Bydlení podle malíře Pavla Vavryse
Ve vesnici, ze které je stejně daleko do Prahy jako do Říčan, objevil na břehu rybníka opuštěnou hrubou stavbu. Dnes je z ní nádherné bydlení s velkými ateliéry pro něho i jeho ženu Martu. U Vavrysů jsou malíři všichni. I syn Martin a dcera Markéta.
Fantazie s respektem
„Při dostavbě jsem se rozhlížel po sousedních starých chalupách, koukal jaký sklon mají jejich střechy, abych udělal krovy také tak a nenarušil novostavbou ráz původní vesnice,“ vzpomíná náš hostitel a nám se nechce ani věřit, že jsme vlastně v novostavbě. I okna vyrobená moderní technologií svým tvarem připomínají časy minulé. Ani pohled na vodní plochu nedává tušit, že jsme pár kilometrů od dálnice.
„Praha už na nás byla moc hektická. Zrenovoval jsem několik chalup a některé opouštěl i s těžkým srdcem, zejména tu poslední. Ale byla dál od Prahy a s obrovskou zahradou. Už to pro nás nebylo. Tady už chceme zůstat.“
Začátek pražské epochy
Až neuvěřitelný příběh je i vyprávění o pražském domě Vavrysů v Rytířské ulici (kde má dnes byt a ateliér syn, v přízemí je café art-galerie a ve sklepení vinárna), tedy v historickém centru stověžaté matičky.
„Přišel jsem do Prahy z Mikulčic jako chudý student. Po akademii jsem si hledal nějaké bydlení, protože už jsem měl nějaké úspěchy, ale do Prahy jsem pořád jen dojížděl.
Až jsem v roce 1984 objevil inzerát v Lidové demokracii na prodej domu. Sám jsem tomu nevěřil, ale tehdejší majitel za něj chtěl vlastně tolik, jako za lepší auto. Což mi došlo až druhý den, vrátil jsem se a stal se majitelem nemovitosti, kterou jsem tak zabezpečil rodinu i na další generace.
Pravda, tenkrát to byla vlastně ruina a Tuzex, který měl v přízemí kancelář, to od majitele koupit nechtěl. Z ubohého šohaja z Moravy se stal pražský měšťan,“ žertuje při vzpomínce na koupi století pracovitý šedesátník.
.: Vlastnoručním obedzděním krbové vložky stavebník ušetřil několik desítek tisíc, o které si říkala firma.
„Zrekonstruovali jsme několik bytů i chalup. Už jsme byli majitelé i hájovny. Postavili jsme dům v Uherském Hradišti. Dokonce jsme na popud kamaráda po revoluci koupili domeček na Gran Canaria - odsud jsem přivezl zedníky a přistavěli jsme i ateliér. Bydleli jsme tam s půlročními přestávkami pět let. V Zaječicích u Benešova jsme osm let žili v barokním statku... Stěhování a budování je pro nás jak prokletí. Ale tady už chceme zůstat. Nicméně pořád něco děláme. Je to vlastně tvůrčí činnost jako malování.“
Paní Marta jen přikyvuje a při pobízení k občerstvení jen spokojeně dodává: „Nikdy jsme nestavěli na zelené louce. Vždy jsme se museli přizpůsobit daným podmínkám. Tady bych si představovala třeba členitější kuchyň.“
Skanzen u dálnice
„Původní majitel tu chtěl vybudovat truhlárnu, tak si prý i sousedi oddechli, že se sem stěhují malíři. Vedle nás je krásně zrenovovaný mlýn a jsme tu teď trošku jako hezký skanzen. Navrhoval jsem si i fasádu a vzal si mustry z okolních štítů. Dostavěli jsme hrubou stavbu účelně a tak, aby sem zapadala. Škoda, že jste nepřijeli v létě. Zeleň je tu nádherná! Nastěhovali jsme se v květnu,“ neskrývá radost z místa Pavel Vavrys.
Žijeme pořád v práci a pracovnu máme doma. Tak to tu chceme mít hezké a všechno v pořádku,“ konstatuje malíř, když nám ukazuje, kde se z jeho podkrovního ateliéru bude vstupovat na terasu s výhledem na rybník.
.: Kuchyňská linka je běžně dostupná sestava.foto: Právo/Václav Jirsa
V přízemí je vedle obytné světnice s kuchyňskou linkou ještě ateliér paní domu i pokoj pro hosty. A ještě prostorná garáž, která je zařízena tak, že kdyby se do jejího středu dal stůl, tak je to i hezké místo k posezení.
Záchrana před ztrátou citlivosti
Paní Marta je dcerou sochaře a výtvarnice, která po válce pracovala s Hermínou Týrlovou na filmech pro děti a podílela se i na všech Zemanových filmech.
"Manželka má v genech opravdu výtvarníky. Jeden z jejích předků je dokonce přímý potomek Josefa Mánesa. Ze strany mého otce byli všichni rolníci. Ale ani jeden nejsme staromilové - to není moc pěkné slovo. Nestavíme tu žádný grunt. Jen máme rádi věci, které tenkrát lidi stavěli, aniž jim to architekt nakreslil. Stavěli citem, účelově a ctili přitom zkušenosti generací. Vidíme v takovém příkladu jakousi záchranu.
Záchranu před devastací, ztrátou citlivosti, která tady nastala s přívalem všelijakých informací. Když člověk při jejich množství zapomíná a přestává znát tu informaci nejdůležitější - informaci o sobě samém - tak to není dobře.
Stavení čeká ještě dokončení fasády a upravení dvorku. Ale už teď je patrné, že výsledek bude skvělý. „Je to tu praktické, chceme ale, aby to bylo i hezké.
Což vždy nemusí znamenat materiálově drahé. Když je to na pěkném místě, má ten barák hodnotu už sám o sobě. Když postavíte třeba i z pozlacených cihel na nehezkém místě, není to ono,“ loučí se s námi Pavel Vavrys a my rádi přijímáme pozvání na další povídání a setkání.
