Jak bydlí malířka Monika Lanz v moderně a zároveň střídmě zařízeném bytě

Rodačka z Turnova, kde také vystudovala umělecko-průmyslovou školu, se totiž do kraje dětství ráda vrací, už proto, že nepřestává vyhledávat inspirativní kontakt s přírodou. Na chalupě to není pracné. Motivy pak už podle své momentální nálady dopracovává na plátně v ateliéru.

„Že bych v plenéru realisticky malovala krajinu, to nedělám.“

Doma Monika pracuje jen na počítači. Třeba při úpravě svých fotografií, což je také její oblíbená činnost. Podobně jako další obor, kdy spolupracuje na výtvarném doladění rozličných interiérů – od bytových po veřejné.

„Jsou určitá období, kdy intenzivněji spolupracuji s interiérovými designéry na dotváření rozličných prostor a to pak jde malování stranou. Ale věnuji se i grafice a fotografování, takže to mám pestré a mohu si někdy vybrat i podle nálady. Okrajově dělám i porcelán, který vypalujeme v Dubí,“ vypočítává Monika Lanz.

„Někdy má představu o interiéru hotovou majitel, jindy si přizve ke spolupráci právě nejen architekta, ale i designéra. A jindy se to vše prolíná. Nebo jde jen o vybrání doplňků a výtvarných předmětů – soch, obrazů…“

„Po absolvování školy v roce 1986 jsem se přestěhovala do Prahy. Český ráj s jeho přírodou mám ráda, ale jsem spíš městský člověk, i když si užívám i chalupu a zahradu. Ne že bych tam štípala dříví, ale myslím, že jsem manuálně schopná i něco udělat. Tady v bytě jsem si například sama spárovala obklady. Dotvářím i nábytek…“

Protože má malířka ráda otevřené prostory, při rekonstrukci bytu vybourali stěnu mezi obývacím pokojem a kuchyní. Čtyřpokojový byt rázem získal úplně jiný charakter.

„S přítelem jsme původně uvažovali, že bychom začali stavět na pozemku, který máme za Prahou. Pak jsme ale zvážili zkušenosti známých, kteří mají problémy s pravidelným dojížděním do centra. Dali jsme přednost této variantě. Stačí cestování na chalupu, kde býváme celé léto.“

Byt malířky Moniky Lanz je zařízen moderně a vlastně i střídmě, i když nábytek doplňují i starožitné kousky. Jako třeba jídelní stůl.

„Většina věcí je tu opravdu nových, ale některé – rodinné – se se mnou stěhují. Ke stolu byly i velké židle, ale nevešly se sem. Takže dřevěné nohy nových, čalouněných židlí chci namořit do antiku, aby korespondovaly se stolem. Podobně jsem dotvářela i stoličku u stolku pod hodinami v předsíni. Jsou to koupené součástky, které sestavil truhlář a já to pak už jen napatinovala a potáhla sedátko kůží. (Podobně spolupracuji na výrobě rámů ke svým obrazům. Rámování, včetně zvolené barvy rámu, může obraz ještě vyzdvihnout, nebo naopak shodit.)“

V interiéru nemá naše hostitelka ráda příliš jasné barvy.

„Ty můžu mít právě na obrazech nebo na doplňcích, které časem, když omrzí, mohu vyměnit. Ale na stěnách mám ráda jemné, teplé a přírodní tóny. Například je příjemné, když se mění obraz, tak vyměnit i barvu polštářků na sedačce. Barvologie je důležitá a přitom má každý vnímání barev jinak nastavené, takže je to ve výsledku na zákazníkovi – majiteli. I když spolupracuje s designérem. Stejně jako architekt by měl majiteli vysvětlit, že dva sloupy v garáži jsou nesmysl. Ale i to se stává.“

Monika Lanz nikomu svůj vkus nevnucuje, ostatně devatenáctiletá dcera si stěnu ve svém pokoji nechala vymalovat v tmavé – bordó. Ale nemá ráda reprodukce ve zlatých rámech.

„Nebo v obchodech nabízené fotografie takzvaně ručně dotvořené, vydávané za umělecké obrazy. Na to jsem alergická a jsem přesvědčená, že by lidi udělali lépe, kdyby si zašli do opravdové galerie a tam si podle svých možností a vkusu vybrali třeba i grafiku. Ale opravdu originální. Hezké práce za ještě přijatelnou cenu prodávají třeba i studenti akademie. Stačí tam zajít a podívat se na studentskou nástěnku s inzeráty…

U nás nejsou lidi moc zvyklí chodit na výstavy, pokud nejde o zavedená jména, jako třeba Adolf Born. Přitom se v mnoha galeriích neplatí vstup a je to pěkný program na procházku sám o sobě. Jiná věc jsou galerie zahraničních majitelů, kde prodají jeden obraz a do týdne je tam další, téměř totožný.“