Malíř Filip Kudrnáč si upravil malý panelákový byt podle vlastních potřeb

Byt z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v Praze-Hostivaři je dědictvím po dědovi (Otto Kudrnáč), který byl animátorem studia Bratři v triku a pracoval např. na příbězích Krtka a Dorotky.

V bytě je i jeho obraz a náš hostitel si uvědomuje, že po dědovi zdědil i talent. Ten rozvíjí, byt však záměrně nechal vlastně v původním stavu.

Co je zde nové, jsou jím vlastnoručně ze dřeva vyrobené police na knihy i obrazy a plátna, botník, ale i neméně originální stojan na malování.

Oblíbeným materiálem jsou rovné větve nebo rovnou kmínky stromů. Vybavení očekávatelné spíše ve srubu než v paneláku.

„Jsou tu dřevěná i původní okna, která vůbec nemám potřebu měnit za nová - plastová." Výtvarník ctí daný stav bytu. Tedy v jednom ze dvou pokojů, kde má malířský ateliér, odstranil starou omítku a strop z betonového panelu nechal přiznaný.

„Nevadí mi, jak to tu vypadá, a předělávat třeba koupelnové jádro zatím není třeba. Nehledě na to, že se tím zmenší prostor. Ale jestli mám vysněnou představu o bydlení v novém domě s ateliérem, tak to mám. Jenže nemám příjmy hokejisty hrajícího v NHL. Na umělce jsem relativně mladý, tak mám ještě čas čekat," konstatuje s úsměvem ctitel funkčních a nesterilních věcí.

„Raději si poličky udělám sám přesně podle rozměru, který potřebuji, než utrácet peníze za věci, které neplní potřebný účel ani nemají tu kvalitu."

„Mám takový vztah k přírodě, že rád využívám dřevo, a můj malířský stojan je jehlan ze smrkových klád. Udělal jsem ještě druhý, abych mezi ně pak dal další smrkovou kládu a mohl dělat shyby, protože posilování je součást mého života. Je pravda, že když tu ještě nebyla moje přítelkyně, tak to tu vypadalo jinak, teď je tu mnoho zdobných prvků, které jsou dílem ženské ruky,” usmívá se náš hostitel.

Jeho bratr je umělecký štukatér, se kterým odlévali i rámy na obrazy podle umělcova vlastního návrhu.

„Mám spoustu poloh - od sochařiny po figurální obrazy, ženské akty, krajinomalbu, zátiší, kresbu a grafiku. Dokonce jsem sochařil i tady v kuchyňce, kde jsem vedle sporáku měl postavený stojan, na kterém jsem modeloval hlavy a busty mých pěveckých idolů Elvise a Karla Gotta. Dokonce jsme je tady i odlévali."

Chata u Sázavy je zase místo, kde Filip Kudrnáč v dětství prožíval s rodiči a bratrem prázdniny.

„Rybařili jsme, na loukách ještě byli motýli. Tam jsem získal onen hluboký vztah k přírodě. Už v šestnácti jsem z chaty vycházel na malování olejů do plenéru. Tady v Praze to mám zas kousek k Botiči, kde jsou nádherná zákoutí a meandry jako v pralese a v březích mají svá hnízda ledňáčci. Bohužel z chráněného území developerské firmy stále více betonem ukrajují poslední zbytky přírody.“

V Praze je rád, a jak říká, je vůbec spokojený, že žije právě v této zemi. „Cítím se být vlastencem a myslím, že můžeme být rádi, že máme takovouto zem, která je srdcem Evropy.“

Múzické prostředí ve svém bytě Filip Kudrnáč „zaplňuje“ i hudbou. Při malování si rád pouští Karla Gotta, Charlese Aznavoura, Elvise, Toma Jonese a další… Vystačí si s přenosným přehrávačem na židli vedle krabic s cédéčky a kazetami.

„Na tu informaci, kterou z toho při malování vstřebávám, mi to stačí.“ A pozor! Sám zpívá.

„Amatérské zpívání jsem si pro sebe našel teprve někdy před deseti lety, zpívám na vernisážích, na různých rodinných oslavách a každý týden i v kurzech, kde jako lektor učím kreslit a malovat. Chtěl bych se naučit techniku zpěvu a chci se v tom zdokonalovat s paní učitelkou zpěvu, bývalou operní pěvkyní-sousedkou, kterou jsem potkal na sídlišti, když jsem se vracel se stojanem v ruce z plenéru a dali jsme se spolu do řeči.

Já jsem na ty hezké věci, na krásu, kterou rád vnímám v lidech, v krásných písních a obrazech starých mistrů. Chci mít z věcí kolem sebe a z umění dobrý pocit, to ze mě dnes paradoxně vlastně dělá rebela, který je pak často v rozporu s mnohými dnešními tendencemi, které preferují spíš depresivitu, nekvalitu a hnusné věci,“ konstatuje třiačtyřicetiletý absolvent Akademie výtvarných umění.

„Poctivé řemeslo jsem se musel pomalu učit sám. Vzory jsem měl vždy jen ve starých mistrech a jejich upřímném přístupu a pokoře. Dneska umělcům bez talentu a píle zbývá jediná možnost - šokovat hnusem, dělat nesmysly a předstírat, že jsou císaři v nových šatech. Jenže to už všichni dělají přes sto let, a navíc je to tedy ohrané a vyprázdněné. Chci lidi potěšit krásou a kvalitou. A tím jsem vlastně avantgardní moderní umělec,“ usmívá se úspěšný malíř.