Článek
Záměrně se drží stranou stresů a tlaků, které současná doba vnucuje. Rozhodně se jde raději projít se svými vlčáky po lese, než aby obcházel obchody a vybíral si to nejlepší z nabídky spotřebního zboží. Odhaduji, že jeho posledním nákupem byly nepřehlédnutelné metry střešní krytiny z pálené tašky a nádherné dřevo čekající na zápraží na zpracování.
Cesta za dřevem
"Nebylo tady jediné okno a lituji, že jsem nepředělal úplně celou elektroinstalaci. Vypadalo to tu strašně a dodnes to není dobré a nikdy nebude... Ona ta tip top načinčanost ani není mým cílem. Potřebuji tady žít a dělat. A otevřeně říkám, že jak hledám pořád krásu, tak už ji u sebe doma nepotřebuji. Tam si potrpím na prvotřídní a funkční postel. Tu mám rád. Mám radost ze sprchovaní teplou vodou a ze splachovacího záchodu. A všude mám dřevo, protože si barák bez dřeva nedovedu představit," přiznává nám hned na úvod výtvarník.
Stavení v malé obci kousek od Kralup nad Vltavou si prý zamiloval na první nakročení. "Hned, jak jsme sem přišli, věděl jsem, že už odsud neodejdu. Ani jsem se nerozhlížel, v jakém je to stavu." I když na bývalé zemědělské usedlosti odvedl se svojí rodinou hodně práce, s nějakým modernizováním nebo kašírováním to nepřehání.
Ateliér a dílnu si zařídil v bývalém vejminku, z bytu to má pár kroků přes dvorek. Pochvaluje si, že se učí se světem komunikovat přes internet. Porozumět dřevu a řezbářství se Martin Patřičný naučil hlavně díky strýci. Výhradně umělecké tvorbě se absolovent gymnázia věnuje od konce osmdesátých let a s pokorou při ní zúročuje i zkušenosti, které získal například i jako dřevorubec.
Martin Patřičný používá pro svou tvorbu dřevo. Foto: Právo - Václav Jirsa
"Dřevo vás při práci vede a zároveň určuje i mantinely. Myslím, že bych měl - podobně jako se u dostihů napřed uvádí jméno koně a pak jezdce - své práce podepisovat spolu s konkrétním názvem dřeviny. Třeba: Třešeň - Patřičný nebo Vrba - Patřičný."
Vše všude
Už před lety si se ženou uvědomili, jak je prý štvalo a unavovalo jezdit každý víkend z Prahy na chalupu. "Rozhodli jsme se rovnou odstěhovat a zkusili jsme si to na Vlašimsku. Já tam dělal v lese a žena se věnovala pěstební činnosti. Měli jsme králíky, slepice, kachny, husy. I tady jsme měli ovce a dokonce jednoho koně, když byly děti malé. K sedláctví a lesu jsme prostě inklinovali už v době, ještě před revolucí, kdy to ještě nebylo tak módní."
Místními jsou přes dvacet let. "Máme tu dobré vztahy. Už od té doby, kdy manželka začala jezdit po vsi s kočárkem. Na venkově jsem rád, i když si myslím, že už i ten zničila televize. Kamkoliv přijdete, lidi se baví o stejných blbostech a všude koupíte stejné věci. Nic autentického. Když chci dovézt něco vnukovi nebo ženě, nevím co. Všechno je všude. A to já nechci. Ale pořád mají lidi na venkově blíže k půdě. Ale to, co předvádějí i tady v okolí developerské firmy, to je příšerné. Nechápu ta nově budovaná ghetta. Šílené! To bych raději zůstal u metra v paneláku. I v něm si můžete udělat příjemnější bydlení, než je k vidění třeba ve Velkých Přílepech."
Profese majitele domu je patrná i na zdech. Foto: Právo - Václav Jirsa
Dál od devastace
"Myslím si, že už o dřevu (protože se neustále vzdělávám) něco malinko začínám tušit, ale je to jako mluvit o člověku. Ale může strom být špatný? Dneska jsme všichni svým způsobem kolaboranti a kazisvěti. Třeba život na dluh! To není nic dobrého, ale jak to mám svým dětem vysvětlit, když jim pořád někdo vnucuje: Nevaž se - odvaž se! To je devastující kretenismus," uvažuje náš hostitel v ateliéru.
Přiznává, že po revoluci prožíval, stejně jako většina jeho vrstevníků radostné období, jakousi druhou pubertu. "Jenže z nadšení mě vyléčil rapidní nárůst počtu podvodníků a hajzlíků všeho druhu, kteří hned zvedli hlavu a myslí si, že mají právo na všechno. K tomu také ještě poznání, že vzdělání, a nejen díky komoušům, je nedostatečné. Třeba o přírodních vědách vlastně nic nevíme," říká nad rozepsaným televizním scénářem.
Dřevo je nekonečná inspirace. Foto: Právo - Václav Jirsa
Dílnu poslední dobou výtvarník Patřičný opouští přece jenom častěji, protože spolupracuje (s týmem, který natočil Paměť stromů s Luďkem Munzarem) i na přípravě televizního cyklu chystaného pro nadaci Strom pro život.
Krásné stromy
Každý díl by měl být věnován jednomu stromu. Třetí vydání knihy Dřevo krásných stromů si svou pozici na knižním trhu stále drží, stejně jako rozsahem menší knížka Pracujeme se dřevem. Ve své třetí knize Patřičný nejen dřevo se představuje jako autor beletrie.
"Lidi dnes mají obrovské množství informací, na které ale nejsou připraveni. A ani k těm informacím nemáme klíč. Pak se stává, že si někdo pořídí do bytu podýhovanou dřevotřísku a myslí si, že si domov zútulnil dřevem. Ale ono to tak není."
I když se z metropole Martin Patřičný odstěhoval už před mnoha lety, nepřestává ji mít i s její atmosférou rád. Přesto: "Začínám být vyděšený z toho, jak se už i sem ta Praha valí. A jak mě to tady před lety oslovilo, tak jsem na stará kolena připravený, že bychom se přestěhovali někam dál. Máme s manželkou rádi klid a prostor, potřebujeme ho k životu. Možná bychom šli někam na sever, kolem Jablonného, kde se dají ještě sehnat opuštěná místa."