V domě, který jeho otec – akademický malíř Pavel Vavrys – koupil téměř jako ruinu ještě před revolucí přímo v centru Prahy.

Martin tedy zdědil nejen talent, ale také otcův ateliér. S rodiči se může scházet i v Café – art gallery, kterou rodina vlastní v přízemí. Nechali ji zařídit podle svého, ve stylu připomínajícím staropražské kavárny. A na venkov za Prahu jezdí k rodičům tvořit a svařovat sochy, většinou z kovových autodílů.

V Divadle Bez zábradlí vítají diváky Vavrysovy objekty s divadelní tematikou. Na snímku autor s Věčným poutníkem. .:.V Divadle Bez zábradlí vítají diváky Vavrysovy objekty s divadelní tematikou. Na snímku autor s Věčným poutníkem. foto: Právo/Václav Jirsa

„Jsem už víc Pražák než Moravák, kde ale mám – zdá se – hluboké kořeny. I když se vracím do jiných míst, než ze kterých pocházím. Táta mi ukázal i jižní Moravu kolem Mikulčic a tam k těm místům mě to táhne. Lidmi, krajinou i dobrým vínem,“ konstatuje rodák z Uherského Hradiště.

Po přestěhování se prý ve svých dvanácti letech domníval, že si Prahu neoblíbí. Opak se stal pravdou, i když prý bydlení v Rytířské ulici velkou budoucnost pro sebe nedává.

„V noci nemůžu spát u otevřeného okna, protože turisti rámusí do rána. Rušilo mě to i při malování, tak se mu poslední dobou věnuji hlavně během dne,“ usmívá se nad rušností Starého Města jinak tolerantní Martin. „Jsem tady rád, ale jako stálé bydlení bych to tu neviděl.“

V každém případě věnoval doladění půdního interiéru dost energie i nápadů.

Masivní pracovní stůl s počítačem se v pohodě vejde pod regál s velkými plátny-vlevo. Kuchyňská linka si s obrazy nijak nevadí-vpravo.:.Masivní pracovní stůl s počítačem se v pohodě vejde pod regál s velkými plátny-vlevo. Kuchyňská linka si s obrazy nijak nevadí-vpravo. foto: Právo/Václav Jirsa

Schody s obrazy

Vzdušný prostor dotváří zdánlivě nenápadné detaily i barvy. Oválné zrcadlo nad malým půlkulatým stolkem se stejně jako bílé dveře odráží od stěny vymalované v pískově oranžové barvě. Podlaha jediné místnosti vlastně kopíruje půdorys úzkého domu a strop se prudce zvedá ke krovům.

Protože si vybudoval mezipatro na spaní, přezdívané hambálek nebo kutloch, musel si postavit i pohodlnější schody. Skoro do nebe. Strop je tu opravdu vysoký! Vešla se pod něj i nová koupelnička s WC, chytře vyzděná v rohu místnosti.

Ateliér volně navazuje na kuchyň, tedy kuchyňskou linku, stejně jako na obývací „pokoj“, který tvoří pohodlné sezení u starožitného stolku a vedle pracovního stolu s počítačem.

„Ateliér se střešními okny tu táta měl už před revolucí, ale rekonstrukci domu jsme začali dělat až později. Včetně doladění zaprášených půdních prostor. Na podlaze, kterou jsme zpevnili, byly jen trámy. Sedět jako teď by se nedalo. Taky tu byla klasická nezateplená střecha. Celkové dispoziční řešení zakreslil architekt, ale vymyslel jsem si to tu sám.“

Nábytek si Martin většinou zrestauroval sám. Při patinování dvířek linky nevynechal ani lednici a vše tak zapadá do jednoho velkého celku malířova ateliéru. Ostatně ozdobou interiéru je už schodiště lemované obrazy i ostatních členů rodiny.

Podlaha jediné místnosti vlastně kopíruje půdorys úzkého domu a strop se prudce zvedá ke krovům. Protože si vybudoval mezipatro na spaní, přezdívané hambálek nebo kutloch, musel si postavit i pohodlnější schody. :.Podlaha jediné místnosti vlastně kopíruje půdorys úzkého domu a strop se prudce zvedá ke krovům. Protože si vybudoval mezipatro na spaní, přezdívané hambálek nebo kutloch, musel si postavit i pohodlnější schody. foto: Právo/Václav Jirsa

Všichni jsou kumštýři

Martin Vavrys maluje ženské akty, krajinky i abstraktní témata. Rád přitom vzpomíná na absolvování Soukromé mistrovské školy uměleckého designu v Praze-Čakovicích.

„Maluji tady a železné plastiky vytvářím na dvoře u rodičů. Jsme opravdu umělecká rodina, protože maluje i máma a sestra. Myslím, že táta je v malování nejsilnější článek a jsme jím v základu všichni ovlivněni, třeba i barevností. Ovlivňujeme se dodnes."

Vylepšená falešná vitráž – namalovaná Martinem barvami na sklo-vlevo. Střešní okna poskytují velkorysý přísun denního světla-vpravo.:.Vylepšená falešná vitráž – namalovaná Martinem barvami na sklo-vlevo. Střešní okna poskytují velkorysý přísun denního světla-vpravo. foto: Právo/Václav Jirsa

"Třeba by nám to někdo vytknul, ale bylo by složité se za každou cenu odlišovat. Kvůli nějakému kritikovi bych útěkem hodně daleko od rodiny, což by byla asi jediná cesta, určitě vazby netrhal. Na druhé straně jsem možná i proto začal před devíti lety se sochami. Tam jsem opravdu úplně svůj a těžko v tom má na mě někdo z rodiny vliv.

Naučil jsem se svařovat, i když dělám pouze elektrikou. Většinou jsou to autodíly nebo cokoliv železného. Při tvorbě se tak nedá držet nějakého nákresu, protože tvořím z toho, co mám právě k dispozici. Většinou z kusů přinesených ze sběrných surovin. Potom už je železo velice tvárné. Asi jsem potřeboval třetí rozměr. Začal jsem se dřevem, ale pak už to šlo samo.“

Schody z masivního dřeva jsou dlouhé, ale pohodlné-vlevo. Střešní okna poskytují velkorysý přísun denního světla-vpravo.:.Schody z masivního dřeva jsou dlouhé, ale pohodlné-vlevo. Střešní okna poskytují velkorysý přísun denního světla-vpravo. foto: Právo/Václav Jirsa

Z bytu to má Martin pár kroků do Divadla Bez zábradlí. Jeho návštěvníci si jistě vybaví sochy, které nemohou minout (ani přehlédnout) při cestě za oblíbenými herci.

Jsou tu prý i proto, že se líbily principálovi Karlu Heřmánkovi. Když jsme si je šli s kolegou vyfotit, užívali jsme si také chvíli romantiky a fotogeničnosti staropražské uličky vyšperkované novotou, včetně dlažby.

Ale jen do chvíle, než nás Martin upozornil na plastové okapové roury. Ty měděné už někdo ukradl. „Olupují nám tady i parapety u oken – na které dosáhnou.“