Člověk nemusí být zapřisáhlý pacifista, aby si nepomyslel, jak by bylo krásné, kdyby se takto proměnily všechny vojenské základny. Dřevěné hrady, houpačky, prolézačky… A pro tatínky adrenalinové vyjížďky ve vysloužilých obrněných vozech. Ale popořadě.

Sochařka na cestě

Rodačka z Ostravy Lucie Kozelská nemá poslední dobou mnoho času na oblíbenou kresbu ani na vlastní sochařskou tvorbu. Vymýšlení a realizování nápadů staveb v parku pro malé i velké ji zaměstnává už pět let.

Lucie Kozelská

Lucie Kozelská

FOTO: Petr Horník, Právo

Bydlení ve dvoupokojovém bytě, který obývá s dvanáctiletou dcerou Zoe už má zařízené ke spokojenosti obou (plus psa a smečky hlodavců). Ale vše hotovo, jak říká, není ani doma.

„Střední školu jsem absolvovala v Uherském Hradišti na Uměleckém zpracování keramiky - bylo to báječné, velmi tvořivé v mnoha směrech. Pak jsem to vzala přes sochařinu a dopřála si dva roky na Ostravské univerzitě - fakultě výtvarné tvorby. A pak mě to zlákalo na brněnskou FaVU. Během studia se mi podařila i dcera, takže jsem si studium ještě protáhla a nakonec absolvovala na figurálním sochařství.

Během toho jsem ještě učila v Ostravě. To jsme bydleli na rodinném statku na venkově. A do toho všeho jsem se ještě učila podnikat a prodávat svoji tvorbu. Dnes se to už na školách učí. Škola života znamenala i kotrmelce.“

A potom Lucii Kozelské přišla nabídka pracovat v Milovicích. „Stěhování za prací mi nevadí. Je to vždy výzva, jak se sžít s novým prostředím.“

Zadní vrátka s kotvou

„Když své bydlení srovnám s tím, co dělám, tak z toho nevychází zrovna exkluzivně,“ usmívá se Lucie, která sebe samu považuje za kočovníka, „který je majitelem rozpadlého statku na Ostravsku a nemá sílu ani finance si jej zvelebit k obrazu svému.

Plány na stěně bytu

Plány na stěně bytu

FOTO: Petr Horník, Právo

I když, to mi věřte, v mých představách by to mohl být palác zajímavých zákoutí. Je to statek po dědovi, kde teď v jedné části bydlí maminka, takže se máme kam vracet a kde plánovat případně budoucnost. Je to taková moje kotva a zadní vrátka. Ale doma se cítím tam, kde mám přátele, a ty mám rozesety po všech koutech naší země a už jsem vlastně taky dlouho tzv. někde doma nebyla.“

I kuchyňská část může sloužit jako galerie.

I kuchyňská část může sloužit jako galerie.

FOTO: Petr Horník, Právo

Svůj nadhled a energii mladá sochařka potvrzuje i konstatováním při našem posezení v kuchyni, ateliéru i ložnici tvořené matracemi s kokosovou výplní v rohu místnosti s vysokými stropy - jedna z výhod bývalých kasáren.

Nejen kvůli vzdušnosti, ale i kvůli rozmisťování plánků a nákresů po stěnách. Druhý pokoj obývá dcera a případně návštěvy: „Asi to není úplně to, co by v článku o bydlení někdo očekával.“

Kuchyňskou linku zdobí i dvě kolorované sochy koček - ukázka tvorby naší hostitelky.

Šperkovnice v rámu

Šperkovnice v rámu

FOTO: Petr Horník, Právo

„Možná někoho překvapí, jak bydlí sochařka, vlastně i architektka se starým a laciným vybavením, které majitel bytu nechce vystěhovat. K tomu chová drobné hlodavce jako mazlíky pro svou dceru.“

Mirakulum - území pro všechny

Výtvarnou podobu Parku Mirakulum začala dávat Lucie vytvořením nejprve jedné zídky s mozaikou. Dnes už tu jsou rozsáhlé stavby dávající kouzlo třeba i zázemí kuchyně, restaurace a dalším stánkům i atrakcím pro velké i malé. Posledním dílem je Vodní svět.

„Mimo jiné mi tu jde hlavně o propojení s přírodou, součástí expozic a atrakcí je i ekologická výchova a výběhy třeba pro kozy. Samozřejmě na stavbách preferuji přírodní materiály a využíváme i místní zdroje.

Jsem ráda, že jsme si porozuměli s majitelem Jiřím Antošem, který tu nejprve koupil objekty (a s nimi i přilehlé pozemky) na uskladnění nábytku a dřeva, protože mimo jiné jeho firma vyrábí z akátových kmenů dětská hřiště. A to už byl jen krok k nápadu na využití pozemků.“

Pohádkové průčelí skrývá restaurační prostory.

Pohádkové průčelí skrývá restaurační prostory.

FOTO: Petr Horník, Právo

Lucie Kozelská je v Parku tak často, že je jí vlastně i ateliérem a zdrojem inspirace. „Do navrhovaných staveb promítám i prvky z mého vysněného domu. Architektura mě baví a je to jedna z rovin, které si tu užívám.

Dojížděla jsem sem z Brna rok po vzniku projektu a začínala tu s realizací na ploše pět krát čtyři metry. Časem se ukázalo, že bude lepší tu rovnou i bydlet a už je to zase rok a práce je tu ještě dost a dost. Celý park, i když tam mám i malou kancelář, je můj ateliér. A má to tam své kouzlo, i když návštěvníci odejdou a setmí se.“

Dub po pradědovi

Tvůrčí zázemí má Lucie Kozelská i na čekajícím statku.

„Před časem jsem si tam udělala maštaliér. Ateliér z maštale, kde jsem vybourala staré žlaby, přidala kamna a tvořila velké sochy. Teď tam budeme muset zbourat stodolu, než spadne sama. Je to nádherné místo se staletým dubem, který zasadil můj praděd. A třeba se z něho stane můj další rozsáhlý ateliér a oáza života.“