„Nelituji ničeho,“ shrnuje. Netají se ani tím, že středoškolská studia trávila v barech. Učitele měla ovšem ty nejlepší. Například do teorie relativity ji zasvěcoval ekonom Tomáš Sedláček. Od kamarádů a po hospodách se naučila i výborně anglicky.

Jazyk se sedmadvacetileté herečce nedávno hodil ve Spojených státech na základně simulující let na Mars. Natáčela tam sci-fi komedii, v níž si zahraje psycholožku. A je rovněž spoluautorkou scénáře. Jisté radikálnosti se ale nevzdala. V současnosti ji snad nejvíc vytáčí, jak říká, řešení uprchlické krize. Sbalila zavazadla a vyrazila pomáhat migrantům do Srbska.

V Praze žijete už dlouho, ale se mnou mluvíte slovensky. Střídáte občas rodný jazyk s češtinou?

No, sem tam. Česky mluvím, když musím, a to hlavně při hraní. Vím, že to není dokonalé, ale já jsem nikdy o sobě neuvažovala jako o herečce. A lidé tady mi rozumějí, i když mluvím slovensky. Proto mi přijde zbytečné ztratit svůj jazyk. Ještě před pár lety jsme žili ve společné zemi, nikdo neřešil, jak kdo mluví. Český pravopis ostatně zvládám, maturovala jsem v Praze.

Mívám dost intenzivní sny, proto jsem absolvovala dvouletý kurz jejich výkladu.

Když jsme u toho – jak píšete dopisy, které si posíláte z cest?

A to jsem řekla kdy?

Asi před osmi roky.

Aha, vy myslíte pohlednice! No, ty si domů vážně posílám, ve slovenštině. Dojdou mi do schránky, já se potěším a pak je někde ztratím. Kdysi jsem si psávala i deník, jenže nyní nemám čas. Když otevřu počítač, čeká mě práce, momentálně mě živí i psaní. Jediné, co si zaznamenávám, jsou sny.

Co jste si tedy zapsala dnes?

Takovou blbost. Někdo mi přinesl vanu plnou zeleniny. Cibule, cukety… Měla jsem si vybrat, co chci.

FOTO: Nikolas Tusl

A co jste o zelenině našla ve snáři? Předpokládám, že ho k výkladu snů používáte.

To určitě ne. Mívám dost intenzivní sny, absolvovala jsem proto dvouletý daseins - analytický kurz jejich výkladu. Nejsou jen zhmotněná přání, archetypálně dané symboly. Jsou v podstatě pokusem o komunikaci iniciovanou podvědomím. A to na rozdíl od naší vědomé mysli nelže. Proto si myslím, že pokud se chceme opravdu poznat, nesmíme podvědomí odmítat nebo bagatelizovat.

Zdává se vám něco opakovaně?

No jo. O apokalypsách. Byly by to výborné sci-fi filmy o potopách, hurikánech, pádech slunce… Ty obrazy jsou svým úchylným způsobem krásné.

Použila jste něco z nich při psaní scénáře pro váš nový film Mars?

(Smích) Část mých snů se do něj dostala. Jejich natočení by ale bylo na velkorozpočtové bijáky, na něž nemám. Mars ovšem vznikal v americkém Utahu, uprostřed obrovské červené pouště, kde mi to hodně připomínalo i mé noční zážitky.

Na základně simulující pobyt na Marsu jste byli na přelomu dubna a května. Tuto příležitost jste dostali jako první na světě. Jak se vám to povedlo?

Vyhráli jsme s naším projektem soutěž, kterou dělá Mars Society, vlastník základny. O místu nám řekl Ondřej Doule, který je v civilu vesmírný architekt. Ve filmu hraje robota. Producent filmu chtěl původně na základně natáčet dokument a ten se po dlouhých hovorech proměnil v celovečerní hraný film. Já pro něj pak s Benem Tučkem napsala scénář.

Natáčení chystaného snímku Mars probíhalo na jaře ve Spojených státech, na základně uprostřed pouště, v níž se simulují podmínky letu k Rudé planetě.

Natáčení chystaného snímku Mars probíhalo na jaře ve Spojených státech, na základně uprostřed pouště, v níž se simulují podmínky letu k Rudé planetě.

FOTO: Nyasa Films International

Nebylo to jednoduché. Děj se odehrává na specifickém místě, my jsme jej před natáčením ani neviděli. Dost plánů se proto měnilo za pochodu. Hodně nám pomohli lidé z party z divadla Vosto5, známí mistři v improvizaci. Premiérová byla situace i pro základnu, hraný film se na ní natáčel vůbec poprvé.

A co jste tedy v Utahu objevili?

Magické, malebné místo, obrovskou vyprahlou poušť. Nepříliš velký, nepříliš moderní modul, do něhož se muselo vejít i třináct lidí: sedm herců a šest členů štábu. Makalo se. Já jsem mimo hraní dělala po nocích natáčecí plán a upravovala jsem s režisérem původní scénář.

My, herci, jsme si navíc brali do kufru skafandr, v němž jsme točili. Já si jej ještě vezla do New Yorku, kde jsem natáčela další záběry do filmu…

K tomu všemu jste byla jako vegetariánka tři týdny na stravě pro astronauty. Je dobrá?

Odporná. Kupte si instantní polívku a jezte ji denně. Ondřej mi sice říkal, že to bez masa nedám, ale i to se dá zvládnout. Jinak – víte, že vegetariánství je ve vesmíru zakázané?

Ne. A co jste jedla?

Mými favority byla vajíčka. Dělala jsem z nich po ránu všem omeletu. Sušenou brokolici jsem si tak neoblíbila. (smích) Abych nelhala, občas Zdeněk (Zdeněk Janáček, manžel Anny Geislerové, producent filmu – pozn. red.) přinesl z vesnice vzdálené asi půl hodiny jízdy autem po pouštních serpentinách čerstvá rajčata. Ostatně – když si teď na mezinárodní vesmírné stanici dokázali vypěstovat salát, tak to není ani tak mimo možnou stravu v kosmu.

Kde jste na základně spali?

Herci v kójích, pokoji bych to nenazvala. Šíře každé z nich je asi jeden a půl metru. Leželo se ve spacáku, který jsem si do Států vezla, na dřevěné desce, na takové vyvýšenině. Členové štábu pak pobývali v karavanu za modulem. Když bylo hodně práce do noci, uložili se někdy i u nás v kuchyni na podlahu.

Došly jsme k tomu, co jste si v Praze zabalila. Byl to spacák – a co dál?

Mraky věcí. Než vyrazíte, dostanete několikastránkový seznam, co se vám bude hodit. My, herci, jsme si navíc brali do kufru skafandr, v němž jsme točili. Já si ho ještě vezla do New Yorku, kde jsem natáčela další záběry do filmu… Pak jsem se s ním teprve vrátila do Prahy.

V oblíbeném televizním seriálu Gympl s (r)učením omezeným si před třemi roky zahrála svéráznou Isabelu Kaplanovou.

V oblíbeném televizním seriálu Gympl s (r)učením omezeným si před třemi roky zahrála svéráznou Isabelu Kaplanovou.

FOTO: TV Nova

Je těžký?

Přes deset kilo.

Teď netaktní otázka. Kolik vážíte vy?

Nemám doma váhu. Ale něco přes padesát určitě. V tom problém nebyl. Horší je to s mou vyhřezlou ploténkou, neměla bych nosit nic těžkého. Při natáčení venku ve skafandrech jsem si mezi záběry lehala na zem. To se pak dalo.

Cítím v současné situaci obrovský stud za to, jak se naše země staví k uprchlické krizi. Mrzí mě, že vidíme spíš čísla než reálné lidi.

Souvisí s vaším zdravotním stavem i to, že jste si do USA vezla největší lékárničku?

(smích) Jo i ne. Mám kamarádku zdravotní sestřičku. Nabalila mi vše potřebné. Zná mě jako smolařku. Za poslední měsíc jsem si vymkla kotník, popálila se nudlemi (2. stupeň), předevčírem jsem se šlehla do oka šňůrkou při věšení prádla… Kolegové zásoby ovšem rádi využívali.

Kdo byl první?

Asi Péťa Nesvačilová, která se rozhodla svou nevzhlednou, popraskanou kóji vymalovat na bílo. Stanice opravdu není úplně hi-tech. Zapomněla ale, že se do barev v USA přidává olovo. Asi se ho v malém prostoru nadýchala. Dala jsem jí černé uhlí.

Uhlí?

Ona zvracela. Co jsem jí měla dát?

Nevím. Asi bych ji nechala na vzduchu, aby si vyprázdnila žaludek. S tím souvisí i můj další dotaz. Jak často jste se myli?

Jednou za tři dny měl každý dvě minuty ve studené vodě, nedokázali jsme totiž spustit teplou. To jsem zrovna dost trénovala doma s budíkem. Někdy mi to už samo vyjde i po návratu do Prahy, včetně umytí hlavy.

Ukázalo se až přímo v Utahu naopak něco, co zvládnout nešlo?

Toho bylo! Měli jsme velké oči a chtěli jsme natáčet v plné simulaci: zavřít dveře, před odchodem ven obléct skafandry, projít přetlakovou komorou… Nešlo to, stanice je malá. Základní věci ze simulace letu k Marsu ale zůstaly. Každý jsme plnili svou roli v posádce, večer jsme informovali lidi z Mars Society o stavu základny, třeba že došla voda a tak. Já jsem byla novinářem mise, psala jsem denní reporty.

Bylo na palubě něco výslovně zakázané?

Alkohol, cigarety. Byl to i takový natáčecí detox.

Po té zkušenosti – letěla byste na Mars?

Strašně by záleželo na tom, zda bych se mohla vrátit. Kdyby ano a měla bych tu možnost, tak o tom docela uvažuji. NASA zatím podobné projekty jen plánuje. Problém je hlavně s palivem. Je těžké a je ho potřeba hodně hlavně na vzlet z Marsu. A aby tam lidi zůstali, je skoro nemožné. Neměli by jídlo, zatím by si ho nedokázali ani tolik vypěstovat.

Koukám, že máte nastudováno.

Psala jsem přece scénář, musím něco vědět! Věda a vesmír mě jinak baví odjakživa. Sleduji novinky z ISS, NASA nebo zprávy z CERN. Hodně jsem zpovídala i Ondřeje.

Kosmonautky Petra Nesvačilová a Tereza Nvotová

Kosmonautky Petra Nesvačilová a Tereza Nvotová

FOTO: Stanislav Dvořák

Můžete mi tedy v pár větách chystaný snímek představit?

Hm, toho jsem se bála. (smích) Bude hodně důležité, jak se vše postříhá. Prozradím, že půjde o sci-fi komedii o kosmonautech z východní Evropy, kteří jedou zachránit stanici na Marsu. NASA na něm chce svůj program zrušit, podobně jako to udělala s programem Apollo. Cestu posádce nakonec zaplatí miliardář z Čech pod podmínkou, že se ve vesmíru ožení.

V oboru se vám daří. Herečkou jste ale být nechtěla. Říkávala jste dokonce, že sestra Dorota je v tomto směru lepší než vy. Trváte na tom?

To jsem řekla? My spolu nesoutěžíme. Bylo by to hloupé, v rodině jsme přece tři herečky. Sice typově rozdílné, ale stejně jsme závislé na tom, kdo koho kam zavolá. Dorotka měla nyní pauzu. Žila v cizině. Teď se vrací na Slovensko, tak asi taky začne zas točit. A já mám hodně práce spíš za kamerou než před ní.

Nelitujete, že nejdete z role do role?

Vůbec. Stejně je zvláštní, jak si lidi představují povolání filmového herce. Nejde o práci na plný úvazek, pokud nepatříte k úplné špičce. Já si jednou za dva roky natočím film, možná za dva roky další, možná nic. Abych se v oboru uživila, musela bych dabovat, být v divadle, dělat reklamy…

To ale neděláte. Co vás živí a bude živit v příštích letech?

Doufám, že práce za kamerou. Studuji hranou režii v magisterském stupni na FAMU. Připravuji první celovečerní hraný film, který bude o dospívání, sexuálním zločinu, studu, cestě mladé holky, její snaze se se vším vypořádat. Pak budu natáčet pro HBO dokument o Slovensku a Mečiarovi. Doufám, že bude i mezinárodně zajímavý, tenhle příběh mluví taky o celém bývalém východním bloku.

S touhou poznávat souvisí i vaše cestování po světě. Kde jste se nejvíce bála?

Já se moc nebojím, jinak bych to nedělala. Nejvíc jsem se asi lekla ve Střední Americe. Jeli jsme z Mexika přes Guatemalu, Nikaraguu až do Kostariky. V Nikaragui nás napadly děti s mačetami. Kamarádce vzaly pas, což bylo špatné, protože jsme měli další den pokračovat do Kostariky. Naše blbost. Unavení po dlouhé jízdě autobusem jsme vystoupili, nerozhlídli se kolem, neviděli ostnaté dráty. Nezafungoval zdravý rozum nezbytný pro cestování, tedy schopnost rychle vyhodnotit situaci. Nechovat se jako debilní turista.

A co ten pas, jak jste získali nový?

Zavolali jsme českému konzulovi v Nikaragui, což byl zlatý pán. Řekl nám, že vyřízení dokladu z Mexika trvá dva týdny. Pak nám nabídl místní feťák, že nám ho za 500 dolarů vrátí, což bylo absurdní. On přitvrdil, že když nezaplatíme, zabijí nás, vědí přece, kde bydlíme. (smích) Nakonec se stal zázrak. Pas přinesla turistická policie, která zjevně existuje vedle té nefunkční normální. Můj iPhone a další věci zmizely, s tím se ale dalo počítat.

Nebojíte se cestovat ve světě, který je v pohybu? Směřujete i do zemí, odkud lidé nyní emigrují do Evropy?

Naopak. Cítím obrovský stud za to, jak se naše země staví k uprchlické krizi. Mrzí mě, že vidíme spíš čísla než reálné lidi. I proto za chvíli odjíždím na srbsko-chorvatskou hranici na pár dnů pomáhat rodinám v tom šílenství, které se tam děje. Občané u nás se brání prostřednictvím politiků své lidské odpovědnosti.

Neříkám, že vím, jak situaci řešit… Jen vím, že kdyby mi na barák spadla bomba, já utíkala s rodinou přes půlku světa, asi bych nečekala, že skoro chcípnu na hranici dvou civilizovaných zemí. Ani bych nečekala, že mě v centru Evropy uvězní do detenčního tábora, kde rozdělují rodiny a za který si ještě účtují poplatky. Ato vše bezdůvodně, protože nikdo v takovém státě zůstat nechce. Je mi smutno. Třeba proto, že na srbských hranicích jsou to právě Češi, kdo nejvíc uprchlíkům pomáhá, i když o nich česká média moc nenapíšou. Radši živí tu iracionální paranoiu z migrace, na strachu se totiž líp vydělává.

Dobrodružného ducha má také sestra. Jak mohla máma přežít vaše dospívání?

No, asi to nebylo lehké, ale maminka si zvykla, neměla moc na vybranou. Teď je v pohodě. Někdy s námi i vyrazí do světa. Byla s námi třeba v Indii nebo v Nepálu. Ale na takové to cestovaní s baťohem ve smradlavém vagóně, kde se vzbudíte a vedle hlavy vám sedí děti a slepice, už nejede.

Kde jste vlastně doma?

Teď je to vtipné. Dva zmíněné filmy připravuji v Bratislavě, znovu bydlívám u mámy, která na Slovensku hodně točí. Když přijdu, navaří a pak se koukáme na televizi. Fascinuje mě, protože já ji už jedenáct let nemám. Je to pro mě dost šílené, na co se lidi dívají.

Vím, že to může znít zvláštně od člověka, kterého televize dost živí, ale stejně jsem zaražená, že se i veřejnoprávní média často řídí poptávkou těch nejnižších pudů a přání. Jinak je mým domovem hlavně Praha, kde mám pronajatý byt a hluboké vztahy s lidmi.