První jízda v Suzuki Swift Sport: Spousta zábavy na každý den

Nabroušený swift byl dosud zajímavý zejména tím, že ve sférách, kde si všichni pomáhali turbodmychadly, sázel na atmosférický motor s objemem na svou třídu dost velkým. Pro třetí generaci ale k přeplňování sáhl také, a navíc je místo „třídvířka” už k mání jen s pětidveřovou karoserií.

Podle papírových dat tedy budou puristé ohrnovat nos, jenže auto nejsou jen čísla na papíře. Jaký nový Swift Sport ve skutečnosti je, jsem se vydal zjišťovat do zatáček za Prahou pln očekávání.

Předně - karoserie. Že je „pětidvířkem”, se snaží maskovat skrytými klikami zadních dveří, a docela se mu to povedlo. A křiklavá žlutá barva mu vážně sluší, což je fajn, protože ze sedmi dostupných barev jsou čtyři různými odstíny šedé.

Těší mě přední mlhovky, dvě poctivé koncovky výfuku v zadním nárazníku a marně hledám něco, co by bylo na tomhle autě zvenčí falešné. Nehraje si na difuzory, křidélka ani falešné výdechy vzduchu.

Nedočkavý k projížďce skáču za volant a jako první si všímám výrazného bočního vedení opěradla. Padne mi hezky; okamžitě mě napadnou sedačky v Yarisu GRMN, které jsou co do pohodlí a držení těla v téhle třídě aut nedostižné. Tak dobré ty ve swiftu nejsou, ale nemají k nim zas tak daleko.

Zbytečné pro pouhých 140 koní, říkáte si? Jednak není dobré boční vedení nikdy ku škodě a tohle auto váží 975 kilogramů, o 80 kg méně než předchůdce. A ve volantu je to okamžitě cítit - příď je hbitá a vždycky hned a radostně zamíří tam, kam jí volantem ukážete.

Jedním dechem musím pochválit i čtrnáctistovku BoosterJet pod kapotou. Turbolag je sice znatelný, ale není ničím, co by vás při každém sešlápnutí plynu otravovalo. Dokonce ani nehází vidle do snahy sázet meziplyny při podřazování. Pedály jsou k tomu také rozmístěny ideálně a kulisa převodovky možná není dokonalá, ale kvalty cvakají na svá místa spolehlivě.

Zátah motoru ve středních otáčkách je skutečně mocný, nad 100 km/h se díky němu dostávám velmi snadno. Bohužel, ve vyšších otáčkách chuť motoru do života opadne a vytáčet ho k maximu nad šesti tisíci nemá vůbec smysl. Chybí výkonová špička, kterou řada nadšenců u ostrých aut vyhledává.

Suzuki pro nás uzavřelo kousek klikaté silnice nedaleko Zbraslavi, abychom mohli swiftu pořádně prohnat perka ve všech možných typech zatáček. Proužek asfaltu je úzký a velikosti i výkonu swiftu krásně sedne.

Možná až moc krásně, napadá mě, když na výjezdu ze zatáčky cítím kopání, jak se protiprokluz snaží krotit protáčející se vnitřní kolo. Moment, tohle auto nemá samosvorný diferenciál? Je to tak a je to dost možná největší slabina.

Zkouším tedy vypnout stabilizaci a vzít stejnou zatáčku stejně rychle, ale není to lepší, jen se místo škubání začne kolo prostě protáčet. A nejsem sám, kdo s tím bojuje - vidím na asfaltu postupně přibývající černé šmouhy od kolegů.

Zbytek podvozku je nicméně velmi pohodlný. Nutí vás ho opravdu řídit, když na brzdách před zatáčkou odlehčí záď, a dovolí jí se trochu roztančit, uprostřed oblouku zvedne vnitřní zadní kolo a na výjezdu pod plynem není příliš nedotáčivý. A odpružení výborně kombinuje tuhost a pohodlí, byť bych asi uvítal drobné přitvrzení a s ním na hladkém asfaltu taky zlepšení jízdní jistoty.

Jenže tohle auto není jen víkendovou hračkou. Má sloužit taky jako každodenní přepravník, a když po točité sekvenci jedu vesnicí s méně kvalitním asfaltem, říkám si, že příliš tuhý podvozek by tu byl na škodu.

Kvituji teploměr oleje a všímám si, že tachometr - jinak velmi dobře čitelný - má nulu kolmo dolů a civilní rychlosti hledáte v levém dolním rohu. Když je ručička přímo nahoru, jedete okolo 170 km/h. Přitom by stačilo ten budík otočit o 90° doprava.

Taky mě středová konzole tlačí do pravé nohy, ale to je běžné i u podstatně větších aut. A kromě toho už musím v kabině nedostatky vyloženě hledat. Třeba že ze třech koleček panelu ovládání klimatizace se teplota mění tím vpravo, ale zobrazena je v tom prostředním.

Swift mě opět překvapil svou prostorností na zadních sedačkách, „za sebe” se s výškou 184 cm vejdu s velkou rezervou na kolena, i když nad hlavou mám místa vážně málo. A taky mě překvapil tím, jak dobře je vybavený. Těch 480 tisíc není „cena od”, je to prostě cena auta - k mání je jediná výbavová verze, která nabídne mimo mnoha jiného kompletní armádu jízdních asistentů včetně adaptivního tempomatu a aktivního vedení v jízdních pruzích.

Jasně že je Polo GTI větší a silnější, ale ve srovnatelné výbavě je taky o 120 tisíc dražší a to je v této cenové kategorii obrovský rozdíl. A jasně že bych ve Swiftu Sport s jeho hmotností chtěl 180 koní, ale když nad tím tak přemýšlím, možná je dobře, že je nemá.

Protože nemusí být všechny ostré hatchbacky rovnou okruhovým náčiním a snažit se o rekordy na Nürburgringu. Sem tam nějaká sportovní verze, ani příliš ostrá, ani příliš nudná, je perfektní, příjemná a osvěžující - a je díky ní i přes všemožné regulace a normy na světě o něco lépe. Ale ten samosvor fakt potřebuje.