Pelhřimovy: Třeba mě tu jednou pohřbí

Zarostlý. Zpustlý. Vyrabovaný. Tak popisuje první setkání s kostelem svatého Jiří v dnes zaniklé obci Pelhřimovy na Bruntálsku Ivo Dokoupil (53), který se ho rozhodl zachránit. Církev kostel prodala v roce 2010 ráda, za korunu.

„Vypadal jako mayská stavba ukrytá v pralese. Jezdíval jsem kolem se syny na kolech. Chodíval jsem tu, když jsme vytvářeli biokoridory pro zvířata. Místo je magické,“ popisuje.

Věřícím přestal svatostánek vystavěný koncem 13. století sloužit v druhé polovině 40. let 20. století. Následně ho spravovaly státní statek a JZD. Dnes má klíče od něj on, ekolog, průvodce, kreslič turistických značek. „Bez party kamarádů bych tohle ani náhodou nedokázal,“ obhlíží spokojeně své dílo.

Decibely v lese

Ke kostelu vede stará kaštanová alej. Za čáru, do Pielgrzymówa, to je od něj asi tři sta metrů. Právě se blíží poledne, když se tu scházíme. Pár minut nato začne z ciziny znít melodické zvonění.

„Polský farář místo oprav tamního kostela postavil jiný objekt vedle. Ani zvon nemá. Vyhrává z MP3,“ na chvíli se rozčílí.

Hned dodá, že „ti za potokem“ mu jinak rádi pomáhají, vždyť kdysi nebylo tady a tam: „Pelhřimovy se rozdělily potůčkem Trójou po rakousko-pruských válkách po roce 1740. Náš kostel zůstal a na polské straně vznikl jiný. Ten je teď ještě v horším stavu.“

Ivo Dokoupil kostel svatého Jiří zachránil.

Ivo Dokoupil kostel svatého Jiří zachránil.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Než, jak říká, z hecu napsal církevním hodnostářům, aby mu původně katolický kostel svěřili, (pře)dali, uplynulo pár let. Od začátku věděl, že to bude těžké a že vlastní peníze na projekt ani nemá: „Sice mám povolání více, ale volné finance mi chybějí. Spoléhám tak na dárce a na dotace. Abych je snáz získal, je oficiálně jako vlastník kostela zapsáno Hnutí Duha.“

V jeho snu oživit místo mu pomáhají další nadšenci. „Říkám jim mlaďoši. Přijíždějí z Bruntálu, Českého Těšína, Krnova, někdy z Prahy,“ popisuje. Řemesla je učí za procesu. O tom, že je dobrý pedagog, svědčí mnohé, třeba opravené, nově zbudované zdi.

Tisíce a tisíce dobrovolnických hodin památku zachránily. Po opravě střechy – s věží na to padlo přes 1,5 milionu korun – se zpevnila statika, zasadily dveře, okna, vystavěl se kůr…

Chybí elektřina

Největším lákadlem Pelhřimov je v posledních letech akce pořádaná krnovskou kapelou Bratři Orffové. Po dva večery zní v tamním lese především elektronická hudba.

Hlavní pódium je pak v místech bývalého oltáře, to menší stojí za zchátralou zdí oddělující kostel od původní císařské cesty, vedla kdysi z Krnova do Rudoltic, Nisy a Postupimi.

Téměř všechny sakrální stavby ve vnitrozemí období komunismu nějak přežily.

Ivo Dokoupil by jednou rád obnovil celou obec, jíž Němci říkávali Mährisch Pilgersdorf. Do roku 1946 jich tam v 69 staveních žilo přes dvě stě. Zatím tam chybí to zásadní: elektřina. Lehčí připojení k Polsku neumožňuje legislativa, takže se čeká na ČEZ.

„Je to o penězích,“ ví a jasno má i jinak: „Do života jsem si dal řadu úkolů. Kostel k nim patří. Třeba mě tu jednou pohřbí. Vedle Němců tu údajně leží Švédové z třicetileté války. Nebyl bych tu aspoň sám…“

Mělnické Vtelno: Už se nemusíme stydět

„Dáte si kávu?“ vítá nás Pavlína Saifrtová (36). Vaří ji pár kroků od odsvěceného evangelického kostela ve středočeském Mělnickém Vtelnu. Přede dvěma desítkami let ho od církve odkoupila obec. Konají se tu přednášky, koncerty, svatby, a i na tu mši dojde.

S dřevěnou kavárnou připomínající symbolicky Noemovu archu, kde paní Saifrtová nebo její kolegyně voňavý mok vaří, spojuje svatostánek krátký zdobný přístřešek.

Pavlína Saifrtová vám v Mělnickém Vtelnu uvaří kávu a poradí, kam si na koncertě sednout.

Pavlína Saifrtová vám v Mělnickém Vtelnu uvaří kávu a poradí, kam si na koncertě sednout.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Fungujeme na pár odpoledních hodin. Lidé se rádi zastaví, když mají vše hotovo. Místní důchodkyně, tři až osm dam, chodívají každý pátek,“ líčí.

Náklady na chod pokrývá obecní rozpočet. Výjimku tvoří léto, kdy se místo stává cílem výletníků. Dostanete tu mimo jiné výbornou zmrzlinu. „V tu dobu si kavárna na sebe vydělá,“ hodnotí.

Bylo to ošklivé

Mělnické Vtelno je jednou z vesnic, která se po sametové revoluci ujala chátrající památky. Tahle vznikla v pozdně barokním stylu koncem 18. století, stojí sto metrů od návsi a chátrat začala od 50. let 20. století, kdy ji církev opustila.

„Kostel byl poničený, prostě ošklivý,“ hodnotí jeho tehdejší stav paní Saifrtová. Když jej po dohadování obec od církve koncem 90. let získala a vyřešila jiné restituční nároky, začala žádat o dotace.

Kostela ve středočeském Mělnickém Vtelnu se ujala obec.

Kostela ve středočeském Mělnickém Vtelnu se ujala obec.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Podařilo se nám získat řádově miliony, bez nich by to nešlo,“ popisuje. Z přidělených financí se zvelebila i nedaleká fara, přeměnila se na dům s pečovatelskou službou. Na přiléhajícím pozemku vznikl park s amfiteátrem a dětským hřištěm. Za hezkých dnů se tam konají koncerty, divadelní představení.

Toho, že jsme se kostela ujali, v obci nelitujeme. Už se za něj nemusíme stydět.

„Jiné akce probíhají uvnitř kostela. Jen v zimě musíme zapojit včas přímotopy, aby diváci nezmrzli. Památkáři jiné topení nedovolili,“ zmíní paní vedoucí skutečnost, že veškeré práce na takto chráněném objektu probíhají pod přísným dohledem úředníků.

Ač je kostel odsvěcen, k církevním účelům se přesto někdy využívá. Konkrétně na Štědrý den, kdy se uvnitř konají bohoslužby.

„Jezdí k nám osvícený farář z Mladoboleslavska, jenž tohle neřeší. Je to zážitek,“ popisuje Pavlína Saifrtová a doplní: „Toho, že jsme se kostela ujali, v obci nelitujeme. Už se za něj nemusíme stydět. Naopak nám ho místní i turisté chválí.“

Sloužily jako terče

„Neseděly mi mapy s tím, co jsem na místech nacházel,“ popisuje zážitky, které ho už za socialismu přivedly k vyhledávání zničených či poškozených kostelů, synagog, kaplí a kapliček. Finančník Michal Valenčík (57) z nich vytvořil databázi Znicenekostely.cz.

Soupis systematicky doplňovaný od poloviny 90. let čítá na 8600 objektů. „Po roce 1989 se asi 3000 budov opravilo, znovu postavilo, ty jsem proto přesunul do sekce Opravené. Stále u nás zůstává asi tisíc čtyři sta kostelů, kaplí, kapliček silně poškozených, některým bezprostředně hrozí zánik,“ říká a pokračuje, že v databázi je asi 4200 zbořených objektů.

Část z nich zanikla již ve středověku, za josefinských reforem na konci 18. století.

„Zdaleka největší počet – asi 3600 – zanikl mezi roky 1948 a 1989. Pro zajímavost, za komunismu bylo u nás zbořeno mimo jiné 227 kostelů a přes 400 velkých kaplí,“ upřesňuje a doplní, že k ničení sakrálních staveb docházelo v určitých oblastech.

Ty ve vnitrozemí socialismus nějak přežily. Ano, většinou zanedbané, s opadanou omítkou, ale zastřešené a s vnitřním vybavením. Vždy se totiž našel někdo, kdo o ně – i přes šikanu úřadů – pečoval. Velká většina těchto staveb se pak po sametové revoluci opravila.

Německé památky

„Devadesát osm procent církevních památek, jež byly poškozeny nebo zničeny po roce 1948, stojí či stálo v českých, moravských a slezských Sudetech: v Novohradských horách, na Šumavě, v Českém lese, v Krušných horách či v Jeseníkách. Ale i v rovinách osídlených dříve Němci, na Chebsku, Žatecku či Javornicku,“ vypočítává.

Důvod zkázy byl všude podobný: „Tam, kde si dosídlenci nestačili vytvořit k ,německým‘ památkám silný vztah, se pak dostávaly do havarijního stavu, a i když by stačilo často opravit jejich střechu, nechali je odstřelit.“

Specifickou oblastí v tomto směru se na území dnešní republiky staly také obří vojenské prostory vznikající po roce 1946 a pásmo u hranic s Německem a Rakouskem zřízené v roce 1950. Tam se likvidovaly rovnou celé vsi a města…

„Když od pamětníků slyšíte, jak nádherné barokní kostely sloužily jako terče při výcviku dělostřelectva, je z toho člověku dost smutno.“

Záchrana? Spolky a obce

Zatímco se za čtyřicet let minulého režimu zničilo přes tři tisíce kostelů, synagog, kaplí a kapliček, od sametové revoluce jsme přišli už „jen“ o dva kostely a asi 70 kaplí a kapliček.

„Nezbytných oprav se často ujímají obce, spolky, většinou nikoli z náboženských důvodů, ale proto, že to chtějí mít u sebe pěkné,“ zmíní Michal Valenčík, který v rámci svého koníčku ročně objede celou republiku.

Michal Valenčík se věnuje ohroženým, zaniklým svatostánkům již desítky let.

Michal Valenčík se věnuje ohroženým, zaniklým svatostánkům již desítky let.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Během těchto toulek prý nikdy ani na chvíli nezauvažoval, že by se nějakého podobného objektu ujal: „Asi bych ty opravy neuměl. Svou databází se snažím spíše apelovat na jejich vlastníky, moje evidence slouží i jako určitá osvěta.“

Důležité pro budoucnost je, jak říká, aby se obyvatelé velkých měst, jež spíše vzkvétají, přidali.

„Lidé z Prahy, Brna vidí kolem sebe zachovalé památky. Často ani netuší, v jak zoufalém stavu jsou kostely, kapličky v částech pohraničí. Bohužel zrovna letos se obnova památek hodně omezila. Vláda na ně v rozpočtu přidělila přes 40 procent méně ve srovnání s rokem 2018. Zejména ministerstvo zemědělství o 90 procent omezilo dotace na obnovu venkovských památek, jež jsou přitom v nejhorším stavu.“