Po „káře na ose”, které říkali Oskar, vyrobili ještě několik tříkolek, až do konce války se ale jednalo spíše o experimenty. První malou sérii svých vozítek vyrobili bratři Stránští už v roce 1945.

Na potah namísto původního montérkového plátna začali používat koženku, která se během dalšího čtvrtstoletí stala poznávacím znamením tříkolek jejich konstrukce. Ty se na trhu udržely i přesto, že v době znárodňování průmyslu končil jeden tradiční český výrobce vozidel za druhým. Bratři totiž vozítko začali nabízet jako dopravní prostředek pro invalidy. Samozřejmě ale nemohli působit jako soukromníci a na samém počátku roku 1951 proto vstoupili do Velodružstva v Hradci Králové.

Pod jeho křídly zůstala výroba Velorexu až do listopadu 1971, kdy vznikla poslední ze zhruba 15 tisíc vozítek. Pozdější pokus o čtyřkolovou verzi už ale neuspěl. Možná i proto, že Mojmír Stránský musel v roce 1955 kvůli neshodám s vedením družstvo opustit a s Velorexy už později neměl moc společného. I nadále se ale věnoval technickým vynálezům a vytvořil například úspěšný systém pro úpravu řízení běžného automobilu pro invalidy. Zemřel v červnu 2011 ve věku 87 let.