„Jsem tam pěkná fúrie,“ říká skoro omluvně o chvíli později u kávy. Už opět proměněná v laskavou, milou a trochu plachou krásku, které šedesát šest let života vepsalo do tváře jen pár jemných vrásek. Její herectví je skutečně obdivuhodné, málokterá herečka se dokáže tak věrohodně převtělovat do zcela odlišných postav.

Rozhovorů s ní je za poslední desetiletí jako šafránu - není svěřovací typ a navíc má pocit, že už všechno řekla. Nebo jde o věci příliš osobní, kterých by mohl zneužít bulvár. Jako už několikrát v minulosti.

Nejvíc se rozpovídá poté, co na její žádost vypnu magnetofon. O svém dětství v Rokycanech, krušném příchodu do Prahy, velké lásce s manželem Viktorem, s nímž se potkala před pětačtyřiceti lety na schodech DAMU, o výchově dětí a čtyř vnoučat, o svém silném konzervativismu, malé ctižádosti a velkých pochybnostech, překonané naivitě a lidské závisti. O krásných i těžkých momentech, kdy si potvrdila, že je silná…

Také o zálibě v zahradničení, procházkách s pejskem a čištění hlavy generálním úklidem. O tom, jak se vyhýbá technice, s počítačem nekamarádí a mobil jí pořídili synové, když jednou málem zapomněla na představení a nemohli ji sehnat.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Co vám právě teď dělá radost a co vás trápí?

Mám velké štěstí, že nebydlím na Ukrajině nebo v Sýrii! A taky mám štěstí, že pracuji a mám kolem sebe velkou rodinu. Snažím se nepromarnit čas, který mi byl na tomhle světě dán! Trápí mě, že hodně lidí na zeměkouli tuhle šanci nemá.

Dlouho jsme vás neviděli ve filmu. Proč?

Asi jsem se nikomu nehodila! A já taky o ledacos nestojím, vybírám si. Ale co je to vlastně „dlouho“? Natočila jsem kvanta televizních inscenací a filmů, odehrála za skoro padesát let desítky divadelních rolí. To, že nejsem před kamerou každý týden, přece neznamená, že neexistuji a nepracuji.

Nechtěla jsem se vás dotknout, spíš naznačit, že svým fanouškům chybíte. Teď vás uvidí v příběhu Moje pravda ze série Nevinné lži…

O té roli jsem se nemusela nijak dlouze rozmýšlet, naopak. Znala jsem a sledovala celý projekt Terezy Kopáčové-Vrabelové od počátku. Byla to pro mne záruka vysoké kvality a profesionality. Roli mi nabídla paní režisérka Jitka Rudolfová a scénář mě okamžitě zaujal, protože se dotýká problému domácího násilí. A to, jak víme, není jenom fyzické napadání, ale i citové vydírání, ponižování, lhaní a sobectví. Existuje nejen mezi partnery, ale i mezi rodiči a dětmi.

Největší životní úspěch je moje rodina. A také to, že se nemusím za nic stydět.

Vy jste ztvárnila opět nesnesitelnou matku, že?

Přesně tak. A tahle moje postava - dominantní matka - přestože sama v životě selhala ve vztazích i ve výchově, si osobuje právo rozhodovat o životě těch druhých. A ničí tak svým uzurpátorstvím život vlastní dceři.

Jaká matka jste byla vy a k čemu jste vedla syny?

Tak především jsem na ně nebyla sama! Já a můj muž jsme děti z rozvedených manželství. Oba jsme na vlastní kůži zakusili ty věčné strachy z hádek rodičů. Když jsem potřebovala tichou pomoc, utíkala jsem za babičkou, ta mě vyslechla a nikdy se nevyptávala…

V civilu působí herečka velmi mile, ale i plaše a opatrně, s novináři totiž nemá nejlepší zkušenosti.

V civilu působí herečka velmi mile, ale i plaše a opatrně, s novináři totiž nemá nejlepší zkušenosti.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Vždycky jsme se proto s Viktorem snažili, aby naše děti nic podobného nezažívaly. Z hlediska dnešní „demokratické výchovy“ jsme na ně byli trochu přísní. A já byla navíc nepřiměřeně úzkostlivá. Proto bylo pro mne nejtěžší najít ve výchově tu správnou hranici, za kterou už bych je obtěžovala a omezovala.

Zkrátka jsem o ně měla velký strach (a mám dodnes), což mohly pociťovat jako omezování svobody. Doufám jen, že mě dnes chápou, když už mají svoje děti.

Šampiónem vnoučat je dědeček Viktor, protože má stejně bujnou fantazii jako ony. S ním jsou to pro ně zážitky a zábava. Já jenom všechno jistím.

Jako babička jste už benevolentnější?

Nevím, netroufám si to hodnotit. Miluju svá čtyři vnoučátka neskonale, udělám pro ně cokoliv, jsem taková praktická babička. Ale to děti nepotřebují. Vnímají to jako samozřejmost a jistotu. Jejich šampiónem je dědeček Viktor, protože má stejně bujnou fantazii jako ony. S ním jsou to pro ně zážitky a zábava. Já jenom všechno jistím.

Projevují herecký talent?

To se zatím nedá odhadnout. Všechny děti mají tendenci se předvádět, dělat šašky, být něčím jiným. Ale to ještě neznamená, že mají herecký talent. Taky třeba hezky malují a zpívají… Mě na mých vnoučatech nejvíc těší, jakou mají obrazotvornost a smysl pro humor, jak jsou empatická a jak mě umějí obejmout.

Znají vaše filmy? Doporučila byste jim svoji profesi, nebo spíše rozmluvila?

Moje komedie pro děti znají, ale rozhodně se na ně s nimi nedívám. Mohly by se divit, kam se poděla ta mladá paní z obrazovky, to že je babička, která sedí vedle? Lepší je, když nás mají oddělené.

A jestli se dožiju toho, až se budou rozhodovat o své profesi, nedovolím si jim cokoliv doporučovat ani rozmlouvat. Každé dítě je jiné, má různé schopnosti a ambice. Tak to bylo i s mými syny. Jeden - Martin - se stal hercem a druhý - Jan - počítačovým grafikem. Hlavní je, aby se ve své profesi našli a bylo jim dobře.

V televizním příběhu Moje pravda hraje Jana Preissová dominantní ženu, jejíž chyby kopíruje dcera a dopadají i na malou vnučku.

V televizním příběhu Moje pravda hraje Jana Preissová dominantní ženu, jejíž chyby kopíruje dcera a dopadají i na malou vnučku.

FOTO: archív České televize

Jana Preissová chtěla být jako malá baletkou. Jenže ve čtvrté třídě onemocněla a rok byla vyřazená ze všech aktivit. Chvíli proto uvažovala o profesi letušky, pak o medicíně nebo archeologii. Herectví vybublalo spontánně z nadšení rodičů pro ochotnické divadlo, sama hrála poprvé, ještě než se naučila chodit.

Tanec jí zůstal jen jako koníček, s kolegy na zájezdech protančila nejedny střevíčky. Ale je hezká náhoda, že ve svých nejslavnějších filmech baletku aspoň hrála. Po křehké Anně z Rozmarného léta, kterou ztělesnila jako devatenáctiletá studentka DAMU, také ve filmech Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny, kde jí skvěle sekundoval roztomilý kluk - Tomáš Holý. Při vyslovení jeho jména je herečka dojatá, vzpomíná na jeho bezprostřednost, talent a inteligenci…

Se svojí postavou špičkové baletky měla společné to, že vždycky upřednostňovala osobní život před kariérou, ráda vaří a zavařuje. Na rozdíl od ní ale lyžuje, jezdí na kole a nevadí jí pavouci ani hadi…

Co pokládáte za svůj největší úspěch vy sama?

Co je to velký úspěch? Pro mne to je každá divadelní postava, kterou dovedu před diváky a oni ji přijmou. To je pro mne taková tichá radost. Třiadvacet let jsem hrála na Zábradlí, od té doby jsem v Národním…

Jako kněžna Zaháňská v Babičce. Národní divadlo, rok 2007, režie J. A. Pitínský.

Jako kněžna Zaháňská v Babičce. Národní divadlo, rok 2007, režie J. A. Pitínský.

FOTO: archív ND

Nejoblíbenější roli nemám, i když je pravdou, že některé jsem hrála raději. Například smyslnou Grušenku v Bratrech Karamazových, která znamenala přelom od naivek k dramatickým postavám, Mášu ve Třech sestrách, ještěrku v Pobřeží, Raněvskou ve Višňovém sadu, kněžnu Zaháňskou v Babičce, Alžbětu v Richardu III., Marii Stuartovnu…

Ale největší životní úspěch je, jak už jsem naznačila, moje rodina. A také to, že se nemusím za nic stydět.

Musela jste pro roli často něco obětovat?

Vždycky musíte něco obětovat. Ale o tom to přece je! Teď nemyslím přibrat dvacet kilo nebo se ostříhat dohola, jak se to dnes občas děje u filmu. Taky už nechci vzpomínat, jak jsem točila tři měsíce po porodu Honzíka „Polepšovnu“ a produkce mi zajistila dětskou sestru a na natáčení byl i můj muž a malý Martin.

Dnes jsou hodně frekventovány termíny „civilně, přirozeně“, nebo dokonce padají pokyny „vůbec nehrajte“. Na podívání je to pěkné, ale vede to k tomu, že jako divák svým kolegům nerozumím.

Tajemství role požaduje, aby herec sám sebe otevřel, aby vyjevil své vlastní tajemství. Takže dobré představení je aktem oběti, oběti toho, co většina lidí raději skrývá. A tato oběť je jeho darem divákovi. Takhle krásně to vyjádřil polský režisér a pedagog Jerzy Grotowski. K tomu není co dodat. Myslím, že diváci poznají a ocení, když herec hraje v plném nasazení a srdcem.

Je vašemu naturelu bližší divadlo, nebo film?

Jsem vystudovaná divadelní herečka a divadlo je pro mne stále prioritní. Nicméně před kamerou jsem se během svého života pohybovala také hodně a nikdy jsem nechápala, proč se stále definuje rozdíl filmového a divadelního projevu. Podle mne je rozdíl jen ve způsobu práce a v hereckých prostředcích. Ale obojí by mělo být vždycky profesionální a stoprocentní.

Na herecké partnerství s Borisem Rösnerem vzpomíná často a ráda. Na snímku v titulní roli Strindbergovy Slečny Julie (ND, 1988).

Na herecké partnerství s Borisem Rösnerem vzpomíná často a ráda. Na snímku v titulní roli Strindbergovy Slečny Julie (ND, 1988).

FOTO: archív Jany Preissové

„Jednou jsme se s manželem z legrace vystrojili jako herci z 30. let a vyrazili kabrioletem na večeři do Davle,“ směje se herečka.

„Jednou jsme se s manželem z legrace vystrojili jako herci z 30. let a vyrazili kabrioletem na večeři do Davle,“ směje se herečka.

FOTO: Viktor Preiss

Dnes jsou hodně frekventovány termíny „civilně, přirozeně“, nebo dokonce padají pokyny „vůbec nehrajte“. Na podívání je to pěkné, takové autentické, ovšem vede to k tomu, že já jako divák svým kolegům nerozumím. A to nejen těm začínajícím. Obecně kultura mluveného projevu upadá. Což je mi líto.

Své žáky na konzervatoři jste asi vedla jinak…

Ano, snažila jsem se. Ale herecká profese se nedá naučit jako matematika nebo chemie, i když mě teď napadá, že chemie to trochu je. (směje se) Předat studentům jsem mohla jen trochu zkušeností a být jim oporou pro jejich ještě vratké herecké nožičky. S kolegou Jaroslavem Satoranským jsme hlavně považovali za povinnost nastolit jim jistá hodnotová a etická měřítka nejen v hereckém, ale i osobním životě. Byly to na začátku vlastně ještě děti. Nezkušené, vylekané a lehce zranitelné jako kdysi já, když jsem se ocitla v neznámém prostředí v Praze.

Dnes jsou to dospělí lidé, mnozí mají vlastní potomky, jsou úspěšní, někteří jsou i moji kolegové. A dovoluji si říci, že i přátelé. Patří k nim třeba Linda Rybová, Kateřina Winterová, Ivana Jirešová, Zuzana Vejvodová… Bylo to pro mne krásných dvacet let.

Dnes kulturu sledujete víc jako divák. Zaujalo vás v poslední době něco?

Musím se přiznat, že toho moc nestíhám a také si s mým mužem dost vybíráme. Často mám pocit, že teď může hrát a točit kdekdo, bohužel i ti, co nikdy nic neuměli. Ale najdou se skvělá představení a výjimečné výkony. Poslední film z české produkce, který jsme viděli, byl Díra u Hanušovic v režii Miroslava Krobota. A moc jsme se potěšili.

Velmi důležitá a inspirativní je pro mě také hudba, ale ne každá. Velký zážitek byl koncert Vojty Dyka nebo představení Barokní opery na zámku v Českém Krumlově. V obou případech jsem viděla a slyšela špičkové mladé umělce, kteří jsou nejen talentovaní, ale je za nimi vidět obrovský kus práce. Dává mi to velkou naději, že to s českou kulturou není tak zlé.

S manželem Viktorem. Je prý pro ni to nejlepší, co ji v životě potkalo. „Už když jsme se brali, bylo nám jasné, že to bude na celý život,“ usmívá se Jana Preissová.

S manželem Viktorem. Je prý pro ni to nejlepší, co ji v životě potkalo. „Už když jsme se brali, bylo nám jasné, že to bude na celý život,“ usmívá se Jana Preissová.

FOTO: ČTK

O svém manželovi Viktoru Preissovi mluví herečka stále s něhou v hlase a nedá na něj dopustit. Je podle ní šikovný, zručný a starostlivý, zkrátka je prý to nejlepší, co ji v životě potkalo. Začínali kdysi s pár korunami, dvěma hrnky a talíři, dokola vařili špagety, které servírovali do krabic od filmů. A byli šťastní. Svatbu měli veselou a studentskou a už tehdy jim bylo jasné, že to bude na celý život.

Jsou si dodnes nejlepšími kamarády, přesto se vyhýbají tomu, být společně na jevišti nebo před kamerou. Možná i proto, že se příliš neobtěžovali svými rolemi a neučili se spolu texty, tvoří tak stabilní pár.

Jana Preissová tvrdí, že recept na šťastné manželství nemá, ale pokud lidi opravdu chtějí, tak jejich vztah vydrží a zvládnou všechny překážky. Musí je to ovšem bavit, jinak nic nepomůže. Ten kluk, kterého kdysi potkala před školou, se podle ní nemohl nikam ztratit. A v ní je stále kus té idealistické holky.

Tanec dnes sleduje aspoň na obrazovce, ale kdo ví, kdyby ji oslovili ze StarDance - možná by to ještě pěkně roztočila…