Hlavní obsah

Jak bydlí muzikant a kapelník Felix Slováček v pražské vile

Právo, Zdeněk Smíšek

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

„Klid – to vůbec nevím, co je. Jsem workoholik a nejvíc si odpočinu, když stojím před kapelou nebo když hraji. Jak není hraní, je stres,“ usmívá se muzikant, kapelník a manažer Felix Slováček, když mě vede po schodech do své pracovny v přízemí pražské vinohradské vily.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Členitý přístup od branky ke vstupním dveřím lemuje zeleň.

Článek

„Hned jak odejdete, budu muset vyměnit žárovku, nebo se k tomu zase nedostanu a zítra letím pracovně do New Yorku.“

Nekončící proces

Prostorná vila, kterou si Slováčkovi pořídili v roce 1983, prošla několika etapami zásadních stavebních prací.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Klasická vila na Vinohradech obklopená vzrostlými stromy, nedaleko té bratří Čapků, vyvolává vzpomínku na staré dobré časy.

„Když nás upozornil otec Ládi Štaidla, že je to tady ke koupi, byla z prázdného domu pomalu ruina. Protože je dům částečně ve svahu, čeká nás kvůli vlhnoucímu rohu v jedné místnosti další akce. Nemám z toho žádnou radost. Už jsme dělali i novou střechu, okapy, stoupačky. Vždycky někde něco praskne.

Kdo má barák, tak ví, kolik je na něm práce. A nejhorší je na tom zahrada – na tu už vůbec nemám čas. Tu už jenom flikuji a nikdy tady nebude tráva jako na golfu. Už kvůli psům – to nejde dohromady,“ konstatuje smířeně Felix Slováček.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Muzikant, kapelník a manažer Felix Slováček

Kolem domu mají malý lesopark s příjemnými zákoutími poskytujícími soukromí. Zejména zastřešená pergola mezi domem a garáží je kouzelně utopena v zeleni. Kulatý stůl zve k posezení, které by mohlo dát zapomenout i na cestu na chalupu.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Pergola mezi garáží a domem dává zapomenout na blízkost ruchu velkoměsta.

„Někdy je to opravdu únavné. Hlavně proto, že má zkušenost odpovídá i tomu, co slýchám kolem sebe. Dnes je to se sháněním řemeslníků horší, než za dob takříkajíc socialistického realismu. Tehdy se dalo vybírat mezi horšími a dobrými. Dnes je jich nejen málo, ale většinou spíš horší a mezi nimi navíc spíš cizinci, takže je to složitější. Natolik, že tvrdím, aby se na všech vysokých školách ještě zavedlo určité řemeslo, ve kterém by se studenti souběžně vyučili. Našli by tak po škole lépe uplatnění na trhu práce. Vidím – i u muzikantů – jak málo mladých lidí se živí oborem, který vystudovali.“

Dělání pod taktovkou

Felix Slováček je jako kapelník zvyklý organizovat mnoho věcí i lidí. Jakým je tedy „stavebním dohledem“? Umí se ozvat, je-li nespokojen s odváděnou prací na domě?

„Když se mi něco nelíbí, hned to řeknu. Třeba i ševcovi v opravně: Helejte, tohle bych si opravil lépe, kdybych měl doma verpánek. Můžu to říci, protože než jsem šel ze Zlína do Prahy na konzervatoř, chvíli jsem ve Svitu dělal.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Atmosféru vily navozuje původní dřevěné schodiště z předsíně do patra.

A speciálně u muzikanta okamžitě poznám, jaký má talent, dovednost, co má nastudované a co má od přírody. Během jedné písničky nebo dokonce během pár taktů už víte, co v něm je. Na řemeslníkovi to hned nepoznám. Ale po prvním nakřivo namontovaném oknu mu už řeknu, že jestli to chce dělat takto dál, tak ať se sebere a jde domů, takového tady nepotřebuju.“

Zvelebování chalupy s krásným výhledem na Český ráj korunovaný hradem Trosky si už Felix Slováček užil více.

„Dělala se později, tak už bylo z čeho vybírat materiály a bavilo mě to. Taky jsem si řekl, že tam budu šetřit – peníze i přírodu – tak jsem pořídil tepelné čerpadlo. Ale odešla u něj nějaká součástka a oprava stála třicet tisíc! Tak to je návratnost na houby.“

Rozehraná parta

„Nefunguje u nás spousta věcí. Právě proto jsem připraven kandidovat do Senátu – jako nezávislý za Soukromníky, tím jsem byl celý život. Starám se o muziku, aby ladila a nikdo při našem hraní na plese při tanci nekulhal. Ale než dojde k hraní, tak se před tím musí udělat spousta činností – noty, zvuk, osvětlení, dramaturgie. To vše musí člověk umět, aby to k něčemu vypadalo. A pak se v jiném oboru setkáte se šlendriánem a nikde nenajdete zastání. To se už musí změnit.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

V obývacím pokoji nechybí klavír a další sbírka hudebních nástrojů.

Když se v sehrané kapele domluvíme, tak už to pak pro nás není těžké zahrát. A přesně tak bych si to představoval, aby to fungovalo v Senátu. Domluvit se a pak už to musí nějak vypadat, a to bohužel není. Proto jsem se rozhodl do politiky podívat a přijít té věci na kobylku.“

Jednadvacetiletá Anička (v pátém ročníku konzervatoře) i třiatřicetiletý Felix si už budují své kariéry. Úspěšně.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

„Mám z nich radost. Budu podruhé dědeček a nemám s tím problém, snesu to,“ usmívá se náš hostitel.

„Nejkrásnější to v tomhle domě bylo, když nás tady bylo hodně. Malé děti, pořád se tu něco dělo. Ať to byl smích nebo pláč. Vařilo se, peklo se – pořád se něco dělalo. Když jsme tu teď v takovém baráku dva, tak si přece nebudeme nějak vyvářet. Ale když přijde Felix, to je velký kuchař, dohodnou se s Dádou a něco udělají – rybičku, jehněčí, nebo co dělávala moje máma – uzený se švestkovou omáčkou. Takové vzpomínkové dobroty! Anebo se tu potkáme, a řekneme si – že bychom se na to nevykašlali a jdeme do číny.“

Vytrvalostní tenis

Felix Slováček se má při své kariéře jistě za čím ohlížet.

„Nostalgie na mě nepadá. Nemá to význam. Ale když občas zahlédnu třeba koncert ze Slaného, Silvestry s Menšíkem, na to se rád podívám. Přijde mi, že byla větší pohoda a sranda. Dneska takové pořady ani nemůžou vzniknout, protože společnost je v hrozném stavu a jeden se hádá přes druhého. Cokoliv má vzniknout, děje se za nepředstavitelných hádek – v parlamentu, všude. A v novinách nic jiného není a ještě do toho přijdou migranti a katastrofy.“

I když sám připouští, že na nějaký klid si nepotrpí, je pravda, že týdnem třeba v Chorvatsku nepohrdne. „Taky si rád zahraji tenis nebo golf. Ale už si říkám, že každý míček doběhnout nemusím a na golfu mi stačí osm dvanáct jamek…“

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

V pracovně v přízemí připomíná obraz slavnou Dádinu scénu z filmu Vrchní, prchni.

Soukromí považuje za věc, kterou si doma s Dádou vyřeší sami. „Už jsme dokonce vydali jakési prohlášení pro bulvární novináře, aby za námi přestali posílat tři auta denně, že se rozvádět nebudeme, ale že chceme k stáru žít po svém a bez nich a něco si ještě užít. Problémy má každý. Až bude někdo z nich žít s někým čtyřicet let, ať se pak ptá. Sám sebe.“

Napište nám

Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?

Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.

Na Vinohradech se Felixovi Slováčkovi líbí. „Je tu krásné prostředí a kousek do centra. Žiju tady a Prahu miluju.“

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám