Jste pověrčivá na třináctku?

Všechny mé životní pojistky – šťastná čísla, osvědčená místa, dny v týdnu – vzaly za své, takže pověrčivá už nejsem.

V co věříte?

V rodinné vztahy, v přátelství. Vzdělání je základní životní investice, humor osvobozuje, dobrá výchova, slušnost, laskavost zpříjemňují život. V to všechno věřím.

A co láska? Je přece všemohoucí?

Lásku zbožňuji. Její sílu, něhu, porozumění, vášnivost, náročnost, pro ten omamný pocit štěstí, že jste aspoň na chvíli vyvoleným středem něčí pozornosti. Ale není všemohoucí, protože lásku si nevynutíte. Přichází sama, nečekaná a často se těla v lidech milují víc než duše, takže zase uniká, mizí.

Pamatujete si ještě na svou první lásku?

Nevím, o které své lásce mám mluvit jako o první. Během školní docházky jsem zažila několik vzletných lásek, tajemných známostí, pamatuji si je. Vážnou lásku jsem potkala v patnácti Na Lině (jméno hlavní ulice v Olomouci). Byla podmanivá, objímající, vzrušující, můj tatínek však nesměl nic vědět. Jenže Vaška nezajímalo divadlo, herectví se smál. Mě můj koníček bavil, věnovala jsem se mu, proto zvítězil.

Se svým životním partnerem Jiřím Adamírou, na snímku při natáčení filmu Poločas štěstí.

Se svým životním partnerem Jiřím Adamírou, na snímku při natáčení filmu Poločas štěstí.

FOTO: ČTK

Vím, že jste byla zamilovaná do fotbalového brankáře. To bych do vás neřekla.

O svých láskách mám poměrně slušné povědomí. Brankář mezi nimi nebyl. Pokud myslíte Petra Stasiewicze, který chytal za Slavii Praha, byl to můj kamarád. Jeho drazí rodiče mě vzali pod svá křídla jako adoptivní dceru. Mira a Oldra byli mými celoživotními vzácnými přáteli. Jsme spolu stále v kontaktu.

Rozumíte trochu fotbalu?

Není to můj sport, ale s Jiřím (hercem a partnerem Adamírou – pozn. red.) jsem chodila na utkání Bohemky a slavné Dukly Praha. Jiří měl mezi hráči několik kamarádů. Fandila jsem rychlému, chytrému, kombinačnímu fotbalu a ta mužstva tenkrát neměla hrubé agresivní fandy.

Umíte si představit život se sportovcem?

Pokud by stíhal i jiná životní témata, neměla bych problém.

Jak si udržujete postavu a kondici? Velký obdiv.

Děkuji, ale trestuhodně svou kondici zanedbávám a jen doufám, že se mi to nevymstí. Faktem je, že mám nepravidelný životní režim, ale spíš tím omlouvám svou lenost.

Kdy jste si naposled zatancovala?

O silvestrovské noci. To je mé taneční eldorádo.

Jak bojujete proti špatné náladě, pokud nějakou máte?

Často jí nepropadám. Notoricky mi vadí neschopnost, nekompetentnost mnoha lidí na místech, kde nemají co dělat. Ale dávno vím, že žánrem demokracie je fraška, takže se snažím tu bezmoc rychle setřást třeba posezením s přáteli. Na svízelném problému pak nezůstane nit suchá.

Hana Maciuchová

Hana Maciuchová

FOTO: Marie Votavová

Jaká knížka leží na vašem nočním stolku?

Smrt múz od Marie Michlové. Rozkoš, všem doporučuji! Mladá, talentovaná, nevídaně vzdělaná autorka úchvatnou češtinou křísí pomíjivou dobu a rysy těch, které budou příští generace znát jen skrze její díla.

A co vaše oblíbené básně?

Čtu Ovace nevlídnosti Sylvy Lauerové. Už sám titul otvírá zásadní téma. Lépe mlčet než říkat něco, co je málo, to je verš z básně – Tvé moře jedu.

Píšete sama básně?

Ne. Je tolik úchvatných básníků, že je zbytečné, abych lovila verše i já. Ani mě to nikdy nenapadlo.

Loni v dubnu jste na zámku v Poděbradech vysadila svoji růži. Víte, jak se jí daří?

Ano. V říjnu jsem hrála v Divadle Na Kovárně v Poděbradech monodrama Žena Vlčí mák a vyhledala jsem ji. Měla poupě.

Nemyslíte, že jsou básníci ohrožený druh?

Nemyslím. V každé generaci se najdou andělé, misionáři, propojení s jinými světy, mají své nejosobnější kontakty a jsou schopni předávat nám poselství. Bohužel společnost je často hluchá a slepá.

Všimněte si, jak málo žen nosí klobouky. Proč je máte ráda vy?

Je to věcí vkusu každé ženy. Když si klobouky, ty zábavné apartní doplňky, narazím na hlavu, mám hned lepší náladu.

Máte ráda zimu?

Mám ráda zimu mírného mrazu plnou sněhu a slunce na horách i ve městě, než se ten sníh ušpiní a rozčvachtá. Má v sobě totiž milosrdnou čistotu, klid, mír a sněhová peřina chrání mé květiny a stromečky na zahradě před mrazem. Ale můj čas je předjaří a jaro a pak vlastně celý rok až do hlubokého podzimu.

Hana Maciuchová

Hana Maciuchová

FOTO: Michaela Feuereislová

Plánujete už něco na léto?

Na letošní rok mám velké cestovatelské plány. S přáteli začneme už v dubnu, kdy navštívíme Barcelonu a Katalánsko, v červnu zamíříme do Alp, a protože veronská aréna impozantně oslavuje své výročí, pojedeme v září do Itálie.

Vstupujete do druhého roku bez stálého angažmá…

To byla má volba a jsem spokojená.

Překvapivě jste se po roční přestávce vrátila do seriálu Ulice. Proč?

Ulice je stále moje srdeční záležitost a žádné překvapení to nebylo. Taková byla domluva s producentem. Potřebovala jsem čas na nazkoušení divadelních projektů – monodramatu Žena Vlčí mák, v Divadle na Vinohradech jsme s kolegy a režisérem Pavlíkem nainscenovali Strindbergův Tanec smrti.

Ještě připomeňme čerstvou inscenaci Ještěrka na slunci v Divadle v Řeznické, kde jste se sešla s Jaroslavem Satoranským. Jste nezapomenutelní jako Kuba a Anče z večerníčků o Krakonošovi.

To jsme byli absolutně mladičtí. Když se začaly točit Krkonošské pohádky, bylo mi 29 let a Jaroušek je o pět let starší. Ještěrka na slunci je o stárnutí herečky. Přichází o své teritorium, které niterně zná, opouštějí ji diváci a ona v pudu sebezáchovy inscenuje s Pitouem alespoň kousky z představení, aby se pamětí dobrala svých životních etap. Když režisérka Jana Kališová obsadila i Jarouška, moc jsem se zaradovala.

Její seriálová rodina z Ulice – nahoře syn Martin Hofmann, bývalý manžel Dušan Jamrich, dole snacha Michaela Badinková a malá vnučka.

Její seriálová rodina z Ulice – nahoře syn Martin Hofmann, bývalý manžel Dušan Jamrich, dole snacha Michaela Badinková a malá vnučka.

FOTO: archív TV Nova

Máte nějaký rituál v divadelní šatně nebo než vstoupíte na jeviště či před kameru?

Nemám žádný rituál, jen potřebuji mít hodně nazkoušeno, vymyšleno, procezeno, abych pak na jevišti ani před kamerou neměla vůbec žádné starosti.

Kdybyste dostala nabídku na roli protivné zlé ženské, šla byste do toho?

Pokud by to byla skvělá role, tak s radostí.

Neutrpěla by vaše noblesa?

Jestli mám nějakou noblesu, je moje osobní. Role, které hraju, s ní nemají nic společného.

Co vás v budoucnu čeká?

Další divadelní práce. Zkouším v Divadle Ungelt s režisérkou Lucií Bělohradskou hru Růžové brýle a potom mě čeká inscenace Oldy Daňka Žena z Korinta, kterou bude režírovat Tomáš Vondrovic pro pražskou Violu. V prvním představení se setkám se Zuzou Bydžovskou, ve druhém s Mírou Medunou a Johankou Tesařovou.

Vysokoškolský profesor Karel Pstružina ji doprovázel na plese herců ze seriálu Ulice, a to na pražském Žofíně.

Vysokoškolský profesor Karel Pstružina ji doprovázel na plese herců ze seriálu Ulice, a to na pražském Žofíně.

FOTO: Michaela Feuereislová

Se Zuzanou Bydžovskou jste dost nesourodá dvojice.

Ženy v té hře jsou také nesourodé.

Už jste spolu někdy hrály?

Ne a jsem zvědavá. Ta hra má neuvěřitelné téma. Premiéra má být na začátku března.

Růžové brýle máte vy nebo Zuzana Bydžovská?

Ne, ne. Má je mnoho lidí a naše hra růžové brýle strhává.

Kdy jste v životě ztratila růžové brýle vy?

Nevím, dokonce si myslím, že jsem je nikdy moc neměla.

Prozraďte mi nějaké vaše neobyčejné přání?

Neobyčejně: abych byla zdravá.

Tak to jsem čekala, ale ještě něco dalšího…

Ne, to je vše, neobyčejně – abych byla zdravá.

S Jaroslavem Satoranským v inscenaci Ještěrka na slunci.

S Jaroslavem Satoranským v inscenaci Ještěrka na slunci.

FOTO: archív divadla