Hlavní obsah
Malířova paleta časem těžkne, protože barvy obsahují železo. Což neznamená, že by žena na dokončovaném obrazu nemohla mít vítr a perly ve vlasech. Foto: Václav Jirsa, Právo

Malíř Josef Achrer tvoří pod dohledem slunečních paprsků

Josef Achrer je z těch malířů, kteří potřebují na plátně tvořit pod dohledem slunečních paprsků. Ateliér s velkými okny má na střeše paneláku v srdci starého Žižkova a jeho moderní díla někdy obsahují i odkazy na indiánskou kulturu.

Malířova paleta časem těžkne, protože barvy obsahují železo. Což neznamená, že by žena na dokončovaném obrazu nemohla mít vítr a perly ve vlasech. Foto: Václav Jirsa, Právo
Malíř Josef Achrer tvoří pod dohledem slunečních paprsků

„Na Žižkováka si hraju sedm let. Celý můj život byl vlastně na Praze 4, táta byl také výtvarník a měli jsme na Spořilově ateliéry vedle sebe. Dělával jsem s ním i řezbařinu do dřeva, a když mi potom umřel, tak jsem se definitivně vrátil k tomu, co jsem vystudoval - k malování. Je mi přece jenom daleko bližší.“

Chalupaření bez kompotů

Mezi Parukářkou a Vítkovem je při výhledu z okna patrné, jaké že je Žižkov vlastně zastavěné údolí. „Je to tu skvělé, mám to tu moc rád a i toto je bezvadný prostor,“ konstatuje nositel zvláštního příjmení, k němuž - podle tradujících se rodinných úvah - Achrerovi přišli díky Napoleonově vojákovi, který u Slavkova nejen bojoval.

Pohled z okna, který se neokouká.

Foto: Václav Jirsa, Právo

„Na Moravě, odkud pocházím - narodil jsem se ve Vyškově - mě naučili, že všechno vypěstované ovoce se nemá dávat do kompotů, ale do lihovaru. Dlouho mám chalupu v jižních Čechách, tak jsem je to tam už také naučil,“ usmívá se Josef Achrer. Jeho obytný ateliér je zařízen nejen starožitnými kousky a jeho obrazy (z jednoho na nás hledí indiánský bůh slunce Virakoča), ale i pálenkou s vlastní etiketou.

„Po roce 89, kdy Prahou začali pobíhat chlápci ve fialových sakách a děly se tu divný věci, jsem v jednadevadesátém odjel na chalupu kousek od Červené Lhoty a vrátil jsem se za čtyři roky. Pravda, ještě jsem si přijel pro šatník a pro barvy. Tam jsem maloval a jenom jednou za čas přivezl do galerií obrazy. Tehdy jsem měl malou dceru, která s námi vyrůstala na venkově, a bylo to úplně ideální. Vlastně jsme se vrátili, až když měla jít do školy.“

Poslední dveře v paneláku vedou do čarovného prostoru Josefa Achrera.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Kontakt s centrem dění

Od té doby je prý chalupa natolik obyvatelná, že je to vlastně další domácnost. „Ale chalupaření, kromě pobytu tam, pro mě žádná velká radost není a na různé odborné práce si raději najímám řemeslníky. Ale i tak je to přece jenom tělocvik a přirozený pohyb, který mi v Praze chybí. Jednou stříháte stromy, podruhé vám dovezou uhlí. I dnes tam vydržím být dlouhé týdny. Když byly v Praze povodně, byl jsem tam až do října.

Pak mi tam ale začne být smutno po lidech i tomto městě. Když mi čas vyplňuje malování, které mám strašně rád, je to něco jiného. Do Prahy jsem se vracíval na konci sezóny jako pražští důchodci. V poslední době mě to sem táhne i za mojí současnou partnerkou i do tohoto ateliéru, který mám - i když ten moderní termín nepoužívám, ale teď mě napadl - vymazlený.“

Starožitný nábytek se nijak neruší se stojanem na cédéčka, obsahujícími většinou etno hudbu, kterou si při malování nejraději pouští, a v poslední době i z rádia.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Josef Achrer by prý vlastně ani nepotřeboval chodit do centra, nebýt uměleckým ředitelem Nové síně ve Voršilské ulici. „Chodím tam podepisovat smlouvy, organizovat a zahajovat výstavy,“ konstatuje spokojeně člen výtvarné skupiny Kompresionisté. „Kontakt s děním je důležitý. A díky synovi, který loni diplomoval, mám kontakt i s úplně mladými malíři. Syn je vlastně čtvrtá generace výtvarníků v naší rodině. Spolu s kamarády z jeho okolí chodíme na pivko a hádáme se, kdo je větší vůl. Pochopitelně jsem pro ně stará škola, i když se pořád snažím vymýšlet nové techniky, a proto mám také v obrazech třetí rozměr - reliéfy. Možná pozůstatek z té řezbařiny.“

Josef Achrer

Foto: Václav Jirsa, Právo

Trojrozměrné ornamenty opakující se ve variantách na obrazech Josefa Achrera připomínají originální písmo. „Klepu ho z rukávu a vůbec si ho nepředkresluji. Vůbec nevím, kde to ve mně je, ale je to tady všude.“

Naproti malířskému stojanu je prakticky vyvýšená postel.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Komprese v zádech

Náš šedesátiletý hostitel přišel do Prahy v roce 1974. „Maloval jsem kinoreklamy, abych se i s rodinou uživil, a úderem revoluce jsem šel na volnou nohu.“ Od té doby změnil několikrát adresy i ženy (co manželství, to prý prstýnek na ruce a přesun s minimem věcí). Se současnou partnerkou bydlí v pár set metrů od ateliéru vzdáleném bytovém domě. V novostavbě odsouvající atmosféru starého Žižkova na stále menší území ohraničené pavlačemi, a možná i do zapomnění. Developerům ani nárokům současnosti neporučíš.

„Interiér bytu máme moderní, ale i tam je pár starých věcí a také moje obrazy. Ale ty už jsou prodané a čekají, až je budou mít noví majitelé kam pověsit.“

Světlo vstupuje do bytu-ateliéru i z druhé strany panelového domu v Jeseniově ulici.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Do ateliéru, kde se opravdu příjemně pobývá i návštěvám, někdy prý přechází, jako když jiní odjíždějí na chatu.

„Ale i tak tu trávím hodiny hlavně u malířského stojanu. A taky mě začínají bolet záda. Doktor mi řekl, že to nic není - jen staré maso… Protože se tomu věnuju už pětadvacet let a u velkých formátů toho ani moc nenasedím. Ale zas tak velké obrazy nemaluji. Ty největší se musejí vejít do výtahu. Jinak bych je odsud nedostal.“

Průhled z obývací části do kuchyně.

Foto: Václav Jirsa, Právo

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků