Jezdit nad ránem po vernisáži domů do Dolních Počernic se opravdu nevyplatí. V pracovně (obýváku i ložnici) má i své počítačové centrum, které jej propojuje nejen s výtvarníky a klienty, ale i s jeho minulou profesí.

Než se inženýr ekonomie Aleš, řečený Alex, rozhodl naplno věnovat prodeji českých žijících i mladých výtvarných umělců, vydělával si u počítače. Nákupem a prodejem akciových indexů.

Galerista Aleš Knupp

Galerista Aleš Knupp

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Jejich cenový pohyb dlouhodobě analyzuji Fibonacciho čísly (čtenář je může znát i z knihy Šifra mistra Leonarda). Ač se to na první pohled nemusí zdát, i to je druh umění. Namísto štětce však tvořím na mnoha monitorech PHI eliptické mapy (PHI – anglická zkratka pro číslo fí = 1,681). Za den vyděláte i sto dvě sta tisíc. Zisk tak rychle stoupá, že si za hodinu vyděláte na akontaci nového auta. To vás ale tak uchlácholí, že si vše necháte druhý den trhem vzít zpět a navíc se topíte ve ztrátě.“

Dokázal vydělat třeba i na bavlně, u které vysledoval i to, že její cena se odvíjí také od počtu sebevražd jejích sběračů v době sklizně. Když byla úroda malá, počet sebevražd u těch nejchudších stoupl.

Čas na investice do kultury

„Uvědomil jsem si, že už nechci dál trávit přes deset hodin u počítače denně v jednom oblečení a bez jakéhokoliv kontaktu s normálním životem,“ vzpomíná Aleš Knupp na nedávné podnikání, se kterým uměl přestat, když už měl takříkajíc vyděláno a ještě si stačil uvědomit, že jej ta práce neobohacuje ani nenaplňuje.

Počítačové centrum je nepostradatelným a stálým „spolupracovníkem“ inženýra ekonomie – galeristy.

Počítačové centrum je nepostradatelným a stálým „spolupracovníkem“ inženýra ekonomie – galeristy.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Po zkušenostech ze žižkovské galerie (překvapivě v přízemí panelového domu) se pražský rodák rozhodl opatřit nové prostory a na internetu se mu podařilo najít pronájem právě v jedinečných industriálních prostorech bývalé továrny Švábky (dnes jeden z posledních ostrůvků vzdorující nájezdům developerů mezi stanicemi metra Invalidovna a Palmovka).

„Vše si tu dělám sám – ráno luxuju koberce a přes den prodávám obrazy. Vydělané peníze hned zase vracím do chodu galerie a předávám autorům,“ shrnuje lapidárně své dnešní konání, ve kterém spatřuje i prostor pro razantní vyjadřování vlastně svých politických názorů a apelování na lidi, aby se nenechali ohlupovat. Ani televizními seriály, ani politiky. O éře a vlivu primátora Béma a spol. mluví jako o „starých časech, které musí skončit“.

Okna podél stěn dávají galerii jedinečnou atmosféru a samozřejmě i světlo.

Okna podél stěn dávají galerii jedinečnou atmosféru a samozřejmě i světlo.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Chci skrze výtvarné umění ukázat realitu, která nás jako společnost graduálně, postupně ničí. Ne pravdu, ale realitu. Lidé musí znovu otevřít oči, aby procitli. Chabou cestou jsou zmanipulované TV sdělovací prostředky. Musí nastoupit kultura."

Vše má svou cenu

Alex Art Gallery před pár dny zahájila první autorskou, ještě probíhající, výstavou – malíře Josefa Achrera st.

„Jako ústřední obraz jsem zvolil ten, kterým Josef kriticky reagoval na poslední amnestii bývalého prezidenta Klause. V jedné výstavní síni ho před časem odmítli umístit. Já si naopak myslím, že podobných děl je dnes třeba a ještě více. Potřebujeme autory, kteří budou provokovat společnost i za cenu, že nás náhodně smete černý Cayenne. Otcové mojí generace se báli bolševika a my se dnes máme bát několika nevzdělaných zkorumpovaných šmejdů?“

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Osobitý přístup galeristy se projevuje i v osobním kontaktu a přátelství s autory i rozhodnutí neprodávat jejich díla pod cenou.

„Nejednou jsem se setkal s tím, že kupec se zlatým řetězem na krku se snažil usmlouvat cenu obrazu z šesti na tři tisíce. Lidé se ohánějí argumenty, kterými jen více a více potápějí svou lidskou úroveň. Když mě někdo tlačí z pěti tisíc na tři, tak mu poradím, ať si jde raději koupit cínového vojáčka nebo matrjošku na Karlův most. Já ale matrjošky v galerii neprodávám a ještě takovým kupcům říkávám: Když chcete portrét za osm tisíc a utopíte ho na pět, já vám garantuji, že po donesení díla domů se vyobrazená osoba na plátně buď zamračí, anebo rovnou rozpláče z toho, že jste ji tak esteticky degradoval.“

Obývací část největší místnosti v rodinném domě je určena k relaxaci. Vizuální podněty však nechybí ani tady.

Obývací část největší místnosti v rodinném domě je určena k relaxaci. Vizuální podněty však nechybí ani tady.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Sekání trávy a oheň v krbu

Autem je Aleš Knupp z galerie doma za pár minut. V části staršího dvojdomku po rodičích si užívá vlastně venkovského života. „Nejvíc si tu odpočinu, když posekám trávník na zahrádce a vypiju u toho černé pivo,“ usmívá se a dodává, že doma se drahým uměním neobklopuje. Nejvíce jej teď v interiéru těší na rámu natažené batikované plátno, které si dovezl z Indonésie (jeho partnerka je Filipínka).

„Je nádherně barevné a pohled na něj mě také uklidňuje. A pak ještě oheň v krbu, který je sice klasicky a krásně vyroben, ale teplo z něho utíká rovnou komínem...“

Jídelní kout s policemi na sbírku modelů aut potvrzuje, že tady je pánem domu po většinu času muž.

Jídelní kout s policemi na sbírku modelů aut potvrzuje, že tady je pánem domu po většinu času muž.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Mladý galerista je v domě svého dětství tak spokojen, že o nějakém stěhování či budování něčeho nového zatím neuvažuje. Naopak.

„Jednou bych tu chtěl přistavět terasu a dodělat zahradu, třeba i s bazénkem pro malého. Také bude třeba vyměnit okna… Žije se tady hezky, a když na to přijde, tak výhodou je i vlakové spojení do centra Prahy.“

I když je Alešův otec vlastně stavař, roky se věnuje restaurování starých hodin. Syna to natolik ovlivnilo, že krásu starožitných strojků má v paměti jako své pojítko s výtvarnem a světem umění.

A jak to tak vypadá, v tomto období bude nejvíce svého času pobývat v galerii, do které prostupuje slunce ze dvou stran.