Chuecos vypadá jako bytostná optimistka, která výzvy přijímá s pokorou a následně je řeší. Když lékaři potvrdili tehdy pětiletému Ángelovi autismus, objevila spolu s manželem americkou metodu Son Rise Program®. Inspirovala se jí už řada českých rodin, do nichž se podobné dítě narodilo.

Máte ráda růžovou?

Dříve jsem ji nemusela. Nikdy by mě třeba nenapadlo se do ní celá halit, ale šálu v této barvě dnes už klidně nosím.

Vaše nezávislé kosmetické poradkyně prý jezdí v růžových autech.

Ano, je to světově sjednocující prvek firmy. Myslím si, že nás proslavila. Naše nejlepší kosmetické poradkyně tak skutečně jezdí v růžových mercedesech a octaviích. Potkávám lidi, kteří nás znají právě díky růžovým autům, a to i muži.

Co řídíte vy?

Audi.

Růžové?

Ne, béžové. Růžová auta jsou opravdu jen pro naše nejlepší kosmetické poradkyně.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

V mládí jste hodně sportovala, ani jste se nelíčila. Teď vás kosmetika živí už patnáct let. Jak jste se do oboru dostala?

Více méně náhodou, jak to tak bývá. Pracovala jsem ve firmě Johnson & Johnson a měla jsem na starosti několik značek kosmetiky a dámské hygieny. Jednoho dne mi tehdejší ředitelka Mary Kay zavolala, že hledají někoho do marketingu. Nechtělo se mi, ale nakonec jsem šla na schůzku a tam na mě dýchlo čiré ženství a jemnost. Tady to není jen o kosmetice, ale také o skvělém podnikání, osobním růstu a naplňování vnitřního potenciálu. Známkou kvality naší značky je třeba i ocenění Superbrands (ocenění významné značky na českém trhu – pozn. red.)

Jak hodně se líčíte?

Záleží na tom, kam jdu. Běžně do práce, na veřejné akce nebo vystoupení pro média se líčím výrazněji. Doma či na dovolené zase jen málo nebo vůbec. Pravidelně jsem se začala malovat až v Mary Kay. Dříve jsem totiž měla reakce při odličování očí, červené flíčky, pálení, a to i při používání různých přípravků z lékáren. Od té doby, co používám náš odličovač očí, všechny tyto problémy zmizely, takže na něj nedám dopustit.

Používáte věci od konkurence?

Občas něco dostanu, ale rychle to zase posílám dál. S kvalitou naší kosmetiky jsem velmi spokojená. Zrovna jsme od Asociace vizážistů a stylistů získali další ocenění Výrobek roku, tentokrát pro náš čisticí kartáček.

S manželem Ernestem při svatební hostině pojídají polévku. Bylo to 21. října 2007.

S manželem Ernestem při svatební hostině pojídají polévku. Bylo to 21. října 2007.

FOTO: archív Barbory Chuecos

Manžel je venezuelský hudebník. Vystupuje třeba se zpěvačkou Martou Töpferovou. Jak jste se seznámili?

Na kurzu osobního rozvoje nazvaném Umění bytí. Seděla jsem v sále, ve velkém prostoru pro aikido, a on přišel mezi posledními. Hned se mi extrémně líbil. Byla to láska na první pohled. Tehdy jsme ale měli každý jiného partnera, tak jsme na sebe museli ještě chvíli počkat.

Ernesta jste si brzy poté vzala. Máte spolu syna Ángela (čti Ánchela – pozn. red.).

Celé těhotenství jsem se vznášela. Byl to úžasný čas! S manželem jsme pročetli stohy knížek, o porodech a výchově. Mysleli jsme si, že čekáme dceru, a vybrali jsme pro ni jméno Teresa, česky Tereza. Chtěli jsme, aby to znělo stejně ve španělštině i češtině. Až nám na jednom ultrazvuku řekli, že to bude syn. Nastalo zdlouhavé hledání nového jména. Pomohl nám film Pedra Almodóvara. Ten typ, co vás uhrane, po skončení sedíte nehnutě a pročítáte si titulky. A najednou jsme oba vykřikli: Ángel! Vybrali jsme tak jméno, které je v Čechách hodně neobvyklé, ale nějak prostě sedí.

Syn se narodil v dubnu 2008 u vás doma. To byl plán?

Měli jsme obě varianty: porod doma i v porodnici. Vyšla první. Vždy jsem obdivovala ženy, které přivedly svoje miminko na svět v krásném prostředí domova. Jenže já jsem se docela bála. Zlomila to zvláštní příhoda. Stála jsem v knihkupectví. Zazvonil mi telefon a volala mi slovenská kolegyně, s níž jsem měla naplánovanou poradu. Já na ni ale zapomněla. Vyhrkla jsem proto: To víš, že s tebou počítám.

Za chvíli jsem u pokladny platila několik knih, mimo jiné Porod doma, Hovory s porodní bábou a Duchovní aspekty těhotenství. Ani nevím, jak jsem je dala do košíku. Tu noc jsem jednu z nich přečetla a bylo to, jako by mě zasáhl blesk. Měla jsem pocit, že mám porodit doma. A pár dnů nato jsem zjistila, že jsem těhotná.

Rodina pohromadě s milovanou fenkou Brusinkou.

Rodina pohromadě s milovanou fenkou Brusinkou.

FOTO: archív Mary Kay

Připravovala jste se na tento krok opravdu důkladně?

Ano. S Ernestem jsme počítali i s porodnicí. Chodili jsme tam na předporodní kurzy, zabalila jsem si tašku s výbavičkou. Zároveň jsme oslovili i porodní asistentky. Hned dvě, kdyby jedna nemohla. Na konec to nestihla ani jedna.

Klidné těhotenství narušilo podezření na Downův syndrom…

Hodně jsem vše obrečela. Trvalo několik dnů, než to další ultrazvuk téměř vyloučil. Mezi tím se mi do ruky dostala knížka Gaia se smí narodit. Měli jsme s manželem jasno: porodím bez ohledu na prognózy. I kdyby mi mělo dítě umřít v náručí. Nic v životě není náhoda.

Jak den D nakonec probíhal?

Bolesti začaly někdy v půl osmé ráno, malý se narodil v pět. Tři týdny před předpokládaným termínem. Podle porodní asistentky si měl v břiše ještě chvilku pobýt. Když jsem jí v den D volala, chlácholila mě, že bolesti, co cítím, jsou takzvaní poslíčci, ať se zabalím do teplé deky a odpočívám. V poledne jsem radši zavolala Ernestovi, ať přijede domů. Ve čtyři mi praskla plodová voda a za chvíli byl Ángel s námi. Patnáct minut jsme s ním byli úplně sami, doma, objímali ho. Hezky to ,zařídil‘, že jsme mohli být chvíli úplně sami, byly to nádherné chvíle a dodnes z tohoto krásného zážitku čerpám.

Netajíte se, že byste chtěli i druhé dítě. Šla byste znovu do domácího porodu?

V ideálním případě ano, ale tohle se stejně nedá plánovat. Uvidíme, co život přinese.

S rodiči Martou a Josefem.

S rodiči Martou a Josefem.

FOTO: archív Barbory Chuecos

Jaké byly reakce okolí na to, jak Ángel přišel na svět?

Moc jsme o našich plánech s okolím nemluvili. Reakce byly totiž dost odmítavé, a to i od lidí, které jsme považovali za relativně otevřené novým věcem.

Mluvíte na syna oběma jazyky?

Já na něj mluvím česky, manžel španělsky. Chtěli jsme, aby Ángel uměl obojí, znal obě kultury. Trváme na tom stále, i když to má určitá omezení.

V pěti letech mu odborníci potvrdili autismus. Co to s vámi udělalo?

Podezření jsme měli od jeho čtyř let. Jako první je vyslovil kamarád homeopat. Ángel byl velmi zvláštní od narození. Dlouho nechtěl jezdit autem, upřeně sledoval měsíc a hvězdy. Skoro nemluvil, a když řekl pár slov, nerozuměli jsme mu, a on se pak vztekal. Lidi i děti ignoroval. Z hraček vytvářel překrásné pravidelné řetězce. Dnes vím, že to jsou typické rysy autismu.

Kdy přišlo oficiální potvrzení diagnózy?

V synových pěti letech. Diagnóza zněla nízko až středně funkční dětský autismus. O rok později se to zlepšilo na středně funkční autismus. Teď mu je šest a chodí dopoledne do školky. Na jaře to bude rok, co začal mluvit: česky mluví lépe, ale zvládá už i španělštinu. Začal se zajímat o ostatní lidi a komunikovat i s nimi. Lépe s námi spolupracuje, ochotněji se třeba obléká nebo obouvá, nemá už tolik záchvatů a vzteků. Z našeho hlediska jsou to ohromné pokroky.

Fotka z mateřské školky. Tehdy jí bylo zhruba pět let.

Fotka z mateřské školky. Tehdy jí bylo zhruba pět let.

FOTO: archív Barbory Chuecos

Jezdíte teď na školení do Spojených států a učíte se metodu Son Rise Program®, která autistům pomáhá zlepšit fungování v tzv. běžném životě. V čem je jiná než ty dosavadní?

Vychází z předpokladu, že každé dítě je zázrak a potřebuje lásku. Pro autisty je očividně velmi těžké dostat se do našeho světa, takže se my, dospělí, nejdříve dostáváme k nim. Zjednodušeně řečeno, když Ángel skáče, skáču také. Když si hraje s kuličkami, hraju si s ním. Jednu dobu běhal stále do kolečka a křičel, tak jsme to dělali stejně. Byl nadšený a my také, protože jsme s ním měli radostný kontakt. Ukazujeme mu: milujeme tě takového, jaký jsi, a baví nás to, co děláš.

To musí být psychicky i fyzicky náročné.

Vytvořit takový hluboký, láskyplný vztah je základem metody, pak se s tím pracuje dále a krásné je, že pro dítě to stále vypadá jako skvělá hra. A v Americe se na školeních dává největší důraz právě na nás, rodiče. To my se učíme pracovat sami se sebou, se svými přesvědčeními, pocity a přístupem. Učíme se dívat na vše pozitivně a vidět příležitosti, nikoli problémy.

V tom je přístup v Česku k autismu jiný?

V Evropě zatím převládají spíše jiné metody, založené více na disciplíně, opakování situací a systému odměn. Nám s Ángelem nefungovaly. Jedno období se například syn nerad koupal. Snažili jsme se mu to různými způsoby vysvětlit, ale protože stále nechtěl, tak jsme ho nakonec oba s manželem vzali a chtěli jsme ho do vany prostě dát. Zmítal se. Zuřil tak, že se nám to ani ve dvou nepovedlo. A to byl mnohem menší než teď.

Na pracovní cestě v Mexiku si vyzkoušela plavání s delfíny.

Na pracovní cestě v Mexiku si vyzkoušela plavání s delfíny.

FOTO: archív Barbory Chuecos

Jak tedy syna s manželem vychováváte?

Neustále sledujeme, co ho baví, a to děláme. Trávíme s ním hodně času v pokojíčku, to je taková jeho oáza, střídáme se u něho. Pomáhá nám ještě několik úžasných dobrovolníků. Vyhledáváme jeho oční kontakt, velmi ho chválíme, povzbuzujeme. Jásáme, hodně se s ním smějeme. Dáváme mu prostě všichni najevo, že ho milujeme. A tím ho učíme. Tempo necháváme na něm.

Funguje to?

Určitě. Je to fascinující proces, on se totiž učí tak nějak mimoděk. Najednou začal sám třeba používat barvy. Vše si osvojí, až nastane jeho čas. Plně tomu procesu důvěřujeme. Až nedávno také začal trochu malovat. Do té doby pastelky odmítal. Teď teprve objevuje svět knížek a pohádek.

Stále s ním mluvíte prostřednictvím vaší fenky Brusinky?

Ano, tuhle metodu jsme objevili v době, kdy skoro nemluvil a jakákoli komunikace s ním byla hodně obtížná. Například nechtěl spát. Tak jsem se podívala na Brusinku a řekla: Brusinko, už je pozdě, tak teď půjdeme ven a pak hned spinkat. A Ángel šel také. On ji miluje. Jeden čas chtěl být jen s Brusinkou. Lehal si na ni, objímal ji. Probíhala klasická canisterapie v praxi.

Vy jste se této terapii věnovala ještě před narozením syna. Co vás k tomu vedlo?

Prvního psa Dášenku jsem si pořídila ještě s prvním manželem a byla mi tak trochu i dítětem. V práci jsem toho měla hodně, ale výsledky se nedostavovaly, rozpadlo se mi manželství. Hledala jsem prostě nějaký pozitivní impulz do života. Idea přišla z jedné knihy, kde jsem se dočetla o canisterapii, předtím jsem netušila, že něco takového existuje. Brzy jsme udělaly zkoušky a začaly jsme chodit do jednoho domova seniorů a později do Klokánku. Takovýchto pár hodin v měsíci mi výrazně zlepšilo život. Pak přibyla ještě Brusinka. Po narození Ángela chodím z časových důvodů jen jednou měsíčně do Klokánku.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Nikdy jste se neptala s výčitkou sama sebe, proč zrovna do vašeho života přišel?

Ne, jsem šťastná, že ho máme, a neměnila bych. Mít doma autistu opravdu není taková tragédie. Nedávno jsem četla o chlapci, který měl v dětství leukémii, a teď v 16 letech se mu vrátila, bojují o jeho život.

Cítím se velmi obohacená tím, co nám Ángel ukazuje, stále nás svým způsobem upozorňuje na krásy života a učí nás radovat se z každého momentu. Pro nás je opravdu dar. Vytváříme mu maximální podmínky k jeho vývoji a neptáme se, co bude za rok. Žijeme v tomto okamžiku.

Pro rady, jak synův život zlepšit, si pravidelně létáte do USA. Berete ho s sebou?

Letos s námi pojede poprvé na takzvaný rodinný intenzivní program, kde se týden pracuje s dětmi v pokojíčku a zároveň se školíme my, rodiče. Jak jsem již zmiňovala, metoda obecně pracuje s rodiči a jejich přesvědčeními, proto jsme zatím jezdili jen já a Ernesto. V USA jsme potkali dospělé, kteří měli jako děti autismus, a teď to na nich vůbec nepoznáte. Je to neuvěřitelné. Vlastně si tam jezdíme pro optimismus a naději.

Opakovaně se umisťujete mezi nejvlivnějšími ženami českého byznysu. Jak se vám ve VIP společnosti žije?

Nijak to nepociťuji. V anketě jsem se umístila díky hlasům veřejnosti, tedy asi hlavně kvůli kosmetickým poradkyním a zákaznicím Mary Kay. Díky tomu se více zviditelnila firma a z toho jsem měla radost. Myslím si, že naše filozofie je krásná: jít za svými sny, rozvíjet potenciál, pracovat na sebevědomí.

Baví mě podporovat ženy v růstu a věřím, že se máme vzájemně inspirovat. Proto se ráda účastním různých zajímavých akcí a konferencí na toto téma. Teď se zrovna těším na festival Všem ženám, který se koná v březnu na Pražském hradě. Vystoupí tam spousta úžasných osobností, například herec Jaroslav Dušek nebo psychogynekoložka Helena Máslová.

Kde myslíte, že máme jako Češky největší nedostatek?

První mě napadá sebevědomí. Jako bychom měly někdy přistřižená křídla. Je to asi dáno naší mentalitou i výchovou. Myslím si, že často není chybou mužů, že ve vedení firem chybí ženy, protože ony do těch vyšších pozic ani nechtějí. Asi si nevěří nebo nechtějí obětovat osobní život či rodinu. My přece můžeme být skvělé mámy a zároveň mít práci, která nás baví a naplňuje!

Vaše heslo zní: na prvním místě bůh, na druhém rodina, na třetím práce. Žijete podle něj?

Tím se řídila Mary Kay Ash (zakladatelka, po níž se firma jmenuje – pozn. red.) a já s ní naprosto souhlasím. Ještě k tomu přidám moje životní motto: Vše se děje pro naše dobro.