Svým způsobem náš hostitel v odkazu předků pokračuje, i když místo řeznictví v domě provozuje prodejnu se sportovním zbožím a ski servis.

„V podstatě si po osmadvaceti letech v kuchyních (včetně pražského a desetiletého působení v Alcronu) dávám oraz. Taky zůstávám povahou sportovec a dobrodruh. Neměl bych radost, kdybych někomu prodal špatnou lyži,“ konstatuje bývalý basketbalista, který má prý v Záběhlicích „naprosto pevné kořeny.“ Kousek od Hamerského rybníka. Jedová chýše už tu není, ale živo tu je pořád.

Červená výmalba se v bytě opakuje na několika místech a kontrastuje s dalšími bílými stěnami. I v kuchyni, kde je místo na jídelní stůl. V první vlastní kuchařce Jiří Babica nabízí chutná, ale snadno připravitelná jídla.

Červená výmalba se v bytě opakuje na několika místech a kontrastuje s dalšími bílými stěnami. I v kuchyni, kde je místo na jídelní stůl. V první vlastní kuchařce Jiří Babica nabízí chutná, ale snadno připravitelná jídla.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

 Jídlo a pořádek

„Od vaření si teď odpočívám, když nepočítám to televizní a vydání mé první kuchařky (Babicovy dobroty). Ani to u nás doma není tak, že se rodina musí každý večer sejít u jednoho stolu a u večeře. Nejraději vařím v létě na zahradě. Na grilu nebo v jednom hrnci,“ svěřuje se nám kuchař, který si bydlení v domě s vlastním dvorkem pochvaluje.

Vedle pergoly a zahradní úpravy s trávníkem je dominantou dvorku dřevěná kůlna, která byla původně lednicí pro řeznictví v přízemí. Dodnes je uvnitř obložena bílými kachlíky a vybavena háky na maso. I když je v ní nyní uloženo zahradní nářadí.

„Samozřejmě jsem byl už jako dítě veden k tomu, abych se držel gastronomie a pořád jsem slyšel: Juro (babička byla z Trebišova a děda ze Vsetína), když budeš u jídla, tak se vždycky najíš...

V kuchyni se snoubí dřevo s moderním designem jednotlivých pomůcek a okno s výhledem přes silnici do zeleně nápaditě rámuje záclona.

V kuchyni se snoubí dřevo s moderním designem jednotlivých pomůcek a okno s výhledem přes silnici do zeleně nápaditě rámuje záclona.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Až mnohem později jsem potkal člověka s vystudovanou vysokou školou – advokátem, který se zároveň vyučil i kuchařem a ten tvrdil, že to je nejlepší kombinace. Kuchař se vždycky nají a právník se ze všeho vždycky vyseká, takže má na celý život klid,“ usmívá se znalec různých kuchyní i prostředí.

Chuť i k dílu

„Jsme tu jako na vesnici. Lidi se tu znají, a i když bydlíme kousek od centra, po pár krocích jsme v zeleni.“ Osobitou atmosféru tato část metropole má jistě pořád, i když to tu už přece jenom nevypadá jako ve filmových příbězích o Hříšných lidech města pražského, kdy se tam i holky ze Záběhlic třešňovou alejí procházely.

Manželé Babicovi bydlí se synem a dcerou v tomto domě teprve čtyři roky. I když tu jsou zjevně pohodlně, nápaditě a hlavně k jejich spokojenosti zabydleni, na modernizaci, třeba právě kuchyně, se teprve chystají. Hlavně tu prý bude nový sporák. „Ten s těmi velkými hořáky, protože to nejlepší vaření je na velkém plameni,“ vrací se v hovoru ke svému oboru Jiří, který svoji ženou (z Brna) poznal v Kolíně nad Rýnem, kde si během let vybudoval post úspěšného kuchaře ve vyhlášené restauraci.

Uprostřed chodby je místo na "centrální počítač". (vlevo) Jiří Babica před domem (vpravo).

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Dřevěný jídelní stůl v útulné kuchyni kontrastuje s červenou stěnou, barvou podporující chuť k jídlu. „Nejenom k jídlu. Červená podporuje všechny další požitky.“

Příjemný interiér možná záměrně kontrastuje s pravdou starou, jako obor sám, že kuchař většinou bývá zavřený hodiny v malém prostoru a vlastně ani nekomunikuje s lidmi. „A jak se říká: zepředu horko, zezadu zima. Když je to tak, nemůže člověk dlouho vydržet pracovat s chutí,“ potvrzuje Jiří Babica.

Zahraniční inspirace a motivace

„Moji první cestu do Japonska jsem překvapivě absolvoval ještě za komunistů. To už byla doba, kdy šlo složit peníze a odjet. Že je to nenapadlo dřív, než těsně před koncem... Tamní způsob vaření mě uchvátil! A v Korei jsem navštívil restauraci – dodnes si představuji, že bych si takovou zařídil – kde si hosté objednávají syrové kousky masa a na plotně u stolu si je sami upravují. Žádné reklamace, všichni spokojení! V Austrálii si u pultu vyberete syrové maso, jdete ven a tam je k dispozici gril, na kterém si hned uděláte čerstvý steak...

Hudební zákoutí je v téhle rodině samozřejmostí.

Hudební zákoutí je v téhle rodině samozřejmostí.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Poté, co jsem odešel do zahraničí a postupně si budoval v Německu kariéru kuchaře a mohl srovnávat, tak jsem si vytvořil vnitřní přesvědčení a náhled na svět, se kterým se s mnoha Čechy dodnes vůbec neshodnu. S těmi, kteří zastávají klasický názor, že oni se tam mají jak prasata v žitě a my jsme nejchudší a největší chudinky na celém světě... Přitom si vůbec neuvědomuji, že patříme mezi prvních šest procent nejbohatších lidí na světě a jsou miliardy lidí, kterým se žije opravdu špatně. Místo toho, abychom přestali brečet a říkali si naopak – já jsem Čech, něco znamenám a něco dokážu...

Pohodlné posezení před televizí korunuje lustr s opravdovými svícemi. Nápaditých a originálních detailů a kombinací je v prostorném bytě více.

Pohodlné posezení před televizí korunuje lustr s opravdovými svícemi. Nápaditých a originálních detailů a kombinací je v prostorném bytě více.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Na druhé straně k nám, nebo i jinam, přijedou Němci, kteří na to mají a doma zůstávají ti, které tu nevidíme a životní úroveň také nemají nijak zvlášť vysokou. Proto je to i s jídelníčkem podobně jako s auty. Mnohý se rád podívá v autosalonu na luxusní bourák, ale nikdy si ho nekoupí. Stejně tak lze jednou za čas utratit za gurmánský zážitek v restauraci, ale domácí kuchyně je o rychlém, snadném, ale i dobrém vařeni. Základ je vařit z běžně dostupných věcí. A když se od někoho dozvím, že ve své hospodě dal na jídelníček Babicův řízek, tak je to pro mne odměna.“

Ano, o vaření jsme si stejně nakonec povídali nejvíce a loučili se s nadějí, že zima uteče a brzy zase přijde čas na grilovací pánve a posezení s přáteli pod pergolou.

Pozornému čtenáři nemusíme dlouze vysvětlovat, který pokoj patří k desetiletému synovi a který čtyřleté dceři.

Pozornému čtenáři nemusíme dlouze vysvětlovat, který pokoj patří k desetiletému synovi a který čtyřleté dceři.

FOTO: Václav Jirsa, Právo