Děti dříve dostávaly nejmenší pokoj, často s nevyhovující orientací, většinu zařízení tvořil starý nábytek nebo vlastnoručně zhotovený, který ergonomicky ani funkčně nevyhovoval. To už naštěstí platí stále méně.

Jeden příklad za všechny s několika variantami

Na bytovou návrhářku Kateřinu Mlejnkovou se obrátili rodiče osmiletého chlapce a osmiměsíční holčičky.

Původní stav

Původní stav

Dosavadní dětský pokoj o velikosti 13,21 m2 požadovali zcela jinak uspořádat. Bytová návrhářka jim vyhověla měrou vrchovatou a respektovala ve svých návrzích jejich požadavky, kterými byly:

  • Nábytek v bílé barvě, protože pokoj je dost tmavý.
  • Pro spaní chtěli palandu a úložné prostory na šaty. Spoustu úložného prostoru na hračky a místo pro televizor.

„Všechno, co máme v našem stávajícím pokojíčku, půjde pryč. Jediné co zůstane, je rostoucí psací stůl o velikosti 120 x 60 cm, televizor, a pokud najdete místo, tak i oblíbený Fatboy (jinak ho přemístíme na jiné místo)," dodávají rodiče.

Touha po samostatnosti

Pokud máte v rodině například staršího sourozence školáka a mladší dítě, je na vás, abyste citlivě vyslyšeli jejich touhu po samostatnosti, soukromí i vzájemných dobrodružstvích.

Každý z nich by se měl naučit respektovat pocity a potřeby toho druhého; sdílení společné místnosti je může naučit vzájemnému respektu, toleranci a trpělivosti.

První varianta

První varianta

První varianta

Na druhou stranu potřebují každý svůj soukromý koutek, kde by neměly chybět základní věci, jako jsou postel, stůl se židlí a kvalitní osvětlení.

První varianta návrhu pokoje pro dvě děti

Dělení pokoje

Samozřejmě je vždy jednodušší dělení pouze optické než stavební. To je možné snadno provést například pomocí nízkých skříněk, knihovny nebo originálního závěsu, tvořivosti se meze nekladou – děti s dělením pokojíku jistě rády pomohou.

Druhá varianta

Druhá varianta

Druhá varianta

Nemusíme asi zdůrazňovat, že se pokoj vždy rozčleňuje tak, aby každý ze sourozenců měl dostatek denního světla, respektive přístup k oknu.

Příjemnou variantou je například pořídit již zmíněný rostoucí nábytek, který snadněji rozmístíte – podle situace vždy dispozici pokoje upravíte a obměníte, což může být i zábavné a osvěžující.

Malý školák i ostřílený teenager

Například rostoucí stůl poslouží dítěti od pěti let až do maturity – výšku pracovní desky lze totiž posouvat od základních 55 cm až do 82 cm, přičemž její rozměr bývá většinou 70 x 120 cm.

Třetí varianta

Třetí varianta

Třetí varianta

Podobné je to i u pracovní židle – promyšlené kousky mívají nastavitelnou výšku sedáku, zadního opěradla i upravitelnou hloubku sedu.

K pohodlnému sezení jsou rozhodně dobré i opěrky rukou. Takovou židli využije jak malý školák, tak ostřílený teenager.

Třetí varianta

Výběr podlahové krytiny

Při každé obměně pokoje byste se měli řídit pravidlem, že každé z dětí musí mít svůj koutek na odpočinek, spánek a přípravu do školy, společně se pak mohou scházet v prostoru určeném na hraní nebo tolik oblíbenému válení po zemi.

Čtvrtá varianta

Čtvrtá varianta

Čtvrtá varianta

S tím souvisí i výběr podlahové krytiny – pro děti předškolního věku je například plovoucí laminátová podlaha (stejně tak i dlažba) nevhodná, protože je příliš tvrdá a studená a je nutné ji přikrýt kusovým kobercem – samozřejmě antialergenním s nízkým vlasem, který se dá dobře čistit.

Čtvrtá varianta
Rozdělení na samostatné zóny
Jeden pokoj a dvě děti? To, že každé z nich chce být občas samo, neznamená, že je něco v nepořádku, nebo že se nemají rády. Jen potřebují být čas od času pány svého území, s nikým se o nic nedělit a užívat si své. V této situaci je zásadní vyřešit pomyslné i faktické rozdělení dětského pokoje na jednotlivé zóny, které budou praktické, funkční a dětem v nich bude dobře.
A naopak – pokud budou chtít být spolu, mělo by to jít snadno zařídit. Určující je, jak jsou sourozenci od sebe věkově vzdáleni a jakého jsou pohlaví. Striktnějšímu rozdělení pokoje na samostatné zóny se nevyhnete především u sourozenců s velkým věkovým rozdílem.
Upevňování silné citové vazby
Dětští psychologové doporučují, aby sourozenci obývali společný pokoj do věku kolem deseti let. Jako důvod uvádějí především upevňování silné citové vazby jednoho k druhému, učení se sociální komunikaci i lepší zvládnutí strachu ze tmy a nočních děsů. Řešení je individuální a samozřejmě závisí také na bytových možnostech rodiny.