontakt s tamními přáteli postupně vyprchává.
„Přesto se mě osobně dotýká, co se tam dnes děje. Do Bagdádu jsem měl letět v době, kdy jej Američané vybombardovali, cestu jsem si dohodl při návratu z Jordánska už půl roku předtím. Z gauče jsem pak nad ránem v přímém televizním přenosu sledoval, jak na mně známá místa dopadají rakety… Mrzí mě, kam se ten svět posunul.“
Může se vám hodit na Seznamu:
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.