Naštvali se na školu, učí děti v obýváku

Stejně jako její desetiletý bratr Marek, kterému maminka vedle v kuchyni čte diktát. Pětiletý Matouš nějakou dobu pozoruje sestru, ale brzy začne z nudy vyrušovat, a tak ho maminka posílá na zahradu.

Všichni šeptají, aby měl každý klid na svou práci. „Jinak ale mluvíme úplně normálně,“ směje se na mě čtyřiatřicetiletá Marie Fuxová z malé jihočeské obce Mříč, která se před více než dvěma lety rozhodla své děti učit doma.

Patří k rodičům, kterým vadí, že české školství se od dob, kdy sami byli žáky, v podstatě nezměnilo. Stále podle nich převládá direktivní přístup učitelů k žákům, kteří všechno plní na povel, a kdo je trochu pomalejší, má zkrátka smůlu a nosí domů horší známky. Nadané dítě se naopak v hodinách v lepším případě nudí, v horším vyrušuje. Při počtu třiceti žáků ve třídě se možná není čemu divit, ale proč se rovnou nevydat jinou cestou?

„Marek sice do první třídy s nadšením nastoupil, ale nakonec byl zklamaný, neposouval se dál, protože už uměl číst a částečně i počítat. Učitelka mu řekla, že musí v tichosti sedět a čekat, než budou hotovi ostatní. Navíc měli ve třídě agresivního chlapečka, který ostatním ubližoval a vyhrožoval, že si přinese pistoli a všechny postřílí, takže se Marek bál chodit do školy,“ zmiňuje Marie Fuxová některé důvody, proč syna začala učit sama.

Když si navíc vzpomněla, s jakou chutí se ve školních letech chtěla učit němčinu, jenže měla smůlu na kantorku, která jí hodiny totálně otrávila, nebylo co řešit. Od roku 1998, kdy se umožnilo domácí vzdělávání v rámci experimentu, se počet dětí, které učí rodiče, desetkrát zvýšil (na zhruba pět set). Zřejmě i díky tomu, že po roce 2004 se tento typ vzdělávání dostal do zákona.

Domácí škola, přesněji řečeno individuální vzdělávání, se od té doby považuje za běžnou alternativu ke školní docházce, studiu v zahraničí nebo k individuálnímu plánu.

„Před více než sto lety napsal Josef Kajetán Tyl divadelní hru s názvem Fidlovačka,“ šeptá Marie Fuxová diktát z učebnice pro čtvrtou třídu. Vystudovaná ekonomka, která před mateřskou pracovala v kanceláři a provozovala obchod s potravinami a zdravou výživou, přiznává, že se v učitelství našla.

„Zjišťuju, že jsem se minula povoláním. Práce s dětmi mě hodně baví, i když někdy je toho na mě taky moc. Třeba když Markovi něco nejde, dělá chyby a vzteká se u toho. Na druhou stranu to ale beru jako výzvu, abych mu to dokázala vysvětlit lépe než učitelka ve škole,“ říká sympatická brunetka s tím, že si domácí vzdělávání musela nejdřív prosadit u manžela.

„Na začátku se tomu opravdu bránil, protože je ze staré školy a myslí si, že když jsme klasickou školou prošli všichni, tak naše děti to snad taky zvládnou. Jenže jakmile viděl, že je Marek nešťastný, souhlasil, abychom to zkusili.“

Že se pouští do něčeho, co není úplně obvyklé, zjistila i z narážek ostatních rodičů, kteří děti do školy posílají. „Mám pocit, že nás považují za lenochy a flákače, kteří se snaží své děti chránit před povinnostmi a nechávají je růst jako dříví v lese. Abych jim to vyvrátila, musela bych je pozvat k nám domů a všechno jim ukázat.“

A že by se měli na co dívat. Vždyť Marie Fuxová věnuje výrobě pomůcek, přípravě a samotnému vyučování až tři čtvrtiny svého času. Například matematiku si její žáci můžou pomocí kostek či dřívek, která nechala vyrobit u truhláře, doslova osahat. Děti nechá dostatečně vyspat, s výukou začínají v půl deváté ráno a končí v poledne.

Výběr předmětů, kterým se budou zrovna věnovat, nechává Marie Fuxová na dětech, ale to obtížnější se snaží zvládnout co nejdřív, kdy jsou Marek s Alžbětou nejčerstvější.

Domácí výuka má ještě jeden vedlejší efekt – není nutné chystat oblečení do školy a přemýšlet nad tím, jestli je dostatečně značkové, aby nevzbudilo opovržení spolužáků. Děti se doma učí v teplácích.

Když přijde řeč na nevyhnutelný návrat do školní lavice (domácí vzdělávání je podle zákona možné pouze do šesté třídy, druhý stupeň se do června 2013 testuje na několika školách v republice), protočí se Markovi panenky. Připouští ovšem, že se těší na jednoho kamaráda, se kterým se potkává v zájmových kroužcích. A co Marie Fuxová, myslí si, že děti, které si doma svým způsobem hýčká, při konfrontaci s realitou venku obstojí?

„Určitě se to neobejde bez problémů, ale mám pocit, že v deseti letech se Marek změnil, dozrál a je připravený to zvládnout. V porovnání s dobou, kdy mu bylo sedm, má větší sebevědomí, protože ho nijak nesrážím, naopak ho podporuju, aby si v kolektivu našel svoje místo. Myslím si, že v případě takového introverta je tlak okolí potřeba dávkovat, což se nám daří, když děti chodí na plavání, do sboru nebo do hudebky. Zvykají si i na to, že se k nim někdo nemusí chovat vždycky hezky, ale i taková zkušenost je posiluje.“

Právě možnost docházet na kroužky vidí Marie Fuxová jako další výhodu školy doma. Je totiž přesvědčená, že by se z běžného vyučování děti vracely tak unavené, že už by se jim do ničeho dalšího nechtělo.

„Už se pomalu snažím vést je k samostatnosti, aby Marek s Bětuškou zvládli cestu autobusem do Českého Krumlova, kam jednou týdně jezdí do bazénu. Trasu jsme si párkrát společně projeli a teď už bude na nich, aby došli, kam potřebují, pohlídali si čas a v pořádku se vrátili domů.“

Na první pohled to vypadá jako úspěšně realizovaný projekt. Děti u přezkoušení, na základě kterého dostávají ve škole vysvědčení, zatím pokaždé obstály, domácí škola baví je i jejich mámu a smířlivě se k ní už staví i tatínek, stavební projektant, kterého přesvědčily pokroky obou dětí. Má to ale jeden háček: do doby, než absolvuje pět ročníků domácí školy nejmladší syn, bude rodina žít z jednoho platu.

Osm let učila doma své dcery jihočeská loutkoherečka Jitka Kyselková, která se zároveň věnovala i své původní profesi – s manželem hrají divadlo po školkách. Letos v září nastoupila nejmladší Johanka na víceleté gymnázium, takže předpokládám, že se jí muselo ulevit. „Naopak, je mi to líto,“ reaguje drobná energická žena. Jako matka pěti dětí, z nichž dvě jsou už dospělé, zažila se školstvím ledacos, a tak se u posledních tří potomků rozhodla vzít vzdělávání na prvním stupni do vlastních rukou.

„Ve škole nám vždycky vadil neosobní přístup k dětem. Když je ve třídě třeba třicet žáků, paní učitelka ani nemá čas se k něčemu vracet a vysvětlovat. Jakmile se někdo trošku vymyká a má problém, tak ho hned zaškatulkuje a označí za lumpa nebo za lenocha. To byl případ našeho syna, který je výrazně hudebně zaměřený, ale zároveň je dyskalkulik, má potíže s počítáním," popisuje Jitka Kyselková.

"V matematice zlobil, protože ho to nebavilo, ale ani na škole s rozšířenou výukou hudební výchovy na jeho poruchu nebrali ohled. Až zpětně jsem se dozvěděla, že mohl až do devítky používat pomůcky, jako je počítadlo, takže dostával čtyřky zbytečně. Naštěstí je taková šťastná povaha, že si to moc nepřipouštěl. Dnes je mu dvaadvacet a studuje na konzervatoři herectví,“ popisuje jeden z prvních střetů se školským systémem Jitka Kyselková.

Když její prostřední dcera nastoupila po přestěhování z Českých Budějovic na vesnici do nové školy, hned první den zažila šok. „Přišla s pláčem, že její sousedka v lavici dostala pár facek za to, že neměla okraj v sešitě. Do měsíce si ale našla kamarády a začlenila se, jenom byla pomalejší v matematice. Pokaždé jí vyškubli sešit z ruky, i když neměla dopočítané příklady, tak se smířila s tím, že bude mít z matematiky špatné známky. Teď na konzervatoři hraje na violoncello, a jestli někde v šesté třídě nevypočítala včas rovnice, je jí fuk.“

Čtrnáctiletá Františka a dvanáctiletá Johanka znaly až do nástupu na gymnázium známky jen od svých starších sourozenců. Nejraději by je zrušily úplně, jenže taková jednička taky není k zahození, shodují se nakonec. „Nelíbí se mi, že děti se hodnotí hlavně za to, co neumějí, a učitelky se je snaží většinou nachytat na švestkách. Z každého předmětu se jim přitom nakládá zbytečně moc, děti se učí i věci, které nikdy nebudou potřebovat, jako třeba větný rozbor. Napíšou písemku a zapomenou to. Vždycky jsem si říkala, že až moje děti budou chodit do školy, bude to lepší. Ale není,“ krčí rameny Jitka Kyselková.

Když jela dvakrát do roka s dcerami na přezkoušení do Prahy, byl to pro ně svátek. „Holky se na to doslova těšily, protože šlo spíš o jakousi konzultaci, pohodové povídání bez stresu. Nachystaly si obrázky, fotografie i hudební nástroje. Z hlavních předmětů psaly test, na základě kterého zkoušející korigovala moje slovní hodnocení. Známky jim dodatečně napsala až při přechodu na víceleté gymnázium."

"Máme štěstí na rodinnou školu ve Vodňanech, kde je ve třídě jenom patnáct dětí. Učitelky se je snaží nenervovat a nezkouší je do doby, než látku pochopí všichni. Jednou si ale Fanynka postěžovala, že škola je nespravedlivá, protože když jeden zlobí, zůstane po škole celá třída, což ostatním včetně učitelů připadá samozřejmé. Taky naše holky zpočátku všichni okukovali, co jsou zač, jestli nebudou vystrašené z ostatních lidí, jestli jejich matka není šílená alternativistka v dlouhých sukních. Brzy ale zjistili, že jsme úplně normální,“ směje se Jitka Kyselková.

„Individuální vzdělávání je vhodné pro rodiče, kteří to chtějí, a pro děti, které to zvládají,“ tvrdí Bohumil Bulíř, bývalý ředitel školy, která jako první v republice domácí vzdělávání umožnila. „Nikdy jsem netvrdil, že to je jediný správný způsob pro všechny,“ dodává s tím, že odložit školní docházku o pět šest let může některým dětem významně pomoci.

„Někteří rodiče chtějí svým potomkům nechat čas, aby se na život lépe připravili, a prodloužit jim v dobrém slova smyslu dětství. Do jedenácti let, než nastoupí do školy, přirozeně dozrají i těmi nejvšednějšími zkušenostmi a můžou se díky tomu lépe vypořádat se všemi negativními jevy.“

Z odborného hlediska, pokud rodiče své děti od okolního světa vyloženě neizolují, by neměl být v domácí škole žádný problém. Představa, že si rodiče s dětmi jen společně užívají ranního vyspávání a lenošení u televize, podle všeho nepřichází v úvahu. Dokazují to i dlouholeté zkušenosti učitelů, kteří se dětem jednou za půl roku věnují.

„Díky tomu, že si rodiče můžou sami rozvrhnout čas, učí mnohem efektivněji. Děti zpravidla lépe čtou a mají větší všeobecný přehled, což je dáno i tím, že rodiče s nimi jezdí na výlety, chodí na výstavy, do divadel. Domácí škola je zkrátka součást jejich životního stylu, který se brání současnému trendu vyzdvihování výkonu,“ vysvětluje obvyklý přístup rodičů Renata Bulířová, učitelka pro domácí vzdělávání z pražské základní školy Elijáš.

Pokud domácí škole vytýkají něco psychologové, pak jsou to možné potíže dětí se začleňováním do společnosti. Na to mají rodiče připravený argument v podobě zájmových kroužků.

„Řešíme to tak, že dcera chodí do vyhlášeného skautského oddílu a je nadšená. Kromě toho se častěji stýkáme s přáteli, kteří mají děti v podobném věku, ale nijak to nepřeháníme. Kdyby byl kolektiv samospasitelný, to znamená jednoznačně prospěšný, tak by například neexistovala ve školách šikana,“ domnívá se překladatelka z Prahy, která svou dceru třeťačku začala letos učit doma.