Ta se mu ostatně prolíná celým dnem a někdy i nocí. To když na zahradě probíhá v jeho peci na dřevo čtyřicetihodinový výpal. Malá slavnost srovnatelná třeba se zabijačkou.
Do domu ve Zbýšově u Brna se přiženil z nedalekých Rosic. Po deseti letech stavení radikálně rozšiřují. Vlastně o druhý dům. Nejenže mají Jurníčkovi tři děti, ale potřebují i stále více místa pro hrnčírnu a vše související - tedy dílnu a skladovací prostory, plánují ale i provozovat v místě bydliště kavárnu a nabízet ubytování. Trend, který Petr okoukal i během zkušené na Novém Zélandu.

„Každého hrnčíře bolí záda. V cizině jsem se u kruhu naučil stát, ale to zas bolí kolena.“

„Každého hrnčíře bolí záda. V cizině jsem se u kruhu naučil stát, ale to zas bolí kolena.“

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Hrníček a husí sádlo

Manželé mají pracovní role jasně rozděleny. Petr je ten umělec a tvůrce, vizionář. Manželka Sandra pak manažerka, provozní, účtařka atd. A pak je taky na mateřské s pětiměsíčním synkem. „Když mám volné ruce, tak se mohu věnovat i něčemu jinému než dětem,“ dodává se synkem v náručí.

Vítejte u Jurníčků, mají tu hrnčírnu.

Vítejte u Jurníčků, mají tu hrnčírnu.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Paní domu se tu narodila. „Hodně zesílené základy jsou z původního, sto let starého domku. Nedaleko byla těžební jáma někdy z roku 1850, byl tu nejmenší černouhelný revír. Ale naše ulice se pořád jmenuje Havířská.“

Zimní zátiší zahřeje na duši.

Zimní zátiší zahřeje na duši.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Kromě hrnčířiny se tu bývalý automechanik („Jen jsem se vyučil a ani nikam v oboru nenastoupil.“) věnuje pěstování zeleniny, choval dokonce i husy a na domácí zdroje si potrpí.

„V létě vlastně žijeme i jíme tady.“ Je tu zavedena i voda. A hlavně klid v zeleni.

„V létě vlastně žijeme i jíme tady.“ Je tu zavedena i voda. A hlavně klid v zeleni.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Manželka někdy peče i chleba. Občas se nám stane, že máme na stole vše, co jsme si tu sami vypěstovali. Na živočišnou výrobu sice moc nejsem, ale letos jsme zkusili dokonce i ty husy a kachny. Byl to pro mne zážitek, vodit je zahradou a po cestě na trávu! Připadal jsem si jako opravdový vůdce, kterého někdo poslouchá.“

Pálení keramiky dřevem je návratem na začátek. „Věstonická Venuše byla také vypálená v ohništi. I to jsem tu zkoušel. Pec - domeček, který tady teď mám, - je už určitý pokrok a přitom pořád ještě návrat ke kořenům. Také kvůli tomu k nám lidi jezdí.“

Dílna, domov a příprava dřeva

I když si Petr Jurníček buduje v novém domě zázemí, přes léto i s celou rodinou nejvíce využívá přístřešek, pergolu pod horní částí zahrady. „Pracuji tu ve dne, nejsem ani tak sova, ale spíš slepice, raději dělám ráno a v pět hodin už nic moc nevymyslím. Tak tu mám na přisvícení jen jednu žárovku. Mít dílnu u domu je pro mne ideální. A snažíme se tu ten život propojovat maximálně.

„V létě vlastně žijeme i jíme tady.“ Je tu zavedena i voda. A hlavně klid v zeleni.

Před domem je sice rovná plocha, ale pozemek ustupuje pod zeď do zahrady s ateliérem, pergolou a pecí na dřevo. Hodně se tu bagrovalo a stará zahrada změnila tvář.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Jinak mě baví připravovat si dříví do pece. To mi dělá vyloženě dobře - celkově. Jsou to jiné pohyby a při pálení dřeva vzpomínám, kde jsem ho naštípal.“

Zákoutí z ložnice se šicím strojem - nenahraditelnou starožitností.

Zákoutí z ložnice se šicím strojem - nenahraditelnou starožitností.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

V patře novostavby bude nové bydlení pro rodinu. Ale nic velkého. Ložnice, pokoje pro děti a kuchyň spojená s obývacím prostorem. „Naše současné bydlení by mělo v budoucnu sloužit jako ubytování pro návštěvy a účastníky různých hrnčířských setkání.“ Původní schodiště tak bude společné pro obě části.

Prolínání tradic a nových technologií

„Nejsem ten typ, který rozumí devateru řemesel. Účastnit se stavby nového domu mě baví, ale vše nechávám raději na odbornících. Mám rád, když se snoubí tradiční a původní věci s moderními, inteligentními technologiemi. Rád to kombinuji dohromady. S architektem Miroslavem Vochtou z Brna jsme prodiskutovali hodiny. Říkal, že je to nejmenší věc, kterou kdy navrhoval, protože jinak dělá lyžařská střediska a podobně.

Desetiletá a pětiletá dcera si dopoledne užívaly školních zařízení a pětiměsíční synek rodičů.

Desetiletá a pětiletá dcera si dopoledne užívaly školních zařízení a pětiměsíční synek rodičů.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Vypadá to tu mohutně, ale ve finále člověk potřebuje jednu postel a malý pokoj. Vše ostatní souvisí s mojí prací. Na druhé straně nemusím za prací dojíždět. Čím jsem starší a mám víc dětí, tím víc mě medí, že nemusím nikam jezdit,“ pochvaluje si šestatřicetiletý otec dvou dcer (deset a pět let) a pětiměsíčního synka. Paní Sandra s úsměvem, ale rezolutně dodává, že ona už další dítě mít určitě nebude.

Cesty plamene

„Peci jsme dali jméno Velké vzrušení, protože je to opravdu dlouhý tep srdce, kdy vše dlouho připravujete: čtrnáct dní glazujete, do pece dáte věci připravované čtvrt roku, skládá se to kousek po kousku - aby se plamen všude správně dostal, pak se pec zazdí a výpal trvá čtyřicet hodin. Což je to nejmenší ve srovnání s tím, co tomu předcházelo. Vykládka je potom ta pravá oslava - když se to povede, tak je zase veselo.“

Pálená hlína je tu zastoupena na každém kroku.

Pálená hlína je tu zastoupena na každém kroku.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Pět sedm let trvá, než se hrnčíř takříkajíc vytočí a získá jistotu.

„Nejraději mám, když mé věci působí, jakoby vyrostly v lese - bez dozoru a nějakého ovlivňování. Tak si pojmenovávám svoji tvůrčí metodu. Nerad něco příliš organizuji. Všichni víme, že se nemá příliš tlačit na pilu. Mám rád, když mají věci organický vzhled s patinou, jako v tom lese. Nebo jako kdyby byly zakopány v zemi.“

A tak i nádoba může vypadat jako kámen.

Ukázka práce hrnčíře Jurníčka.

Ukázka práce hrnčíře Jurníčka

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Živiny bez znečištění

„Nemám rád, když se něco tváří jako něco jiného. Na tom jsme se shodli i s architektem. Třeba můj kamarád má doma dlažbu, která je imitací dřevěné podlahy. To už mi přijde na hlavu. Proč!? Keramika je pěkná sama o sobě a má i spoustu třeba barevných možností.

Ukázka rukopisu hrnčíře Jurníčka.

Ukázka práce hrnčíře Jurníčka

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Ale když jsme u zařizování, tak se musím pochlubit, že tu nemáme televizi. Když se nám rozbila, rychle jsme zjistili, jak je to bez ní ohromné. A už u toho zůstalo. Přitěžuje se mi i z toho, že občas poslouchám rádio. Děti mají malou televizku na DVD, ale my už přes dva roky nepostrádáme ani analogové, ani digitální vysílání. Vše potřebné se dozvím v hospodě a kolikrát žasnu, z čeho všeho jsou chlapi vynervovaní.“

Chodba na konci schodiště se v patře proměnila na útulnou čajovnu. Bočním oknem vedoucím dříve do zahrady lze sledovat z tepla domova dění na stavbě.

Chodba na konci schodiště se v patře proměnila na útulnou čajovnu. Bočním oknem vedoucím dříve do zahrady lze sledovat z tepla domova dění na stavbě.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Petr Jurníček se původně učil u akademického sochaře Romana Wenzla, který ho přivedl na spoustu dobrých věcí nejen z oboru. „Například říkával: Čím se živíš, z toho rosteš. A myslel tím i mentální potravu - co čteš, s kým se stýkáš… Až jsem si uvědomil, že denní zpravodajství mě úplně poškozuje a znečišťuje. Když to nesleduji, jsem bezstarostnější. Žijeme si tady podle svého. Ne, že by člověk měl být nějaký sobec, ale proč se tady budu trápit, že někdo někde vzal úplatek a drze nepodal demisi?

Je tady fajn a užíváme si to. Zima uteče a zase budu vozit hnůj na pařeniště.“