Tímto činem se paní Truda (jak jí říkali přátelé) zapsala do historie. Měla za sebou tehdy šedesát let života a dlouholeté zkušenosti. Od čtyřiadvaceti byla členkou komunistické strany, členkou takříkajíc přesvědčenou a v předcházejících letech i velmi aktivní.

Ačkoli vedení KSČ poslance před schůzí zavázalo, aby svým hlasem přijetí smlouvy podpořili, Truda neposlechla. V roce 1980 o tom spisovatelce Evě Kantůrkové řekla: „Zažila jsem pocit úžasné vnitřní svobody. Byl to opravdu vzácný pocit volnosti a vědomí, že hlasuji tak, jak si to naši lidé přejí.“

Zamilovala se do Ivana Sekaniny

Gertruda byla nejstarší ze čtyř sourozenců v dobře situované židovské rodině Richarda a Alžběty Stiassných. Narodila se 21. května 1908 v Budapešti, kam se rodiče nedlouho předtím přestěhovali z Německého (později Havlíčkova) Brodu, protože v hlavním městě Uher museli řídit svůj textilní podnik. Počátkem roku 1910 se vrátili do Čech.

Bylo jí dvanáct, když otec náhle zemřel. Vystudovala reálné gymnázium v Německém Brodě a v červnu 1927 maturovala s vyznamenáním. Rozhodla se pro studium práv a na podzim odešla do Prahy na Karlovu univerzitu.

Ještě předtím prožila milostný vztah s gymnaziálním spolužákem Vratislavem Šantrochem (pozdějším známým redaktorem komunistického tisku), který mladičkou Gertrudu přivedl k levicovým a komunistickým idejím. I v Praze si společenská dívka našla cestu do různých levicových organizací.

Přes velkou spolkovou angažovanost zvládala všechny studijní povinnosti a v dubnu 1932 byla promována doktorkou obojího práva. V témže roce se novopečená JUDr. Stiassna stala členkou KSČ a hned po promoci nastoupila jako koncipientka.

Čerstvá vysokoškolačka Truda Stiassna (sedící vpravo) s přáteli v roce 1928. Před ní leží Vratislav Šantroch.

Čerstvá vysokoškolačka Truda Stiassna (sedící vpravo) s přáteli v roce 1928. Před ní leží Vratislav Šantroch.

FOTO: Muzeum Havlíčkův Brod

Vyzkoušela dvě místa, až v lednu 1933 zakotvila v advokátní kanceláři JUDr. Ivana Sekaniny. Ten byl již několik let právním zástupcem KSČ a hájil například komunistické redaktory v četných tiskových sporech. Později se proslavil jako obhájce komunistických funkcionářů před soudy v ČSR i v zahraničí. Nejznámější bylo jeho úsilí za osvobození Jiřího Dimitrova a Ernsta Torglera, obviněných ze zapálení Říšského sněmu v Berlíně.

O osm let starší Ivan Sekanina nebyl právě prototypem atraktivního muže – měl nevysokou, robustní postavu, v dětství prodělal obrnu a od té doby napadal na nohu. Podle pamětníků však měl zvláštní fluidum, byl okouzlující řečník a ženy ho milovaly. Zamilovala se do něj i koncipientka Gertruda Stiassna a v roce 1935 se za něj provdala.

Mnichov utnul jejich štěstí

I po sňatku svému muži pilně a oddaně pomáhala. Podporovala ho v jeho činnosti ve Svazu přátel SSSR, ve Svazu přátel demokratického Španělska, v Šaldově komitétu pro německé emigranty i v Levé frontě. Stejně tak i v roce 1938, kdy patřil Sekanina k hlavním organizátorům petiční akce československé inteligence „Věrni zůstaneme!“

Po boku manžela se setkávala a přátelila s mnohými komunistickými intelektuály – Fučíkem, Vančurou, Clementisem –, ale i s funkcionáři – Slánským, Švermou, Kopeckým, Dolanským i dalšími. Sama byla členkou mnoha domácích i mezinárodních organizací, v nichž horlivě pracovala. Mluvila dobře německy, anglicky a francouzsky. Ve svém idealistickém nadšení pro komunistické hnutí se začala učit také rusky.

Při veškeré politické angažovanosti stačila složit předepsané zkoušky a v roce 1938 mohla začít provozovat vlastní advokátskou praxi. Společnou práci a štěstí však utnul Mnichov a německá okupace Československa. Hned 16. března 1939 gestapo u budovy Městského soudu v Praze Ivana Sekaninu zatklo a z vězení už se nevrátil.
Po roce dostala Truda od německých úřadů oficiální zprávu o manželově smrti. Byl umučen v koncentračním táboře Sachsenhausen 21. května 1940. Právě v den jejích 32. narozenin.

Po válce zůstala sama

V tom čase už i na ni nemilosrdně dopadla protižidovská opatření. Židé v protektorátu – kromě mnoha jiných příkazů a zákazů – nesměli mít vlastní advokátskou praxi. Gertruda Sekaninová žila v Praze s matkou a pracovala jako pečovatelka v dětských útulcích. Na podzim 1942 byla povolána do transportu a musela odjet do židovského ghetta v Terezíně.

Zde působila – spolu se svým bratrem Josefem – jako vychovatelka osiřelých dívek. V říjnu 1944 byla znovu zařazena do transportu. Konečnou stanicí byl vyhlazovací koncentrační tábor Osvětim. Na příjezdové rampě měla štěstí. Lékař při selekci ukázal doprava – znamenalo to cestu do lágru, a nikoli do plynu.

Po několika týdnech byla převezena na nucené práce do Kurzbachu u Trachenbergu, kde byla pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen. Rudá armáda se ale blížila a 11. ledna 1945 bylo slyšet dělostřelectvo. Deset dní nato museli vězni nastoupit evakuační cestu na západ. Byla krutá zima a všude sníh. Ženy šly celý den, pak přespaly v jakési stodole a ráno je dozorci bez jídla hnali dál.

První manžel Ivan Sekanina (vlevo) s přáteli. Za jeho zády vyhlíží Truda.

První manžel Ivan Sekanina (vlevo) s přáteli. Za jeho zády vyhlíží Truda.

FOTO: archív Michala Čakrta

Další noc vyčerpané vězeňkyně dorazily do městečka Wohlau. Zde se Trudě ještě se třemi dalšími ženami podařilo z pochodu smrti utéct. Schovávala se až do příchodu americké armády a do konce války pak u Američanů působila jako tlumočnice.

Do Prahy se vrátila v květnu 1945. Záhy se dověděla krutou pravdu: zůstala sama, nacisté vyvraždili celou její rodinu. V těžké situaci jí pomohli přátelé z hnutí. Dostala byt a v polovině července 1945 nastoupila na ministerstvo zahraničních věcí do anglosaského referátu. Stalo se tak na přímluvu státního tajemníka ministerstva Vlada Clementise, s nímž se Gertruda dobře znala z předválečného života.

Kariéra i radost v soukromí

Válkou těžce poznamenaná žena se na novém pracovišti rychle osvědčila. Její výtečná znalost řečí a schopnost připravovat elaboráty v cizích jazycích vedly k tomu, že se už na podzim 1945 stala členkou čs. delegace na pařížské mírové konferenci.

Při jednání a posléze i v další své činnosti prokazovala výbornou znalost souvislostí mezinárodní politiky, a tak se v příštím roce účastnila ve funkci poradkyně zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku – a pak už na jednání této světové organizace jezdila každoročně. Doma byla mezitím v březnu 1946 na prvním poválečném sjezdu KSČ zvolena do ústředního výboru. Během dalších let udělala mimořádně pracovitá Truda velký kariérní postup. V polovině roku 1949 to dotáhla až na první náměstkyni ministra zahraničních věcí.

Štěstí se na čtyřicetiletou ženu usmálo i v soukromém životě. V Paříži se seznámila s úředníkem ministerstva financí dr. Kazimírem Čakrtem, který tam v poválečných letech jako expert zastupoval republiku při nejrůznějších jednáních, a na podzim 1948 se jim narodil syn Michal. Příští rok se Truda za dr. Čakrta provdala.

Unikla perzekuci a procesům

Manželství, vytoužená rodina, dítě a také častý pobyt v zahraničí – to vše zřejmě způsobilo, že se Gertruda Sekaninová-Čakrtová trochu vzdálila domácímu dění a měla štěstí, že unikla perzekucím na počátku padesátých let.

Tehdy se teror vládnoucí komunistické strany – v duchu tezí o „zostřeném třídním boji“ a „hledání nepřítele ve vlastních řadách“ – obrátil proti vlastním příslušníkům. Zatýkalo se i na ministerstvu zahraničí. Sám ministr Vlado Clementis byl jako údajný člen „protistátního spikleneckého centra Rudolfa Slánského“ v roce 1952 popraven a dva náměstci, Artur London a Vavro Hajdů, dostali při tomto vykonstruovaném politickém procesu doživotní tresty.

Šťastnou matku čtyřletého syna v tomto těžkém období nepostihlo ani zatčení, ani stranický postih, ani ztráta zaměstnání. Nadále jezdila po světě – v listopadu 1951 se například opět účastnila Valného shromáždění OSN.

Přitom právě ona svou minulostí a původem zapadala do schématu třídních nepřátel, kteří se vetřeli do strany: byla židovka, vzdělaná advokátka, pocházela z buržoazní rodiny a dokonce se do zaměstnání na ministerstvu dostala díky vlivu „spiklence“ a „buržoazního nacionalisty“ Vlada Clementise.

Truda s druhým manželem Kazimírem Čakrtem.

Truda s druhým manželem Kazimírem Čakrtem.

FOTO: archív Michala Čakrta

Jako inteligentní žena měla jistě mnohé pochybnosti o procesu se Slánským i o dalších jevech „při budování základů socialismu“, není však známo, že by se s nimi někomu svěřovala. Nadále aktivně sloužila politice komunistické strany. Natolik dobře, že byla v roce 1955 vyznamenána Řádem republiky.

Tím překvapivější byla skutečnost, že zkušená a schopná diplomatka byla na podzim 1957 z funkce první náměstkyně odvolána! Historik Jiří Pernes, který se životními osudy této ženy podrobně zabýval, ve své publikaci Komunistky s fanatismem v srdci uvádí, že z „dostupných dokumentů nelze skutečnou příčinu vyčíst“. Podle něho se tak však pravděpodobně stalo v souvislosti s odsouzením manželova bratrance za špionáž a finanční machinace (rozsudek pro Jana Čakrta tehdy zněl: odnětí svobody na 25 let).

Nadšení z pražského jara

Po vynuceném odchodu z ministerstva zahraničí nastoupila Truda jako vedoucí odboru pro věci legislativní a právní na ministerstvu školství. Rok 1957 pro ni vůbec nebyl šťastný. Nejen kvůli profesnímu sestupu, ale také proto, že ve věku dvaapadesáti let zemřel její druhý manžel.

V nelehké životní situaci se znovu projevila jako silná žena. Vzdorovala nepříznivému osudu a bojovala. Sama se starala o syna a přitom zvládala stranickou i rozsáhlou veřejnou činnost.

K mnoha různým funkcím přibyl v roce 1964 také poslanecký mandát v Národním shromáždění. V té době již opouštěla stalinistické názory, s nimiž její generace vstupovala v poválečných letech do veřejného života. I ona si začala uvědomovat nutnost politických a sociálních reforem, jimiž musí režim projít, má-li se v zemi udržet.

Proto se v roce 1968 ztotožnila s myšlenkami obrodného procesu (označovaného jako pražské jaro) a nadšeně podporovala Dubčekovu politiku tzv. demokratického socialismu. Bouřlivý vývoj jí umožnil angažovat se mnohem výrazněji než dříve. O dvanáct let později Evě Kantůrkové řekla: „Převládá ve mně pocit uspokojení, že jsem se dočkala šedesátého osmého roku a mohla být při tom.“

Na půdě parlamentu se během těch několika hektických měsíců podílela například na přípravě akčního programu komunistické strany, na přípravných pracích na nové Ústavě ČSSR a aktivně pracovala na přijetí zákona o zrušení cenzury, který pak v červnu 1968 Národní shromáždění skutečně přijalo. V dubnu 1968 obdržela z rukou Alexandra Dubčeka další vyznamenání – tentokrát Řád republiky.

Přijmout smlouvu? Ne!

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy zastihla Trudu v Dánsku. Přijela tam 18. srpna 1968 na zasedání mezinárodní ženské organizace (byla místopředsedkyní Čs. svazu žen).

Okamžitě se v ní probudila diplomatka a jednala. Zdálo se, že v Bělehradě se ustaví čs. exilová vláda. Pospíchala tedy do jugoslávského hlavního města. Na místě však zjistila, že se nic takového neorganizuje, a tak po dvou dnech odjela do Vídně. Po rozhovorech s několika politiky i známými lidmi a po zvážení všech okolností se vrátila 11. září 1968 do vlasti.

Momentka z příprav před jednáním Valného shromáždění OSN v New Yorku (1946). U stolu ministr zahraničí Jan Masaryk pod „dohledem“ poradkyně Trudy Sekaninové.

Momentka z příprav před jednáním Valného shromáždění OSN v New Yorku (1946). U stolu ministr zahraničí Jan Masaryk pod „dohledem“ poradkyně Trudy Sekaninové.

FOTO: archív Miroslava Šišky

Přitom vlastnila vízum do USA, protože se chtěla zúčastnit zasedání Valného shromáždění OSN. „Všechno velelo zůstat venku,“ řekla o svých tehdejších pocitech v roce 1980. „Své jediné dítě jsem měla právě v Americe (u příbuzných) a zprávy z republiky nedocházely příznivé. Nemohla jsem si však představit, že bych trvale, bez donucení mohla být mimo Československo. Kromě citové vazby k zemi, normální u každého člověka, ta situace volala spíš zpátky. Člověk chce být na tom náležitém místě. Doma.“

A tam potom jako poslankyně nevynechala jedinou příležitost, aby vystoupila proti okupantům a jejich domácím stoupencům. Nejvýrazněji svůj zásadový postoj vyjádřila 18. října 1968, když v Národním shromáždění společně s dalšími třemi poslanci hlasovala proti „Smlouvě o podmínkách a dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR“. „Nepromýšlela jsem následky,“ říkala později před přáteli. „Příchod vojsk byl porušením suverenity naší země, přijmout smlouvu jsem považovala za nemožné.“

Nepřátelská osoba první kategorie

Přesně rok poté byla Truda Sekaninová-Čakrtová vyloučena z komunistické strany. Před zvláštní komisí předsednictva ÚV KSČ prohlásila, že na svém stanovisku ke smlouvě trvá a je přesvědčena, že jako poslankyně „na půdě parlamentu své země má právo vyjádřit svůj názor“. Dodala, že se nic nezměnilo ani na jejím přesvědčení o škodlivosti sovětské okupace pro další osud socialismu v Československu.

Krátce nato byla zbavena i poslaneckého mandátu. Ale ani to ji nezlomilo. I nadále se stýkala se stejně smýšlejícími lidmi, domlouvali se na společném postupu a pomáhali si při řešení obtíží, do nichž se v důsledku svých postupů dostávali. Neunikla tak pozornosti StB a od května 1971 byla evidována jako „nepřátelská osoba v kategorii nebezpečnosti č. 1“ a byl na ni založen spis s krycím názvem „Sára“.

V dalších letech se věnovala práci v disentu. V roce 1977 patřila mezi první signatáře Charty 77 a podílela se na vzniku jejích dokumentů. O rok později stála u zrodu VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) a jeho činnosti věnovala zbytek svého života.

Ještě i v roce 1986, kdy v Praze zemřela, je možné v záznamech StB číst: „Postoje k reálnému socialismu si objekt zachovává nepřátelské, což projevil i odmítnutím zúčastnit se voleb v letošním roce.“