„Ten dům byl dlouhá léta v naší rodině tak trochu tabu. Možná za tím bylo i trauma, kterého se nikdo nechtěl dotknout,“ přiznává dvaačtyřicetiletý David Cysař, pravnuk Josefa Winternitze, jenž funkcionalistickou vilu nechal na jednom z pražských vrcholků vystavět.

Zapomenutý funkcionalistický skvost od Adolfa Loose se vypíná nad pražským Smíchovem.

Zapomenutý funkcionalistický skvost od Adolfa Loose se vypíná nad pražským Smíchovem.

FOTO: Petr Horník, Právo

„V rodině se o vile nemluvilo. Můj tatínek sice věděl, že jeho rodina vlastnila před válkou v Praze nemovitost, ale blíž se o ni začal zajímat až začátkem 90. let minulého století. Když ji poprvé spatřil, byla zničená, neudržovaná, interiéry se změnily k nepoznání. Sídlila tam školka a nikdo by v ní nehledal architektonický skvost od světoznámého Adolfa Loose.“

Více než půl století byla vila v rukou státu, kde chátrala.

Více než půl století byla vila v rukou státu, kde chátrala.

FOTO: archív Davida Cysaře

Mladší sestra Müllerovy vily

Vila pojmenovaná po právníku Josefu Winternitzovi se tyčí nad Smíchovem nedaleko Bertramky. Z jejích teras dohlédnete přes Národní divadlo, Hradčany a Strahov až k vesnicím na západ od Prahy.

Josef Winternitz si tohle místo vybral v roce 1931 a o rok později již do dvoupatrové bílé kostky stěhoval svou rodinu: manželku Jenny, dceru Suzanu a syna Petra. Stavba vily včetně všech příprav, plánů a povolení trvala jeden rok.

Pradědeček Josef Winternitz se služebnou

Pradědeček Josef Winternitz se služebnou

FOTO: archív Davida Cysaře

Povolení k užívání stavby bylo vydáno 9. září 1932. Pro světoznámého architekta funkcionalismu Adolfa Loose znamenala jednu z posledních zakázek. To on vymyslel filozofii domu, nad samotnou stavbou pak bděl jeho spolupracovník Karel Lhota.

„Loos rok předtím dokončil slavnou Müllerovu vilu na Ořechovce, takže mnoho prvků mají oba domy stejných, zejména rozložení prostoru,“ podotýká David Cysař.

Přežily díky teplu ze strojů

Nakolik šťastný život tu vedla rodina právníka Winternitze po dobu necelých deseti let, kdy dům obývala, není známo. Dva roky po vypuknutí druhé světové války, v roce 1941, však byla donucena vilu převést na Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren (Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu). Nacisté vzápětí vilu prodali městu Praze a to v ní zřídilo školku.

O dva roky později deportovali rodinu Winternitzovu včetně patnáctiletého Petra a šestnáctileté Suzany do Terezína a následně do koncentračního tábora Osvětim. „Hned po příjezdu tam pradědeček a jeho syn Petr zahynuli v plynové komoře,“ uvádí David Cysař.

David s prababičkou Jenny v 70. letech minulého století

David s prababičkou Jenny v 70. letech minulého století

FOTO: archív Davida Cysaře

Jenny Winternitzová s dcerou Suzanou získaly práci v továrně, kde díky teplu ze strojů přečkaly i mrazy, a dožily se tak konce války. Obě se vrátily zpět do Prahy, ale do rodinného sídla se už nikdy nedostaly.

Majitelé při rekonstrukci postupovali citlivě. Když vilu převzali, byly interiéry v žalostném stavu.

Majitelé při rekonstrukci postupovali citlivě. Když vilu převzali, byly interiéry v žalostném stavu.

FOTO: Petr Horník, Právo

FOTO: archív Davida Cysaře

Sama se čtyřmi dětmi

„Nárok na vrácení vily sice stát po válce uznal a obnovil vlastnické právo pro JUDr. Josefa Winternitze, na dědičky ale uvalil daň dědickou a později i milionářskou. Navrácení vily bylo podmíněno splněním těchto podmínek, a navíc zatíženo exekucí. Vzhledem k tomu, že Jenny a Suzana neměly žádný majetek ani příjmy a nebyly schopné podmínky splnit, nabídly státu, že mu vilu darují. Požadovaly jen zrušení exekucí,“ přibližuje rodinnou historii David Cysař.

Architekt Adolf Loos hlavní halu vily rozdělil do vícestupňového prostoru. Ve spodní úrovni je společenská místnost…

Architekt Adolf Loos hlavní halu vily rozdělil do vícestupňového prostoru. Ve spodní úrovni je společenská místnost…

FOTO: Petr Horník, Právo

…do mezaninu umístili kout pro posezení u kávy.

…do mezaninu umístili kout pro posezení u kávy.

FOTO: Petr Horník, Právo

Prababičku Jenny si ještě pamatuje. Jako batole ho vozila v kočárku. Obdivuje, jak se tahle žena z bohatých poměrů dokázala přizpůsobit nejen tvrdým válečným podmínkám, ale i neméně těžkým poválečným poměrům, a vyjít i s málem.

Její dcera Suzana se po válce vdala za dělníka Jiřího Cysaře. Chtěla tak vhodným sňatkem ochránit zbytek rodiny. Jiří Cysař však od rodiny odešel a Jenny se musela o dceru Suzanu, zničenou koncentračním táborem, a její čtyři děti starat. Jedním z nich byl i Davidův otec Stanislav. Právě on se zasloužil o to, že se vila opět zaskvěla ve své původní kráse.

Rekonstrukce vlastníma rukama

„Otec ji poprvé spatřil až v roce 1991. A tehdy nevypadala jako vila od slavného architekta. Opadané omítky, zanedbané interiéry. Mnohé příčky byly vybourané kvůli bezpečnosti dětí, neboť školka tu sídlila nepřetržitě až do druhé poloviny 90. let. Stát se o budovu bohužel moc nestaral, a tam, kde ano, jednalo se spíš o problematické zásahy.“

Skoro každý pokoj má svou koupelnu.

Skoro každý pokoj má svou koupelnu.

FOTO: Petr Horník, Právo

Dům byl dědicům Josefa Winternitze navrácen v roce 1997. Veřejnosti se poprvé otevřel o dva roky později. Konala se tu výstava Díra nedíra a představily se na ní zhruba dvě desítky umělců - malířů, divadelníků i muzikantů.

„Bylo to tu ještě značně zdevastované, ale chtěli jsme ji tou akcí probudit z letargie,“ vysvětluje David Cysař, sám absolvent FAMU. Prostor návštěvníky nadchl, a bylo rozhodnuto. Rodina se vlastníma rukama pustila do rekonstrukce.

Kliky z bazaru

„Tatínek to tak chtěl. Měl za to, že nás to jako rodinu spojí. Ctil tenhle prostor a vnímal, že se tu setkává minulost s přítomností,“ podotýká David Cysař, který je spolu s ostatními členy rodiny dnes jedním ze spolumajitelů domu.

Toaleta v přízemí se zachovala v původní podobě včetně dlaždic.

Toaleta v přízemí se zachovala v původní podobě včetně dlaždic.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Jak jsme postupovali? Něco málo podkladů k vile existuje, například jeden Loosův dopis či kritická korespondence mezi Loosem a Lhotou. Spolupracovali jsme i s Karlem Ksandrem a se Zdeňkem Lukešem, kteří se odborně podíleli na obnově slavné vily Müllerovy. Vše, co se dalo odnést, nenávratně zmizelo, většinou již za nacistů. Zůstal jen vestavěný nábytek a dřevěné obložení. Při rekonstrukci jsme ale respektovali původní barvy i materiály. Pamatuju si, že tatínek například obcházel bazary, aby získal kliky ke dveřím z třicátých let.“ V roce 2002 byla základní rekonstrukce dokončena.

Hlavní vchod do domu je poměrně malý, což byl oblíbený Loosův trik. Díky němu vzápětí vynikne krása hlavního prostoru. Tím se tu rozhodně nešetří: 270 m2 obytné plochy pro čtyřčlennou rodinu, která obývala zvýšené přízemí a první patro, zahradníka žijícího v přízemí a vychovatelku s kuchařkou v patře druhém je vyřešeno velmi účelně.

K pokojům obvykle patří i koupelna, případně šatna. Tři terasy zabírají dalších 140 m2.

Patero dveří, dvoje falešné

Po vystoupání několika poměrně úzkých a příkrých vstupních schodů se otevře velkolepý prostor, který býval společenskou místností. Rozdíl dvou výšek jej ozvláštňuje.

„Patero stejných dveří v jedné dlouhé lince stěny je místní zvláštností. Dvoje z nich jsou však falešné a skrývají úložné prostory,“ upozorňuje David Cysař ve vyvýšeném mezipatře, kde se pila káva a kde prostor našla také tzv. modřínová pracovna.

Patero dveří v mezaninu tvoří optickou souhru, dvoje dveře jsou ale falešné a skrývají úložné prostory.

Patero dveří v mezaninu tvoří optickou souhru, dvoje dveře jsou ale falešné a skrývají úložné prostory.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Vilu rozdělují dvě schodiště. Jedno vede do obývací části a druhé do technického zázemí, kde se zachoval ještě původní kotel na praní prádla. Okna v dětských pokojích v prvním poschodí jsou žlutá a modrá. Barvy jsme objevili pod nátěry a jsou původní. Stejně tak parkety, jež vydržely pod třemi vrstvami lina.“

Dům se veřejnosti letos v únoru otevřel již potřetí. Opět se tu konala výstava, přednášky, workshopy. Zájem veřejnosti byl obrovský.

„Rád bych do budoucna ve vile zřídil muzeum či galerii nebo ji nabídl k filmovým účelům,“ uzavírá David Cysař.