Dvě třetiny Evropanů si myslí, že by se ženy vědě neměly věnovat. Vyplývá to z celoevropského průzkumu prováděného společností L’Oréal, kterého se účastnilo 5000 lidí. Měl odbourat sexistické předsudky, většina respondentů však uvedla, že ženy a věda nejdou dohromady. Na dotaz „co jiného by měly dělat“ odpovídali: „Cokoliv, jen ne vědu.“ Svůj postoj zdůvodňovali tím, že ženám chybí vytrvalost, racionální uvažování, praktičnost, přísnost, vědecký duch a analytické myšlení.

Pozitivně se pro ženy vědkyně vyslovilo jen 10 procent dotazovaných. Což koresponduje s faktem, že ženy tvoří v akademické obci stále menšinu navzdory programům, které je mají povzbuzovat. Podle posledních dat se v Evropě v oborech zaměřených na vědu a matematiku vyskytuje pouze 12,8 % žen. Mezi nimi naše tři Evy.

Baví mě ptát se proč
Eva Schmoranzerová (31), RNDr., Ph.D., Matematicko-fyzikální fakulta UK, Praha

„Když se ve společnosti zmíním, že jsem vystudovala obor optika a optoelektronika, zní první dotaz, zda prodávám brýle v optice. Druhý je, jestli se zabývám kontaktními čočkami nebo dělám laserové operace očí. A třetí, zda je můj obor k něčemu dobrý,“ směje se jemná hnědovláska v minisukni a lodičkách. Dovedla bych si ji představit v modelingu…

Eva Schmoranzerová

Eva Schmoranzerová

FOTO: Petr Horník, Právo

Ve skutečnosti se v rámci základního výzkumu zabývá zkoumáním nových materiálů, které by se daly použít pro rychlejší zápis paměti. „Jde o struktury na povrchu s klasickým magnetickým materiálem, pod nímž jsou tzv. topologické izolátory s jinými vlastnostmi. Ty mne zajímají. Zjišťuji způsoby, jak efektivně přepínat jejich vnitřní magnetizaci. Cílem je, aby v počítačích nezaostávala rychlost zápisu a čtení informací z pevných disků za rychlostí, s jakou jsou zpracovávány…,“ začíná se zaujetím líčit náplň své práce.

Tajemství duhy

Za své výsledky získala Eva ocenění pro ženy ve vědě, shodou okolností od firmy L’Oréal. Je vdaná, má tříletá dvojčata Ladu a Filipa, denně dojíždí z Berouna do Prahy a loni absolvovala dvouměsíční stáž na univerzitě v Greifswaldu v Německu. Manžel, také fyzik, za ní s dětmi na měsíc přijel. „Moc se mi tam líbilo, i když u moře by se užívalo léto asi líp. Ale tenkrát to zkrátka nešlo.“

V laboratoři při pokusech tráví mladá vědkyně i dvanáct hodin v celku. Co je na tom tak zajímavého? „Všechno. Jednoduše řečeno, ráno přijdu, vezmu vzorek, ochladím ho ve speciální lednici, posvítím na něj laserem a pak ho sleduji a měřím. V mezičasech nastavuju přístroje, skládám jako stavebnici soustavu zrcátek a čoček a zpracovávám data z předchozího dne. Občas i vytírám podlahu, běží tu najednou několik nezávislých dlouhodobých projektů, z nichž každý může trvat několik let, a sem tam je potřeba opatrně uklidit,“ směje se.

„Líbí se mi, že jde o zcela novou fyziku. A že se nejedná jen o čistý výzkum pro výzkum. I když podle nositelů Nobelovy ceny vím, že od chvíle vynálezu k jeho uplatnění uplyne až třicet let,“ vysvětluje.

Ve škole ji nejvíc bavila matematika, fyzika a jazyky, v podstatě všechno kromě zeměpisu. Tatínek je biofyzik, takže příklad měla na očích. „Nezastávám ale názor, že člověk má na něco vrozené buňky, spíš záleží na tom, zda to chce nebo nechce dělat. Protože opravdových géniů není moc. Sama sebe nepovažuju za excelentního vědce, ale stačí, že mě to baví a věnuju tomu potřebné úsilí. Hlavní je se rozhodnout,“ tvrdí.

FOTO: archív Evy Schmoranzerové

Asi první impulz směrem k optice jí dal učitel na gymnáziu, který úžasně vyprávěl o duze, o lomu světla na kapkách, o vzniku barev… Jako hodně zvídavých dětí Eva zkoušela různé experimenty, nad nimiž maminka knihovnice lomila rukama. „Třeba při pokusech podle knihy o světle jsem umazala barvami celou kuchyň. Bavilo mě přemýšlet nad věcmi a ptát se: Proč?.“

Nezanedbávala ani kamarádky, chodila do kroužku historického tance… „Nemám ráda stereotypy a škatulky, znám řadu kolegů, kteří mají daleko k představě introvertního vědce.“

Sama nehltala životopisy objevitelů, neobdivovala madam Curie-Sklodowskou, ale zamilovala si knihy Richarda Feynmana, zvlášť To snad nemyslíte vážně. Také jezdila na matematicko-fyzikální tábory, kde si potvrdila své směřování. Na matfyzu se v prvním ročníku přihlásila do studentského projektu na katedře fyziky a optiky - a už tam zůstala.

Následovala stáž v Cambridgi, avšak lákadlu práce v zahraničí nepodlehla. „Podmínky tam jsou zajímavé - už jen výběr univerzit je mnohem širší. Přesto odliv Čechů není velký, hodně lidí se vrací. I proto, že získat v cizině permanentní pozici bývá náročné,“ krčí rameny Eva.

Přepínat mozek

A vzápětí boří další představu, že vědec musí být mimořádně trpělivý a pečlivý. „Já jsem hrozně netrpělivá a chaotická! Ale pro každou povahu lze najít vhodný systém práce. Ženu všechno rychleji kupředu než kolega, který nemá ten drive, zato je pečlivější. Za důležitou vlastnost pokládám zvídavost - podobně jako u novináře. A plánování. Plánovat se snažím i v běžném životě, jenže většinou vše dopadne jinak, takže víc než týden dopředu nic neřeším, stačí mi vědět, kdo odveze děti do školky.“

Tvrdí, že čísla a fyzikální vzorce si do civilu nepřenáší. Ale od boku zmíní, že z Berouna do Prahy jezdí vlakem hodinu, zatímco světlo tu vzdálenost překoná za 0,0001 sekundy. Čas v kupé Eva využívá ke čtení, právě má rozečtenou knížku Dárce… Také podotkne, že za den v práci spotřebuje 300 mg kofeinu a vyslechne při rutinních činnostech zhruba 150 písniček. „Nejraději mám keltskou hudbu a folk, ale pustím si i Queeny. Rušila by mě jen dechovka.“

Eva s manželem a dvojčátky zvládla nejen dokončit studia a odpromovat, ale patří i mezi nejúspěšnější vědkyně loňského roku.

Eva s manželem a dvojčátky zvládla nejen dokončit studia a odpromovat, ale patří i mezi nejúspěšnější vědkyně loňského roku.

FOTO: archív Evy Schmoranzerové

A jak jde dohromady mateřství a věda? „Stejně jako cokoliv časově náročného. Záleží na podpoře okolí a to mám výborné. Vrátila jsem se do zaměstnání po necelých dvou letech, kdy děti šly do soukromé školky. A v dalším hlídání se střídáme s manželem a babičkami. Složitější je, že neumím okamžitě přepnout mozek z laboratoře na rodinu, a pokud se nehlídám, mám tendenci tahat si práci domů a dodělávat ji večer. Což není dobře a učím se to odbourávat.“

A volný čas jen pro sebe? „Každý má tolik času, kolik si ho udělá,“ vyhrkne energicky Eva. „Ovšem tak do patnácti let dětí to není ideální téma k úvahám,“ dodává. Zatím jí musí stačit, když jako cestovatelé baťůžkáři vyrazí všichni čtyři na hory…

V jejím zaměstnání převažují muži, přesto se nesetkala s předsudkem, že se ženy na vědu nehodí. Ani nepocítila přezíravý pohled nějakého kolegy. „U nás se nedělíme na muže a ženy, jsme tým, který společně něco řeší,“ tvrdí. „Je fakt, že ženy mámy mají pozici komplikovanější. Poloviční úvazek totiž ve vědě nepomůže, buď ji děláte naplno, nebo vůbec. Nelze říct: budu pracovat jen dva dny v týdnu. I s částečným úvazkem bych toho musela zvládnout stejně. Když jsem měla nemocné děti, zažila jsem velkou vstřícnost, ale práci jsem pak musela dohnat.“

Eva je proti všem (i pozitivním) diskriminacím a proti kvótám. „Přijdou mi pro ženy urážlivé a nedůstojné,“ uzavírá.

Naslouchám molekulárním hovorům
Eva Matalová (43), Prof. RNDr., Ústav živočišné fyziologie a genetiky AVČR, Brno

Ani sympatickou blondýnku bych netipovala na „kovanou“ vědkyni. Na dotaz, čím právě žije, říká s úsměvem. „Soukromě se věnuji novému bydlení, při rekonstrukci domu se pořád něco vylepšuje. Výběru vybavení se účastní i můj dvouapůlletý syn, podle něhož bychom měli mít vše červené,“ obrátí oči v sloup a přejde k výčtu pracovních povinností na AV: vyučuje, vede doktorandy, odborně publikuje, chystá populárně-vědecké akce pro střední školy a veřejnost…

Jak by ona vysvětlila laikovi svůj obor? „Napište si jedničku a za ni čtrnáct nul. To je asi počet buněk ve vašem těle. Ty se musejí správně domluvit - nejprve na tom, jak jejich společenství (vaše tělo) vznikne z původních dvou buněk (vajíčko, spermie), kdo a kde bude co dělat, kdo bude vše řídit, jak bude celý organismus denně plnit svoje funkce…

Eva Matalová

Eva Matalová

FOTO: Martin Kincl

A my se snažíme těmto molekulárním hovorům naslouchat. Primárně nás zajímá, jak se jednotlivé tkáně a orgány vyvíjejí, a zaměřujeme se na tkáně tvrdé - zuby a kosti. Sledujeme faktory, které jsou známy jako spouštěči apoptózy - tedy buněčné smrti (při níž se z těla odstraní mj. i nádorové buňky). Za určitých podmínek mohou i podpořit tvorbu kostí, což je zajímavé v oblasti osteoporózy.“

Začínala s hordou pískomilů

Eva pochází z intelektuálního prostředí. Otec pracoval v oblasti jaderných technologií, matka se až do důchodu věnovala historii přírodních věd. Ve škole měla kliku na učitelky biologie, bavila ji i fyzika, matematika a jazyky. „Nepamatuji se ale, že bych měla vyhraněné představy o svém povolání. Vědecká kariéra spíš vyplynula z postupného vzdělávání v oblasti biologie, která mi byla nejbližší. Jinak mě zajímaly běžné věci, které dovoloval reálný socialismus. Třeba kde sehnat džíny,“ směje se.

Díky akčním rodičům jezdili po vlasti a poznávali historické památky i přírodní krásy. Šťastné prázdniny prožívali na chatě na Vysočině, v létě u vody, v zimě na běžkách. „Pokusy jsem nedělala, zato jsem se zaujetím pozorovala život v přírodě a doma se to vždycky hemžilo různými zvířátky. S odstupem času obdivuji rodiče, že mi tolerovali třeba hordy pískomilů, které jsem vypouštěla na procházky po bytě. Pak přišel do naší rodiny německý ovčák Gordon…“

Po dokončení studia na přírodovědecké fakultě pokračovala doktorským na fakultě veterinárního lékařství. A pak už to šlo samo: vlastní výzkum, publikace, granty, zahraniční stáže, postupně se vše prolnulo a nabíralo na intenzitě.

Taky tato Eva byla vloni oceněná za svoji špičkovou vědeckou práci.

Taky tato Eva byla vloni oceněná za svoji špičkovou vědeckou práci.

FOTO: archív Evy Matalové

„Stala jsem se docentkou a před třemi lety profesorkou. Ano, počítáte správně, profesorské řízení se mnou absolvoval i můj potomek schovaný v bříšku. Během slavnostních fanfár při předávání diplomu vyjadřoval své pocity intenzivním převalováním,“ směje se Eva.

Samotářský zahloubaný vědec nebyla nikdy, ale ani žádná super párty girl. Během studia si docela užívala společenského života a hodně cestovala. „Nejvíc času jsem strávila ve Velké Británii, mnoho cest bylo do dalších destinací v Evropě a v USA, pak třeba Chile, Brazílie, Tanzanie, Austrálie, Thajsko, Indonésie, Malajsie…“

A jaké vlastnosti by měl mít vědec či vědkyně? „Těžko zobecňovat, každý člověk je unikátní. Vědec souvisí s věděním, primárně si proto myslím, že musí být zvídavý, aby šel za tím, co chce zjistit, a aby mu přinášely potěšení i jednotlivé kroky na cestě k cíli. S každým zodpovězením určité otázky totiž většinou vyvstává řada dalších. Já rozhodně nejsem žádný systematik, nemám sektory na stole ani vzorně srovnané šanony či laboratorní vybavení. Snažím se ale vše zvládnout s maximálním možným přehledem a nasazením.

Nejsem plánovač, jenže některé věci bez toho nejdou. Třeba při podávání projektů musíte připojit i plán na dobu, kdy ho máte řešit, a dokonce naplánovat výsledky, které jsou těžko předvídatelné. Taky si samozřejmě musím určitým způsobem zorganizovat čas, což se často děje ze dne na den s dávkou improvizace. Dělám, co se dá, ale bohužel ne vždy mám pocit, že jsem dobrá manažerka. Nicméně zatím se pokaždé všechno nějak zvládlo.“

Co říkají muži u piva

Její pozdní mateřství s profesí nesouviselo. „Tomášek se mi narodil těsně před čtyřicítkou, kdy nastal po všech stránkách správný čas. A řeknu vám, že mateřství a věda jdou dohromady výborně. Už třeba diagnostika během prenatálního období poskytuje nahlédnutí do řady fascinujících moderních metod. Malé dítko je v podstatě badatel a pro nás často banální věci mu připadají úžasné… Ve vědě jako profesi je to samozřejmě horší, den má pořád jen dvacet čtyři hodin. Musí se holt stanovovat priority. Oficiálně jsem byla na mateřské půl roku, kontakt s prací jsem však přerušila jen týden po porodu,“ přiznává.

Kvůli narození syna přerušila práci jen na týden po porodu, dnes mu věnuje každou volnou chvilku.

Kvůli narození syna přerušila práci jen na týden po porodu, dnes mu věnuje každou volnou chvilku.

FOTO: archív Evy Matalové

S Tomáškovým tatínkem se znají patnáct let, ale nejsou manželé. „Máme vyladěný vztah se vzájemným respektem a podporou. Úskalí vědeckého manželství nemohu posoudit, myslím, že je to individuální. Některým partnerům vyhovuje, když se od sebe nehnou a vše (včetně práce) sdílejí, jiným prospívá víc volnosti a nezávislosti. Výhodou pozdního mateřství je, že prarodiče už nevěří, že se vnoučka dočkají, a pak se ho nemohou nabažit a velmi ochotně pomáhají. Pravda je, že bez domácího týmu bych nemohla své pracovní tempo udržet.“

Eva tvrdí, že s přezíravým přístupem mužů se nikdy nesetkala. „Přestože mám víc kolegů mezi muži, a to i mezinárodně. Co ale pánové říkají u piva, nevím. Mozek je orgán, který podléhá hormonálním regulacím, takže rozdíly v ženském a mužském myšlení určitě jsou. Nejsem si však jistá generalizací, že když jde o vědce, uvažuje takto, když o vědkyni, tak jinak. Stejně jako v soukromém vztahu záleží i v odborném na tom, jak si dané osobnosti názorově a pocitově sednou. Rozhodně si však nemyslím, že by muži byli pro vědu vhodnější.“

Pozitivem práce, která člověka baví, podle Evy je, že energii nebere, ale svým způsobem dává. „V současnosti si plně užívám toho, co mám, a žádné změny mě nelákají. Uvidíme, co přinese budoucnost. V rámci našeho maturitního hesla ,carpe diem‘ žiju všechny dny do maxima. Aktuálně bych v duchu ,carpe somnus‘ uvítala dosyta se vyspat.“

Mozek je největší tajemství vesmíru
Eva Syková, (71) Prof. MUDr., ředitelka Ústavu experimentální medicíny AVČR, Praha

Také elegantní dáma v šik kostýmku a sršící energií zasvětila život vědě. Její specializací je výzkum onemocnění mozku a využití kmenových buněk. Získala řadu ocenění, je nejcitovanější českou vědkyní, manažerkou roku. Přitom vychovala dva syny a starala se o domácnost i manžela - také vědce.

Žena je pro muže vždy sexuální objekt, zlepší se to až s věkem. Řada vědkyň se proto stylizuje do mužské role.

Právě se vrátila ze služební cesty do Austrálie, kde kdysi pobývala pracovně i s rodinou. „Jako všichni vědci jsme chtěli v 80. letech vyjet coby hostující profesoři do Ameriky. Jenže nepřišla nabídka práce na stejné místo, takovou jsme dostali až z Austrálie. Je to moje láska, ale ač jsme měli možnost tam zůstat trvale, vrátili jsme se domů. Což bylo dobře, děti tu vystudovaly a naše porevoluční kariéra se skvěle rozběhla. V to jsme už ani nevěřili,“ líčí svoji životní křižovatku.

Věda je poslání

Narodila se v Rožmitále pod Třemšínem, spjatém s J. J. Rybou a Kájou Maříkem. Bratři ji brali jako kluka, hrála závodně tenis a bavilo ji stále něco vymýšlet. Ve škole u ní vedla matematika. „Je to ohromná zábava, jako když luštíte křížovku. Škoda že se dnes potlačuje. Osobně bojuju za to, aby byla zase povinná u maturity.“

Eva Syková

Eva Syková

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Dlouho nevěděla, jaký obor studovat, uvažovala o hotelové škole, jenže kvůli buržoaznímu původu musela nejdřív do praxe. Stala se laborantkou u známého neurofyziologa Bureše v ČSAV. „Zadával mi zajímavé úkoly týkající se výzkumu mozku, který je dodnes největším tajemstvím vesmíru. Navíc tam pracovala jeho paní a další dvě ženy, které se mi staly vzorem. To byl moment, který rozhodl o mém nasměrování.“

Po vystudování medicíny nastoupila do Fyziologického ústavu v Krči, kde fungovala špičková věda. „Věděla jsem, že jako žena bych neuspěla v neurochirurgii, je to fyzicky těžká práce, zaměřila jsem se tedy na výzkum. Měla jsem štěstí, že kolega přivezl z USA unikátní metodiku, kterou jsme upravili, aby bylo možné měřit v mozku zvířat iontové koncentrace,“ vysvětluje.

Jako lékařku ji zajímalo, zda její výzkumy pomohou pacientům. Založila proto Biomedicínské inovační centrum pro přenos výsledků do praxe. „Velkou naději přinesly kmenové buňky a biomateriály a my jako jediní v ČR máme povolení připravovat je pro klinické studie s pacienty. Obrovsky mě ale vyčerpává shánění investorů, protože všechno je o penězích. Stále bojuji s nepochopitelnou averzí, řada lékařů není ochotná přijímat rizikové novinky, na druhé straně mi chodí zástupy plačících pacientů… Věřím, že jednou budou kmenové buňky úspěšně používány i při léčbě úrazů mozku, následků mrtvice, u Alzheimerovy choroby atd.“

A co bere paní Eva jako svůj největší úspěch? „Věda je poslání, ne zaměstnání. Musíte se vzdát koníčků a dělat ji ve dne v noci. Proto považuju za vrchol, že se mi ji podařilo skloubit s rodinou. Pro ženu je opravdu těžké vychovat děti, dělat naplno kariéru a nerozvést se s manželem, protože ve dvoukariérovém manželství to nutně skřípe… Vždycky říkám, že jsem hodně pracovala. Razím teorii, že z 80 procent záleží na genetické výbavě, 10 procent ovlivní výchova a příklad rodičů a zbytek je náhoda a štěstí.“

FOTO: ČTK

Když byly děti malé, měli s manželem rozdělené služby - jeden byl v práci do čtyř ráno a druhý doma s dětmi. „Jinak bychom neudělali nic. Tajemství vědy je, že musíte pracovat tak dlouho, až se vám to podaří, a ne podle pracovní doby. Proto jsem několik let dávala skoro celý plat paní na hlídání a půl roku po porodu jsem se vrátila do zaměstnání.“

Přesto vědecké manželství propaguje. „Je to fajn, partneři se chápou a dokážou přehlížet méně důležité věci. Čím jsme starší, tím víc si to užíváme, protože si máme stále o čem povídat.“ Což budí závist, a tak manžel musel občas vyslechnout poznámky typu: Ona ti ta tvoje neuvaří, nestará se o děti, nevypere? „Přitom jsem to zvládala, muž nikdy nevařil, dělal zase jiné věci. O to jsme se vážně nepřeli. Hádali jsme se taky, ovšem konstruktivně a logicky, neházeli jsme po sobě předměty, v tom se odrazilo naše založení.“

Muž a žena se doplňují

Na otázku, zda mají ženy k vědě jiný přístup než muži, kývá hlavou. „Ženy přeskakují lehce z jednoho na druhé, což je naše výhoda. Ale není pravda, že nejdeme do hloubky. Ani to, že muži uvažují víc logicky. Muž si vytkne trasu a po ní jde přímou cestou, nejrychleji k cíli, zatímco žena si víc všímá postranních cest a dalších řešení. Je to dané jejich rolemi před miliónem let, každý mozek se vyvíjel pro něco jiného. Žena musela chránit děti, muž ulovit potravu. Krása je v tom, že pro vědeckou práci je potřebné obojí. Muž a žena se doplňují.“

Netají se ale tím, že zažila pocit, kdy na ni muži koukali spatra. „Žena je pro muže vždycky sexuální objekt, zlepší se to teprve s věkem. Řada vědkyň se proto stylizuje do mužské role: nedbají na sebe, nemalují se. Znám dokonce kolegyni z USA, která se nechala přeoperovat na muže a dnes je velmi úspěšný vědec. Já jsem ráda, že jsem žena. Jsme v diskriminaci žen na úrovni Bahrajnu - pořád berou menší platy, je jich málo v politice i ve vedení firem. Pokud je žena stejně dobrá jako muž, dostane funkci on. Já když dostávala profesuru, byly jsme dvě na třiadevadesát mužů,“ zdůrazňuje.

Soudí, že by bylo dobré vyzkoušet kvóty, ale pouze ve vedení velkých firem a rozumně. „Ženy nejsou zvyklé za svou věc tvrdě bojovat a ani široká rodina je většinou nepodporuje. To jsem zažila. Přílišné zdůrazňování role matky je kontraproduktivní, názor, že to brání vykonávat nějakou činnost, je nesmysl. Dřív nebyly pleny na jedno použití ani umělé výživy - a taky to šlo. Dnes je to jen o manažerském talentu ženy, jak si vše zorganizuje, zda zvládne život jako firmu.“

K vědecké práci si paní profesorka přidala podnikání a politiku - už tři roky je senátorkou a pracuje v radě vlády pro výzkum, kde uplatňuje myšlenku separátního ministerstva. „Hodí se mi moje racionalita, vždy přednesu argumenty pro a proti, na rozdíl od řady senátorů, kteří by se svým zdůvodněním ve vědě neuspěli…“

S manželem také dávají do původní podoby pozemek, který jim byl v Rožmitále vrácen v restitucích. Synové Michael (lékař) a Josef (ekonom) navíc udělali z paní profesorky už trojnásobnou babičku holčiček. „Na ně si najdu čas vždycky. Babičky nejsou na hlídání, ale na rozmazlování,“ pochvaluje si.