„Snažím se brát v nemocnici častěji noční, abych měl víc času být s malou.“ Na paní Bočkovou připadne i starost o chov slepic, jak mi stačila špitnout, když pan doktor hrdě prováděl kolegu fotografa mezi králíkárnou a kurníkem.

Počernický patriot

K výčtu činností našeho hostitele lze připočítat jeho nedávné osmileté působení v obecní radě. Dolní Počernice má prostě rád a domek, ve kterém vyrůstal, nehodlá opouštět. Dokonce ani přesto, že v něm bývalo pradědovo truhlářství i s výrobnou rakví.

„A někdy tu bývaly i mrtvoly z bývalého chorobince v počernickém zámku.“ To už ale Pavel Boček nepamatuje. Může ovšem porovnávat, jak se okolí jeho bydliště v posledních letech proměňuje k lepšímu. Za pozornost už stojí nová ulice, ve které bydlí - bez výmolů a s parkovou úpravou, u nás stále ještě málo vídanou.

Silnice u domu je nejen nová, ale i vybavená zelení a parkovacími místy.

Silnice u domu je nejen nová, ale i vybavená zelení a parkovacími místy.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Jsem docela patriot a myslím, že vesnice fakt vzkvétá. Měli jsme dokonce v dotacích nejvyšší průměr na jednoho obyvatele. Z ruiny se opravil pivovar s restaurací, zámek s parkem i nejstarší kostel na Praze-Východ. Je tu i už známý golf,“ vypočítává náš hostitel. Jako předseda redakční rady místního tištěného zpravodaje má přehled pořád.

„Výhodou je tu i vlakové spojení. Někdy tak jedu do centra Prahy - nejlepší cestování! Ale ani po obchvatu cesta autem do Motola netrvá dlouho.“

„Kamenná“ zahrádka je podél cesty do domu.

„Kamenná“ zahrádka je podél cesty do domu.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Postupná rekonstrukce a sluneční paprsky

„Dům, který sice není dispozičně úplně nejlépe řešen, postupně rekonstruujeme. Nedávno jsme se pustili do nového plotu, protože nás vykradli. Barák postavili docela dobře, ale ještě ho budu muset podříznout a izolovat. Na takové práce, které doktor vůbec neumí, si najímám lidi. Okna jsme vyměňovali před pěti lety,“ vypočítává Pavel Boček při posezení na sluníčku.

Venkovské zákoutí z Dolních Počernic.

Venkovské zákoutí z Dolních Počernic

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Jednou po škole jsem bydlel na koleji, ale brzy jsem se sem rád vrátil. Měl jsem tu hezké i dětství - do vlastně venkovské školy s fajn učiteli jsme chodili pěšky parkem, podél Rokytky. S klukama jsme pouštěli lodičky,“ vzpomíná lékař, k jehož aktivitám je třeba připočítat i jeho předsednictví v radě Občanského sdružení Sluneční paprsek.

„Jezdíme s dětmi také k moři a bereme s sebou třeba zpěvačku Hanku Křížkovou, která se stará o rozveselení dětí - a to ona umí!“ usmívá se doktor Boček, jinak znalec opery. Při služebních cestách po světě rád navštěvuje operní domy a pak u nás publikuje recenze. Jeho domácí pracovnu - obývák - zdobí i zarámovaný program z La Scaly (La Gioconda) s podpisem Evy Urbanové.

Stěnu zdobí vzpomínka na La Scalu s podpisem Evy Urbanové.

Stěnu zdobí vzpomínka na La Scalu s podpisem Evy Urbanové.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Škola života a komunikace

„Na medicínu jsem se rozhodl jít, když mi bylo třináct čtrnáct a byl jsem sám nemocný a pořád chodil po doktorech. Měl jsem úžasnou paní doktorku, její jméno - Boháčová - si budu pamatovat celý život. Jednou jsem přišel na kontrolu a ona nebyla. Řekli nám, že zemřela na karcinom prsu. Nebylo jí ještě čtyřicet. Tenkrát ta léčba ještě nebyla taková. Tam asi přišla poprvé myšlenka medicíně něco vrátit.

I když jsem pak ještě jeden čas chtěl studovat spíš dějiny umění, posunul jsem se k té medicíně - na fakultu dětského lékařství. Později mě profesor Koutecký získal pro dětskou onkologii, kde jsem byl pak patnáct let. Úžasná škola života i trénování psychické odolnosti!“

Za domem je prostorná zahrada sousedící s dalšími. Příjemné posezení je hned u zápraží.

Za domem je prostorná zahrada sousedící s dalšími. Příjemné posezení je hned u zápraží.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Při roční stáži v Americe se mimo svoji odbornost seznámil i s fungováním charity a soustředil se rovněž na komunikaci mezi zdravotníky a pacienty. „To tady nikdy nikdo moc neučil, ale myslím, že jde o půlku úspěchu při léčbě, zejména komplikované, ať už onkologické nebo jiné. I dnes mi často kamarádi volají a říkají: oni mu nic neřekli a nevíme, proč je to tak a tak…“

Smysluplná charita

K charitě se pak Pavel Boček, mající přátele i mezi umělci, dostal poměrně přímo. „Vlastně přes Evu Urbanovou, která měla stejnou účetní jako Karel Svoboda. A když Svobodům onemocněla dcerka Klárka, právě přes tuto paní účetní se na mne obrátili do Ameriky.

Videokonference vedly k tomu, že postup léčby zvolený u nás byl správný. Bohužel, prognóza byla špatná. Když jsem se z Ameriky vrátil, tak Vendula Svobodová založila Kapku naděje a přizvala mě ke spolupráci. Po šesti letech v Kapce jsem založil sám sdružení s lidmi, s kterými už od roku 1994 jezdíme na ozdravné pobyty s dětmi, které přežily onkologické onemocnění nebo jsou jinak závažně nemocné a to je diskvalifikuje z účasti na jiném ozdravném pobytu. To je Sluneční paprsek.“

Relax mezi vejci

„Když tady sedíte a koukáte do zahrady na slepice, tak se odreagujete, přemýšlíte, kdy porodí králice, jestli máte zateplit kurník… Slepice mi jsou osudem: jezdili jsme o prázdninách na Mělnicko k babičce, která měla celé hospodářství. Když umřela, dědictví se rozdělilo tak, že na mne zbyly ty slepice. Takže jsem je dal do pytle a převezl sem.

Ve výběhu pro slepice je dost místa i na králíkárnu.

Ve výběhu pro slepice je dost místa i na králíkárnu.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Ze třech jich bylo šest, deset a teď už jejich chov ke mně patří. Nejenže jsou domácí vajíčka výborná, ale také jsem už vzal plato vajíček na dobročinnou aukci (zrovna jejich cena vylétla nahoru) a vydražili jsme ho za třiatřicet tisíc! Takže teď, když dám někomu deset vajec, tak mu říkám, že jich má za deset tisíc. Držím cenu. Přiznávám, že po většinou se o ně stará máma, ale já dělám ty hlavní práce. Je pravda, že nikdy nemůžeme na dlouhou dobu odjet všichni.“