Pokřikují na vás někdy na ulici Terezo?

Stává se to. Většinou jsou to partičky pubertálních jedinců, kterým to přijde hrozně vtipný. Jinak lidi spíše obecně koukaj. Vnímám ty pohledy: je to ona, není to ona? Občas někdo přijde a zeptá se přímo: hrajete v Ulici?

Teď mám zážitek z Ladronky. Šli jsme s kámošema na koncert. Bylo tam strašně moc mladejch lidí, těch patnácti-, šestnáctiletých. Nějaká holčina za mnou přišla a řekla: „Můžu se zeptat, vy hrajete v Ulici?“ Kamarád se na mě otočil a s údivem pronesl: „Ty vole, ona ti vyká!“ Začala jsem se smát. Řekla jsem si - asi jsem už stará, je mi pětadvacet, a to dítě mi vyká. Na druhou stranu mě potěšilo, že byla slušně vychovaná…

Objevujete se na televizní obrazovce před hlavními zprávami. Co ctitelé?

Občas mi přijde na Facebook pozvání na kafe. Nebo pochvala. Je milý, že mi někdo věnuje svůj čas, najde si mě, napíše zprávu, že mi to sluší, někam mě pozve. Ctitelům ovšem odepisuju: nezlobte se, mám přítele, tomu by se to moc nelíbilo.

Dívají se vaši blízcí na Ulici?

No jo. Máma si ji dokonce nahrává, když nemá čas u toho sedět. Babička s dědou se také koukají. Poctivě. Obecně jsou konzumenti seriálů, možná by se dívali, i kdybych tam nehrála.

FOTO: Milan Malíček, Právo

V seriálu hrajete devět let. Neleze vám slušňácká Tereza na nervy?

Občas ano. Mluví hrozně spisovně. Zvlášť teď, když se stala učitelkou. Jednu dobu to taky byla taková svatá Tereza. Vše věděla nejlíp, do všeho se montovala. To vážně není můj styl.

Jak jste se k roli dostala?

Tenkrát, v době natáčení Ranče U zelené sedmy, jsem šla ze školy a máma mi volala, že mám jít na konkurz. Nikam se mi nechtělo. Odpovídala jsem béé, béé, zase konkurzy. Jsou potřebný, ale asi nikdo je nemá rád. No co. Šla jsem. Vyfasovala to vězeňský číslo a uspěla.

Učíte se text na jeden díl dlouho?

Záleží na tom, kolik mám obrazů, tedy scén, a na počtu osob na place. Když jde o dialog a jedná se o dvě tři stránky, je dobré se to naučit předem, abych nezdržovala kolegy ani štáb. Naštěstí mám dobrou krátkodobou paměť. Někdy text zvládnu i v maskérně, což bych asi neměla říkat. Jenže kdybych se učila týden dopředu, nic si nezapamatuji.

Pomáhá vám paměť ve studiu?

Hodně. Má to ale i nevýhodu - učím se pak na poslední chvíli a stresuju se.

Objevila se v kampani bojující s násilím na ženách.

Objevila se v kampani bojující s násilím na ženách.

FOTO: Avon

Proč mají podle vás diváci Terezu tak rádi? Žádali dokonce, aby dostala víc prostoru.

Těžko říct. Možná proto, že ji viděli vyrůstat, prožili s ní lásky, krachy, studium, začátek práce. Zvykli si na ni, vytvořili si k ní vztah. Navíc je v seriálu od začátku a podle mě lidi nemají rádi nový věci. Jsou konzervativní, stejně jako já. Mají rádi staré známé.

Natáčení vám vyplnilo prakticky pubertu…

Za tu dobu jsem udělala maturitu, dostala se na vejšku, loni úspěšně složila bakalářky. Ulici jsem začala točit na konci prváku střední školy. Po ní jsem chodila rok na jazykovku, rok se flákala. To bylo hrozný. Došlo mi, že nedělat nic je vopruz. Třeba jsem divná, ale těším se na práci. Na druhé straně jsem hrozně líná, schopná ležet v posteli, nic nedělat. Potřebuju v životě řád.

Co v rámci studia zkoumáte?

Bakalářka byla o reklamě. Teď jsem dělala práci o normalizačních Dietlových seriálech.

Když jsme u reklam: jako dítě jste je dělala. Jaké zboží vaše tvář prodávala?

Jogurty, bonbóny, pneumatiky, banky. Těch reklam bylo poměrně hodně. Točila jsem spíše do zahraničí, do Německa, Itálie, Spojených států. Je to nedocenitelná lekce profesionality. Vzpomínám třeba na deset let starou práci pro americkou banku. Točilo se v Petrohradě a Moskvě. Doprovázel mě tehdy táta. Herci byli Češi, produkce britskoruská.

V jaké zemi jste byla vidět nejčastěji?

Asi v Itálii. Pro ně jsem točila čtyři reklamy - na jogurt, na zubní pastu.

S přítelem Alešem na dovolené v Benátkách.

S přítelem Alešem na dovolené v Benátkách.

FOTO: soukromý archív Patricie Solaříkové

Nakonec jste se v Česku stala tváří bonbónů.

JOJO. Na tři roky. Děti na mě celou základku pokřikovaly: Jojo, stále nová dobrodružství.

Až dostudujete, zůstanete v branži?

Ulici budu dělat, dokud bude zájem. Baví mě, je to moje práce, zdroj obživy. S Novou mám smlouvu na rok, vlastně do mých červnových státnic příští rok. Pak budu, snad, magistrou.

Podporujete charitu, milujete zvířata. Co máte doma?

Psisko a měli jsme i tři kočičky, zbyla nám jedna. Nejstarší kocour Filip zemřel stářím, druhé Lauře bylo asi devět. Máme trochu podezření, že někde sežrala něco otrávenýho. A třetí? Kdysi mi volala kamarádka, že našla kotě, jestli ji nehodím do útulku, aby se s ním nemusela tahat tramvají. Řekla jsem: jasně, přijedu pro vás. A místo do toho útulku jsme jely k nám. Nalezence Blaženu máme pět let.

Stále trávíte část léta na koňském táboře s dětmi?

Štětice v jižních Čechách, kde se tábor koná, jsou pro mě srdeční záležitostí. Letos jsem tam byla jen dva dny, dost jsem to odflákla. Měla jsem hodně plánů, trávila jsem čas s přítelem, se ségrou. Třeba na Tenerife, v Benátkách a hodně, hodně jsem se objevovala u nás doma. Člověk ani nemusí nikam jet. Čechy jsou nádherný. Přítel navíc nerad lítá, takže auto je auto.

Jako Anna Studničková v seriálu ČT Ranč U zelené sedmy, se Simonou Stašovou.

Jako Anna Studničková v seriálu ČT Ranč U zelené sedmy se Simonou Stašovou.

FOTO: Česká televize

Při cestování se hodí jazyky. Prý umíte velmi dobře německy.

Bejvávalo. Chodila jsem na jazykovku, kde jsem se od třetí třídy německy učila, a jednu dobu ji uměla hodně dobře. Jako školačka jsem dokonce jezdívala na týden do Německa. I když tehdy jsem to jako hrozný mamánek obrečela.

A proč vlastně nestudujete herectví?

Snad to nevyzní blbě… Upřednostnila jsem normálnější vzdělání. Táta mi říkal: jdi na konzervatoř, mně se nechtělo. Nebyla jsem si jistá, že chci být herečkou. Jedině herečkou. A co jinýho po konzervatoři? Doteď nevím, co bude za pár let. Ulice mě hrozně baví. Ale nabídky na celovečerní filmy? Nedrnčí mi telefon každý den.

Jak tedy vypadá běžný denní režim Patricie Solaříkové?

Škola, natáčení nebo jdu na koně. Chodím často. Mám ho v pronájmu na pražském Ořechu.

Co znamená kůň v pronájmu?

Že platíte měsíčně nějakou částku majiteli a můžete ho pak jezdit, kdy se vám zachce. S kobylkou Amy vyrážíme po okolí. Vyjet si na dvě hodiny do lesa je nejlepší odreagování. Příroda je super! Vypínám. Koukám okolo. Jsem ten typ „Vy jste se zase kochal, pane doktore“. Ač si to mnozí asi nemyslí, sportuju ráda. Jezdím i na kole, kolečkových bruslích, v zimě na hory na prkno, chodím do fitka.

Vedle toho ráda hodně a dobře pečete. Kdo vás to naučil?

Začala jsem s cukrovím, bylo to přirozený. Mámu nikdy moc nebavilo vařit, babička také už moc nepeče, to spíš děda. Recepty si píšu do kuchařky, sešitu, který začíná rozvrhem osmé A, kam jsem chodila. Mezi prvními jsou vanilkový rohlíčky a bábovka.

Patricie Solaříková v seriálu Ulice se svými kolegy. Zleva: Matouš Ruml, Petr Vacek, Patricie, Lucie Juřičková, Filip Rajmont a Hana Maciuchová.

Patricie Solaříková v seriálu Ulice se svými kolegy. Zleva: Matouš Ruml, Petr Vacek, Patricie, Lucie Juřičková, Filip Rajmont a Hana Maciuchová.

FOTO: TV Nova

Četla jsem, že nakupovat suroviny chodíte většinou jen do malých obchodů.

Jo, jo, jo. Vždy si řekneme s přítelem, co si uděláme k večeři. Zajedeme na Arbesák (pozn. Arbesovo náměstí v Praze), tam mají nejlepší maso. To vlastně vůbec nekupuju v supermarketech, nechutná mi v nich. Navíc tam strávíte dvě hodiny a koupíte o dost víc, než chcete. Pro zeleninu zase chodíme k Číňanům.

Vaříte, pečete. Co vaše váha?

Hm… Žádná ženská nemá ráda, když se probírá to, jak vypadá nebo nevypadá. Začínala jsem točit a měla o deset kilo míň, ale taky mi bylo o deset let míň. Ráda bych sundala třeba pět kilo, ale momentálně mi to prostě nejde. Každej to zná. Kdo je spokojený s postavou?

Dávají vám kritici na zhubnutí nějaké rady?

Je to prý snadné: nežrat a hejbat se. Kdyby to každý uměl dodržet, jsme krásní a štíhlí všichni. Momentálně mám přítele, který mě má rád, jaká jsem, já jsem také relativně spokojená. A jestli se nějaký zamindrákovaný redaktor v mé váze šťourá? Proč myslíte, že lidi články o tloustnutí čtou? Řeší to samý. Prostě nemůžou shodit.

Navíc kamera těch zatracenejch pět kilo přidává. Kdybych je zhubla, mám rezervu. Nelámu to. Nechci držet nějakou drastickou dietu, zhubnout pět kilo a pak deset přibrat. Když potkám lidi na ulici, často mi říkají, že jsem drobná. Ve skutečnosti to asi s mými kily tak hrozný není.

Když začínalo natáčení, říkala jste, že si šetříte na byt. Už ho máte?

Fakt jo? Vidíte to... No, byt v podstatě mám, jen v něm bydlí někdo jiný - náš nájemník. My jsme zrekonstruovali podkroví rodinného baráčku, který patří mojí babičce. Časem se tam chci vrátit, ale momentálně žiju s přítelem jinde a vyhovuje mi to.

Původně jste v bytě chtěla ale žít se sestrou, medičkou. Stále vám určuje diagnózu?

Linda už dostudovala a je lékařka. Vdala se. Pozoruje mě ovšem stále. A já jí také volám, když mi je blbě. Následují otázky: „Jakou barvu má tvoje nudle? Jakou má konzistenci?“ Občas komentuje i mé výjimečné alkoholické opičky slovy: „Víš, co se děje s tvýma játrama?“

Ženský svět je vám podle všeho blízký. I proto jste se zapojila do natáčení spotů bojujících s násilím na ženách?

To mě bavilo. Díly ukazovaly, jak se můžeme vyvarovat napadení. Zafixovat si pár kroků, aby se z nás nestala úplně snadná oběť. Stačí nemít sluchátka v uších, nehrát si s telefonem, koukat se kolem sebe. A hlavně - naučit se pár chvatů, které zvýší vaši šanci se ubránit. No a pak musíte spoléhat na štěstí. Jako ve všem.