„K tvorbě a šití mě nikdo nikdy nevedl. Dodnes nechápu, jak jsem mohla sednout k dětskému šicímu stroji a najednou na něm ušít kabelku,“ usmívá se černovlasá Katarína, když ve své malé dílně v domku u moravského Kyjova vypráví svůj příběh.

Začíná celkem jednoduše, bolestmi zad po sedmnácti letech dráhy zdravotní sestry. Jenže kterou sestřičku nebolí záda? To není nic neobvyklého. Sama Katka říká, že žila běžný život, vdala se, s manželem si vzali úvěr na bydlení, jinak žádné velké starosti.

„Nic moc jsem neřešila. Jen takové věci, jako že mám dvě kila nadváhy, že jsem nestihla solárko a jestli mám to správné tričko. Bývala jsem temperamentní a se vším brzy hotová. A taky racionální typ, co nedal na kdejaké babské povídačky,“ přibližuje svůj obraz z dřívějších let.

Hrála volejbal, věnovala se své práci a manželovi a zdálo se, že jí nic nechybí. Jenže bolesti zad se časem vystupňovaly tak, že byla nezbytná operace. Letos v zimě je to sedm let, kdy ji podstoupila. Ještě pořád se nedokáže zbavit dojetí, když o tom dni vypráví.

Měla pocit, že operaci nepřežije

„Ráno jsem se probudila s intenzivním pocitem, že zemřu. Že je to můj poslední den tady na zemi a operace že mě zabije,“ popisuje. „Ten pocit byl tak silný, že šla za personálem nemocnice a prosila jsem, aby mě neoperovali. Že umřu.“

Katarína neumí vysvětlit, kde se to v ní vzalo. Vždy se řídila svým rozumem a na pocity moc nedala. Jako zdravotnice byla zvyklá nepozastavovat se nad zbytečnostmi a nepropadat sentimentu. Navíc jí před pár týdny operovali koleno namožené z volejbalu a žádné podobné obavy se u ní před operací, která proběhla v naprostém pořádku, nedostavily.

Po nezdařené operaci a hraničním prožitku v sobě objevila novou Katku. Nyní navrhuje a šije kabelky. Dřív ji to ani nenapadlo.

Po nezdařené operaci a hraničním prožitku v sobě objevila novou Katku. Nyní navrhuje a šije kabelky. Dřív ji to ani nenapadlo.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Moje nářky nebyly nic platné. V daný čas mě šoupli na sál a já jen prosila kamarádku, která mě uspávala, ať mě proboha hlídá, že budu silně krvácet, klesne mi tlak a budu v ohrožení života.“ To byla její poslední vzpomínka před narkózou. A pak se už jen splnilo to, co s obavami očekávala.

Dala jsi nám zabrat!

V Katarínině lékařské zprávě stojí, že se operace páteře nezdařila. Podrobnější důvody, proč tomu tak bylo, v ní nenajdete, kromě zmínky o špatné cévní dispozici, o které dříve nikdo nevěděl. Zbyla jen velká jizva na břiše a spousta otázek.

„Nikdo mi nikdy neřekl, co se vlastně stalo. Masivní krvácení, kterého jsem se bála, proběhlo. Vyhřezlé plotýnky se odoperovat nepodařilo. Víc dodnes nevím,“ říká Katka. Co si však pamatuje jako včera, je zážitek, jaký při operaci měla. Jak tak ležela na operačním lůžku, v jeden okamžik opustila svoje tělo a během chvilky se ocitla doma, u svého manžela.

„Byly dvě hodiny odpoledne,“ vzpomíná. „Manžela jsem viděla zcela jasně, i to, co právě dělá. Později se ukázalo, že to tak přesně bylo. V té době jsme měli šestnáct psů, které jsme posbírali z množíren po celé republice. A tihle všichni psi v čase operace příšerně vyli. To jsem jasně vnímala. A taky strach, co o mě manžel měl."

"Jak můžeš vědět, že psi vyli, ptal se mě později manžel. Neumím to vysvětlit, jen vím, že jsem to vnímala, byla u něj a cítila jsem lehkost. A najednou nastala tma a já se probudila v příšerně bolavém těle. Ty jsi nám ale dala zabrat,“ uslyšela.

Bez kyslíku mozek nevydrží déle než pět minut

Čtyři dny po operaci ležela v příšerných bolestech. „Bylo to, jako by mi odstřihli elektřinu. A každý nádech bolel.“ Když ji propustili domů, byla někdo jiný. Cítila se tak a také známí jí to říkali. Temperamentní a společenská Katka, která ráda chodila tancovat, byla pryč. Život, který žila dřív, ji už ale nezajímal. Netoužila se do něj vrátit.

„Cítila jsem, že musím znovu najít, kdo jsem. Protože jsem měla pocit, že to nejsem já,“ snaží se přiblížit své pocity. Neurochirurgie má pro takové zážitky jasné vysvětlení.

„Po klinické smrti, respektive zástavě z jakýchkoliv příčin, se člověk může vzpamatovat,“ říká přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha Vladimír Beneš.

Podle něj úplná smrt nastává ve chvíli, kdy zemře mozek. Přestane nevratně plnit základní funkce nejen ve smyslu vědomí a myšlení, intelektu a paměti, ale i ty nižší, zcela základní funkce a reflexy.

Nakonec přestávají pracovat nejstarší centra zodpovědná za oběh a dýchání. A bez kyslíku nervové buňky nevydrží déle než pět minut. Jde to rychle. Pokud se pak podaří nemocného vrátit k životu, často se projeví negativní následky, říká profesor Beneš.

Bez kyslíku nervové buňky vydrží pět minut. Déle ne. Pokud to člověk přežije, projeví se spíše negativní následky, míní neurochirurg Vladimír Beneš.

Bez kyslíku nervové buňky vydrží pět minut. Déle ne. Pokud to člověk přežije, projeví se spíše negativní následky, míní neurochirurg Vladimír Beneš.

FOTO: Milan Malíček , Právo

Někteří lidé, kteří projdou stavem označovaným jako klinická smrt, tvrdí, že v sobě objevili nové schopnosti. Profesor Beneš však takové zkušenosti ze své praxe nemá. „Pokud v sobě po zážitku klinické smrti člověk objeví nové schopnosti, přičítal bych to uvědomění si, že největší a ve skutečnosti jediná hodnota je zdraví. Takový člověk přehodnotí celý svůj život. Má novou hierarchii hodnot a to může vypadat, že v sobě objevil něco nového,“ myslí si.

Dohaduje se s bolestí, kdo bude kdy šéfovat

Přesně to se stalo Kataríně. Po roce a půl po nezdařené operaci jí přiznali invalidní důchod. Další operace nepřicházela v úvahu a bolesti neustupovaly. „První rok jsem bojovala. Měla jsem pocit, že to mám za trest. Proč právě já, zoufala jsem si.“

Měla pocit, že jí toho život už uštědřil dost. Rodiče se o ni nestarali, otec ji dokonce týral. Vychovali ji dědeček a babička – ta však byla přísná a nalajnovala Kataríně život. Z vděku, že neskončila na ulici, ráda vše přijala. Od osmnácti se protloukala sama.

„Po roce obviňování sebe sama a svého života jsem všechno přijala. Své dětství i dospívání. A pak i tu bolest, se kterou se učím žít. A se kterou se denně dohadujeme, kdo bude kdy šéfovat.“

Aby se úplně nezbláznila, a jak říká, neutýrala svého manžela neustálými požadavky nemocného člověka, začala přemýšlet, co si v životě počne. „Manžel po mně chtěl zkrátit kalhoty a já si tedy koupila za tisícovku dětský šicí stroj. A v časopise jsem objednala návod na to, jak si ušít kabelku. Protože jsem žádnou neměla, pustila jsem se do toho.“

Její kabelky jdou na dračku

Kabelka se jí povedla, a tak ji nabídla k prodeji na rukodělný internetový server. Prodala se okamžitě. Nikdo nechtěl věřit, že ji neušila profesionální švadlena, ale někdo, kdo se šití ani tvorbě nikdy nevěnoval.

Katčina kabelka

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Tak ušila druhou, třetí… „A koupila jsem si také drahý šicí stroj, do kterého jsem ani neuměla navléknout nit! Nikdy jsem do té doby nešila, nikdo mě k tomu nevedl. A teď jsem začala šít kabelky podle vlastních návrhů,“ kroutí hlavou Katka. U šití nemyslí na bolest, říká o ní, že zůstává „dole“.

„Mám ráda, když šicí stroj vrčí. Mívám u něj silné déja vu. Pocit, že jsem už někdy někde podobné věci dělat musela!“ Prožitek déja vu, tedy důvěrně známého, bývá doprovázen pocitem, že zkušenost byla jistě už prožita někdy v minulosti. To Katka popírá. V dětství znala zejména kostel a šprtání němčiny. Šicí stroj doma neměli.

Po narkóze ji postihla ztráta paměti

„Pokud vyjdeme z Freudovy teorie nevědomí, pak se může stát, že pod vlivem různých vnějších okolností, jako je pád a následné bezvědomí či dokonce kóma nebo narkóza, se z něj vyjeví doposud potlačený obsah. Může se pak zdát, že člověk je někým jiným. On však může více projevovat tu složku osobnosti, která byla dříve potlačena,“ myslí si psychiatrička Dana Janotová.

Podle ní funguje naše vědomí jako počítač, který v sobě má velké množství dat. Na obrazovce se však objevují jen ta používaná. Ostatní dřímají zálohovaná na pomyslném harddisku, ale nejsou aktivní. „Jinak bychom se z toho zbláznili,“ míní psychiatrička.

Procesem, který se okolí může jevit jako změna osobnosti, prošla například i čtyřicetiletá Hana ze severu Čech. Vzpomínky jsou to pro ni natolik traumatické, že se o nich odmítá bavit. Prozrazuje jen, že při operaci na ni narkóza působila silněji, než lékaři předpokládali, a ona se probudila takřka bez jediné vzpomínky na minulost.

Postihla ji naprostá ztráta paměti, amnézie. Nevěděla, kdo je, ani kdo je její manžel a dcera. Ze svého života si nepamatovala skoro nic, jen pár útržků. Její blízcí se jí snažili pomoci tím, že jí o jejím životě vyprávěli. Ona sama pak později nedovedla rozeznat, co je její skutečná minulost a co je implantovaná vzpomínka.

Učila se znovu číst i psát

„To je běžný způsob reakce i u méně rozsáhlého typu amnézie. Člověk se snaží zrekonstruovat díry v paměti svou fantazií či realitou, kterou mu nabídne okolí,“ podotýká psychiatrička Dana Janotová.

Hanu musela její dcera učit znovu číst a psát. Nevzdala se však. Proces učení se jí natolik zalíbil, že si doplnila vzdělání, vystudovala vysokou školu a vzdělávání se je dnes její životní prioritou. Jen nerada přiznává, že dřív tomu bylo spíš naopak, a dodává, že je dnes šťastnější než dřív.

Kabelka z Katčiny dílny

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Totéž tvrdí i Katarína. Její kabelky jdou na dračku a od té doby, co na nich spolupracuje s manželem, který je konstruktér, se prodávají dvojnásob. „Jsem mnohem spokojenější. Nikdy jsem nevěřila lidem, kteří třeba po úraze tvrdili, že mají hezčí život. Považovala jsem to za utěšování. Ale já jsem skutečně šťastnější."

"Setkání s lidmi beru jako obohacující, a pokud si na mě někdy někdo otevře pusu, beru to tak, že to jinak neumí. Já jsem taky spoustu věcí neuměla a dodnes se učím. Ale jsem to více já. I s tou bolestí.“