Hlavní obsah
Uprostřed největší místnosti je i centrum malířčina ateliéru. Starožitná křesla jsou přikryta potahy a dána tak k dispozici i kočce a kocourovi. Foto: Václav Jirsa, Právo

Malířka a medailérka Marie Zábranská má poslední dobou byt-ateliér plný koček! I když živé jsou jen dvě (přesněji: jeden je kocour). Ty ostatní jsou všude kolem na obrázcích. Výtvarnici jsme totiž navštívili v pražské Kloboučnické ulici v době, kdy dokončuje ilustrace ke své knize Kočičí škola.

Uprostřed největší místnosti je i centrum malířčina ateliéru. Starožitná křesla jsou přikryta potahy a dána tak k dispozici i kočce a kocourovi. Foto: Václav Jirsa, Právo
Malířka Marie Zábranská doma učí kočky

Téma jí připomíná hezké roky zážitků ze života na její bývalé chalupě uprostřed přírody na Plzeňsku, odkud Marie Zábranská pochází. Naproti tomu častými tématy jejích obrazů je Praha – viděna i z oken předchozího ateliéru na vltavském nábřeží.

Marie Zábranská

Foto: Václav Jirsa, Právo

Smutná a slepá okna

Jak říkával její manžel, malíř Adolf Zábranský, vyvdala prý krásný ateliér!

„Dlouho a ráda jsem obývala ten ateliér vybudovaný v půdních prostorách domu na nábřeží. Manžel tam ještě vynášel kýble s uhlím, ale když jsem se k němu přestěhovala, prohlásila jsem, že půjdeme s dobou a zavedli jsme tam plyn. Celý prostor jsme vlastním nákladem zmodernizovali, přistavěli i koupelnu a WC, které dříve bylo na chodbě,“ vzpomíná vdova po malíři respektovaném i ve světě. (Také máte doma pohádkové knížky s jeho ilustracemi?)

Byl to slavný a krásný ateliér s vlastní a dlouhou historií. Ještě dříve tam tvořil grafik a malíř Viktor Stretti.

Stěny zdobí i obrazy z nedávného tvůrčího období naší hostitelky.

Foto: Václav Jirsa, Právo

„Když za mnou majitel domu před lety přišel s tím, že tam mohu zůstat, pokud mu zaplatím nájem přes třicet tisíc, nevěřila jsem, že to myslí vážně. Myslel. Nakonec mi opravdu nezbylo než se po prohraném soudu a zaplacení poplatků v roce 2005 vrátit do tohoto bytu, který jsem před tím pronajímala dvěma studentkám. Od bývalé sousedky vím, že po nás dosud nikdo v ateliéru nebydlí. A když jedu kolem, jsou vidět typicky slepá okna, potvrzující, že za nimi není život. Kočky se z parapetu rozhodně nedívají.“

Marie Zábranská byla, mimo jiné, pět let předsedkyní Sdružení pražských malířů, přesto nebo právě proto i dnes kroutí hlavou: „Ateliéry byly ve vší tichosti vyjmuty z bytového fondu a dány do podnikatelského. Mánes jsem měla naproti ateliéru, a byla tak blízko dění. Mluvila jsem i s poslanci a kolikrát nevěřila, co se v parlamentu děje.“ Mezi výtvarníky mnoho lobbistů není.

Kočičí škola

Stěhování před osmi lety špatně snášel i kocour a dlouho byl v novém prostředí nesvůj. Tak dlouho, až mu paní Zábranská, po dohodě s veterinářem, opatřila v roce 2008 mladší kamarádku.

„Takovou kombinaci ale nikomu nedoporučuji, pan doktor se spletl.“ Neosvědčilo se a kocour je uražený dodnes. Natolik, že se žárlivec ani při focení neukázal! „Schovává se, i když přijde na návštěvu syn. A ten se vždy diví proč, když mu nikdy nic neudělal. Teprve, když mu po jeho odchodu mávám z okna, tak se přidá,“ usmívá se paní bytu-ateliéru a zakládající členka výtvarné dámské skupiny Femina.

Ze stolu je nejlépe vidět na rodící se obrázky.

Foto: Václav Jirsa, Právo

S roztomilými koťaty, kterým tu dává život štětec a akvarely, kontrastuje na stěnách několik velkých pláten z minulého tvůrčího období naší hostitelky. V polici je zastoupena ukázka návrhů na medaile a vůbec je tu těžké se rozhodnout, co obdivovat dříve. Obrazy a tvůrčí prostředí totiž prostupuje celým třípokojovým bytem.

Pravda, dva pokoje jsou panelákově malé a kuchyň ještě menší, ale naší hostitelce tu nic nechybí. A hlavně ani ta múza! Ale přece jenom něco chybí – výhled z okna přes řeku a Žofín rovnou na Hradčany!

Inspirativní vzpomínky

„Už se mě tu i sousedi ptali, proč mám sama tak velký byt. Neuvědomili si, co takový ateliér vše obnáší. Ale nedivím se jim. Sleduji kolem sebe, jak se lidi v Praze stali z hlediska bydlení skromnými. Dneska, když je někdo sám, má garsonku. Tady vedle bydlí lidi i v suterénu, v místnostech, které byly dříve nebytovým prostorem.“

V jednom z menších pokojů, kde by jiní měli například ložnici, je také ateliér, archív a místo pro obrazy čekající na další výstavu.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Ani naše hostitelka si prý z důchodu nemohla dovolit držet chalupu v Západočeském kraji. „Jednak je to dálka a jednak jsem chtěla mít stavení i zahradu v pořádku, ale na všechno jsem si musela zjednat. Problém bylo i stříhání stromů. Bylo to finančně i organizačně tak náročné, že už to dál nešlo.“

Zážitky ale zůstaly natolik živé a inspirativní, že autorku přivedly i k sepsání a namalování vzpomínaných kočičích příběhů. „Po chalupě se mi stýská a v knížce na ni bude více odkazů. Snad se mi knihu podaří vydat, protože dnes v umění platí, jak se říkává, že kvalita je předpoklad, ale peníze jsou podmínka k tomu, aby něco mohlo vzniknout a dostat se k lidem.“

Zrenovovanou almaru si západočeskými motivy malířka už pomalovala sama. Připomíná jí v pražském bytě její předky.

Foto: Václav Jirsa, Právo

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků