Kuchyň s velkým jídelním stolem (i já tam jedl…) je v prvním patře, do kterého se stoupá po venkovním schodišti. Jeho zdobné zábradlí bylo původně vybavením pražského činžáku určeného na odstřel. „Když před hodně lety rozebírali v pražských Holešovicích most, získal jsem z něho čtyřmetrové trámy na palivové dříví za stopadesátikorunovou složenku s tím, že bylo jedno, kolikrát se s náklaďákem otočíme - na dnešní poměry nepochopitelné,“ vzpomíná Jiří Altmann na dobu před čtyřiceti lety, kdy začal dům stavět a trámy v něm dodnes plní svoji nosnou i výtvarnou funkci. Zdobí i vysutou terásku v patře.

Kuchyňská linka s okénkem na terásku je vedle velkého jídelního stolu.

Kuchyňská linka s okénkem na terásku je vedle velkého jídelního stolu.

FOTO: Ludvík Hess, Právo

Ke kameni kámen

V budovatelském úsilí neustává Jiří Altmann ani v sedmdesáti, a přestože je možná jediným, kdo se u nás věnuje i dřevořezům, nejstarší grafické technice, poradí si i s kamenem. „Kámen, to je moje radost - meditativní činnost.“ Když tu začal od základů stavět nový dům, tak si nechal poradit, ať začne od garáže a senkrovny. „Při tom prý nehrozí spadnutí, tak jsem se na tom naučil. Byl tu tehdy pan Kříž, který mě hlavně naučil nebát se - jak říkával - kamena.

Byl zednický klenotník a já měl to štěstí, že jsem mu míchal maltu a díval jsem se mu do pracek. Tím jsem se všechno naučil a později, když ,odevzdal‘ lžíci, jsem už stavěl bez něho. Ale ještě mi radil. I to, že je třeba vše dělat poctivě a nic neodbývat.“ Dílo korunuje kamenný komín připomínající sochu a vypínající se nad střechou, jakoby se nechtěl nechat zastínit okolními borovicemi.

V jednom ze zákoutí členitého ateliéru je knihovna na ochozu. Lustr byl dříve plynový.

V jednom ze zákoutí členitého ateliéru je knihovna na ochozu. Lustr byl dříve plynový.

FOTO: Ludvík Hess, Právo

Z lešení malíř - sochař nespadl. V době naší návštěvy jemné řezbářské nástroje čekaly v ateliéru na ten správný kus dřeva, zatímco Mistr Altmann odbourává část garáže, aby si připravil místo na novou pergolu. Nákresy naznačují, že v kombinaci kamene a trámů půjde o další originální dílo. „Když člověk nemá přesnou představu, je dobré si udělat nejdříve kresbu - a tu schopnost mi bohové naštěstí do vínku dali.“

Křesla u kachlových kamen zvou k odpočinku s výhledem na koruny borovic v zahradě.

Křesla u kachlových kamen zvou k odpočinku s výhledem na koruny borovic v zahradě.

FOTO: Ludvík Hess, Právo

Proměny v čase

Před šedesáti lety tu byla lesní parcela s příjezdovou cestou zarostlou travou. „Rodiče sem jezdili jako na chatu. Tatínek začal v šestačtyřicátém stavět a v osmačtyřicátém na to šoupnul provizorní střechu, aby nám bolševici nedali nájemníky. Takže jsme to i my, až do roku 1974, používali jako chatu. Pak si Jirka chtěl přistavět ateliér, ale to k chatě nešlo - řešením byla jen přestavba na rodinný dům. Nakonec se ukázalo, že při stavbě základů tatínka ošidili, takže se nakonec začalo znovu od nových základů,“ vypočítává mezníky proměn jejich území Jana Altmannová, která vedle hraní mimo jiné třicet let vyučuje na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. (A umí také skvělé palačinky se zmrzlinou.)

Vnější schodiště s pavlačí dává domu další rozměr.

Vnější schodiště s pavlačí dává domu další rozměr.

FOTO: Ludvík Hess, Právo

Umění jejího muže lze naproti tomu nyní - do konce srpna - posoudit v Rakovníku. Rabasova galerie je místem, kde je k vidění tvorba Jiřího Altmanna, který tam vystavuje se sochařem Milanem Váchou a malířem Rudolfem Riedlbauchem. Za stálou expozici díla našeho hostitele lze v Praze označit např. bránu do dvora Senátu sídlícího ve Valdštejnském paláci, nebo Leopoldovu bránu na Vyšehradě i (za téměř symbolické peníze nedávno vytvořenou) dřevěnou sochu sv. Václava, která zdobí průčelí hasičárny pod kopcem v Černošicích.

Podkrovní pracovna paní Altmannové s PC.

Podkrovní pracovna paní Altmannové s PC.

FOTO: Ludvík Hess, Právo

Trámy a e-maily

Manželům Altmannovým je v domě obklopeném zelení dobře, ale oba rádi vzpomínají na bydlení na Vinohradech i na Malé Straně. „Od devíti let jsem vyrůstal na Vinohradech a byl to náš domov, takže na něj nezapomínám.“ Jiří Altmann má i v dnešním ateliéru rozdělanou práci při dotváření interiéru. Dřevěný ochoz u knihovny v místnosti s vysokým stropem (a podlahou níže, než v sousední místnosti) připomíná hradní komnatu. Masivní trámy nesou nejen zábradlí, ale i plochu - pult k listování knihami vybranými z knihovny.

První patro proti tomu ozvláštňují střešní okna a z obývacího pokoje ještě vedou schody do podkroví, kde je hostinský pokoj i s koupelnou. Z venku to tak nevypadá, ale uvnitř je nečekaně mnoho zákoutí s nejedním překvapením. Jiří Altmann si vystačí se dřevem (to pro dřevořezby si v lese vyhledává sám) a kamenem. Na televizi se dívá minimálně. A když, tak na staré filmy a dokumenty. „Měli jsme tu i suchý záchod, který měl tu výhodu, že jsme se o něj celý rok mohli nestarat. Nic nezamrzlo, nic neteklo,“ usmívá se při vzpomínce na dobu, kdy tu ještě neměli ani plot.

Okno za stolem - jako obraz s lesem nad Berounkou - zdobí jídelnu.

Okno za stolem - jako obraz s lesem nad Berounkou - zdobí jídelnu.

FOTO: Ludvík Hess, Právo

„Nebyl potřeba. Dveře jsme nezamykali a nekradlo se. Lidi ještě nedrogovali, takže nepotřebovali tolik peněz.“ To Jana Altmannová si smoderní technikou rozumí. V pracovně jí nechybí tiskárna, počítač a internet. „Pro komunikaci se studenty je dnes nezbytný,“ usmívá se přes kulaté brýle a nijak ji nepřekvapuje, když její muž dodává: „Já to nepotřebuji a nezvedám ani telefon.“