Jak se vám podařilo dát po čtyřiceti letech dohromady Jiřinu Bohdalovou a Radka Brzobohatého prozradit nechcete. Tak tedy, jaký byl vlastně váš motiv?

Jednoduchý, prostě jsem je chtěl vidět spolu. Předtím jsem točil s každým zvlášť - s Radkem Brzobohatým film BrainStorm a s Jiřinou Bohdalovou Povodeň. Profesní výzva to byla, ale nečinil jsem si nárok jakkoli se montovat do jejich životů.

Jenom jsem ty dva hráče chtěl mít pohromadě a využít jejich chemie a vzájemnosti, která tam vždycky byla a která nevymizí. Před lety spolu natočili úžasné věci a já je chtěl z té filmové historie jako hereckou dvojici jakoby exhumovat. Teprve když mi oba řekli ano, požádal jsem nejlepšího scenáristu mé generace, Marka Epsteina, aby jim napsal scénář na tělo. Premiéra filmu Vrásky z lásky je naplánována na 12. dubna.

O čem film je?

Příběh je o naději, protože v momentě, kdy to v životě zabalíte, končíte. V jakémkoliv věku je třeba hledat smysl života, radost a možná i lásku. A o tom je ten film.

Ve svém zatím posledním filmu Vrásky z lásky vzkřísil k životu někdejší hereckou dvojici Radka Brzobohatého a Jiřinu Bohdalovou.

Ve svém zatím posledním filmu Vrásky z lásky vzkřísil k životu někdejší hereckou dvojici Radka Brzobohatého a Jiřinu Bohdalovou.

FOTO: Falcon

Těšíte se, jak slíznete smetanu?

Už teď podle výsledku a hlavně reakcí protagonistů - třeba Jiřinky Bohdalové, která je velmi kritická - vím, že je dobře, že tento film vznikl. Za rok u nás vzniknou desítky filmů, ale kdyby většina z nich nevznikla, nic se nestane, a pak je pár jiných, u nichž je naopak důležité, že vznikly, a tam Vrásky z lásky patří.

Nedělám si ambice na žádné pochvaly ani ocenění, ale to, co předvádějí oni dva, Jiřinka a Radek, je neuvěřitelné. Doteď nejsem schopen to celé docenit. Možná až mi bude osmdesát jako jim, budu schopen říci, jak ohromný výkon a fascinující vůli na tom place odevzdali, a vyprávět o tom do novin. Do té doby zůstanu v němém úžasu.

Finance na takový film jste asi získal snadno…

To byste se divila. Trochu naivně jsem si myslel, že to v případě takového exkluzívního obsazení, které je takřka událostí sezóny, půjde samo, ale nebylo to tak. Nad vodou nás několik let držela příslibem spolupráce Česká televize, a pak jsme napotřetí konečně dostali grant a mohli spustit natáčení.

Celkový rozpočet byl zhruba dvacet pět miliónů, což není žádná velká suma. A koproducentem jsem se stal nakonec i já sám, protože jsem do filmu dal svůj honorář, aby vůbec mohl vzniknout. V podstatě jsem si udělal film pro radost a pro zábavu jako nějaký happening. To snad dostatečně ilustruje, co pro mě tento film znamená. A zároveň to ukazuje, jak v Čechách obvykle vznikají filmy do kin. Často to není věc byznysu, ale srdce.

Vaši rodiče pracovali ve finančnictví, vyznáte se ve financích a obchodu aspoň trochu?

S nadsázkou říkám, že s matematikou jsem skončil u trojčlenky. A podobné je to i s mým talentem cokoli vyobchodovat. Kdybych tak měl alespoň čtvrtinu židovské krve!

Z čeho jste tedy během natáčení žil?

Naštěstí mám i jinou práci, sem tam spadne nějaká reklama a taky učím režii na filmové škole v Písku.

Vrásky z lásky je už druhý film, který jste natáčel na Šumavě. Máte k tomu kraji nějaký osobní vztah?

Tím prvním filmem, který tam vznikl, byla pohádka Anděl Páně. Od té doby mám ten kraj nakoukaný, poznal jsem tam spoustu nádherných míst, přesně vím, kam mám postavit kameru.

Zuzana Kajnarová jako Dorotka a David Švehlík v roli hraběte Maxmiliána v úspěšné pohádce Anděl páně.

Zuzana Kajnarová jako Dorotka a David Švehlík v roli hraběte Maxmiliána v úspěšné pohádce Anděl páně.

FOTO: Warner Bros

Chováte se jako režisér i doma?

Naopak. Doma mi je všechno jedno. Rozhodovací pravomoci si odbudu v práci a doma veškeré kompetence přenechávám své ženě Magdičce. Jsem rád, že si od všeho režírování můžu odpočinout.

Příští rok oslavíte čtyřicítku. Plánujete rodinu?

Neměli bychom některé plány přenechat pánubohu?

K víře v Boha se otevřeně hlásíte, na to ale člověk nemusí být zrovna katolík, nebo ano?

Být katolík je utrpení! Zatímco v jiných vírách si tak nějak pánaboha upravíte k obrazu svému, aby splňoval vaši představu o transcendentnu, my katolíci musíme naplňovat představy Boha o člověku. Nemůžeme si ho vymyslet ani přizpůsobit, jak se nám zrovna hodí. A ke všemu na nás klade nároky! Tu dá Mojžíšovi nějaké desky s Desaterem, tu chce, abychom milovali své nepřátele. Splňovat tahle přikázání v dnešním moderním světě, kde vládne bezbřehý egoistický liberalismus, kde si člověk o sobě myslí, že je stvořitel zeměkoule, dá opravdu fušku!

Ale bez nadsázky: nikdo mi zatím nenabídl lepší definici lásky, než svatý Pavel v listě Korinstkým. A nikdo jiný mi lépe neskloubil lásku s pokorou, jako věnování sebe sama druhému člověku, jako oběť. Možná i proto my katolíci fungujeme dva tisíce let - žádná filozofie ani společenský řád této výzvě a touze po lidské kvalitě nesahá po kotníky. Je to vysoko položená laťka morálky. Často ji nepřeskočíme, ale tím, že se o to snažíme, možná vyskočíme výš než jiní, kteří se nesnaží vůbec.

Chodíte také ke zpovědi?

Samozřejmě. Můj zpovědník je můj přítel, který mě dokonce naučil pít víno, zatímco dřív u mě převládaly panáky.

Mešní víno?

Ne, červené, výborné italské víno. Jednou jsme spolu jeli do Říma točit dokument o panu kardinálovi Špidlíkovi a on najednou sjel z dálnice a zavezl mě do města Montepulciano nakoupit toskánské víno. A od té doby ho piju taky.

Do televizního filmu Ďáblova lest obsadil, mimo jiné, Ivana Trojana a Jiřího Dvořáka.

Do televizního filmu Ďáblova lest obsadil mimo jiné Ivana Trojana a Jiřího Dvořáka.

FOTO: archív ČT

Dáte si i na premiéře? Jak se na svůj velký den, kdy bude do kin uveden váš zatím druhý film, těšíte?

Těším se na to hlavně kvůli hercům, bude to jejich premiéra. Ten film je víc jejich než můj. Já budu rád v jejich stínu, ty červené koberce ať si užijí především oni. I kvůli nim si přeju, aby lidi na Vrásky z lásky chodili. Myslím, že stojí za to jejich velký comeback vidět a zatleskat jim za něj.

Chodíte také do kina?

Je to, jako kdybyste se ptala pekaře, jestli chodí kupovat rohlíky. Upřímně, do kina si nejdu odpočinout jako většina diváků, jdu tam pracovat. Málokdy se mi tam stane, že bych zapomněl, že jsem filmař a nenakukoval kolegům režisérům do jejich kuchyně.

Americké bijáky z Hollywoodu mě fascinují, protože jsou úžasně udělané, ale na druhou stranu mi je líto, že na rozdíl od našich tvůrců díky těm obrovským prostředkům, které na to mají, mohou ti hollywoodští lépe vyjevit svůj talent. Třeba rozdíl mezi českým a americkým malířem je jen v talentu - plátno a olejové barvy stojí tady i tam zhruba stejně. Není to tedy o penězích. Film je ale zásadně o penězích. Když jsou k dispozici desítky miliónů dolarů, je to na filmu pochopitelně vidět.

Nespravedlivé je, když v multikině dávají v jednom sále český film s rozpočtem pár miliónů korun a v druhém pak film, který stál 200 miliónů dolarů. Logicky je ten dražší výpravnější, propracovanější a divácky působivější. Lístek do kina přitom stojí stejně - co si vyberete? Za stejně peněz více muziky. Tomu se těžko konkuruje. U takového Pána prstenů pláču, ale ne dojetím. Stydím se to přiznat: závistí.

Jako režisér jste dost netypický…

Myslíte tím, že se snažím řídit Desaterem nebo že nevymetám mejdany? Osobně si přijdu dost typický. Jen jsem možná trochu z jiné doby. Dříve za tvůrce mluvily jejich filmy a na tuto tradici chci navázat. Kdo dnes zná tváře Jireše, Vláčila nebo Kachyni? Přesto se na jejich filmy díváme stále a dívat se na ně budou i naše vnoučata. Já také nemusím být na nějakých titulních stranách nebo vyprávět moudra v televizních talkshow.

Jako dítě jsem hrál víc než ve dvaceti filmech, a když se v šestnácti letech dobrovolně rozhodnete pro režii a odejdete z místa před kamerou za ni, musíte počítat s tím, že dál už váš obličej známý nebude. Otázka zněla: Chci to, nechci to? Tehdy nad chutí stát se celebritou vyhrála touha něco smysluplného vytvořit. Že mě ještě později vrátil na filmové plátno Karel Smyczek jako Lotranda, byla víceméně náhoda. A ta už se těžko kdy bude opakovat.

S Jiřím Pechou v pohádce o Lotrandovi a Zubejdě, kde hrál loupežníka.

S Jiřím Pechou v pohádce o Lotrandovi a Zubejdě, kde hrál loupežníka.

FOTO: Pressdata

O čem bude váš další film?

Už za tři roky bude šestisté výročí od upálení Jana Husa a to je velké téma, které mě láká.

V jakém slova smyslu?

Stačí přečíst si odbornou literaturu. Víte třeba, že latinské slovo conscientia, svědomí, bylo ve středověku drobet jinak sémanticky zabarvené, než jak jej chápeme dnes?

Můžete to vysvětlit?

Dnes chápeme svědomí ve smyslu sebereflektivním či sebezpytujícím, ale conscientia, v překladu spolu-vědění, má dvojí význam: vědomost o nějaké věci nebo činu, ale také bezpečné poznání a vnitřní jistotu, že konáte správně ve smyslu rozeznání dobra a zla.

Tato jistota postupně dodala Husovi jeho sebevědomý postoj, ujistila ho to v tom, že jedině on vykládá Evangelium správně. V Husově konání je proto často cítit pýchu neomylnosti. A kvůli ní se svých postojů pevně držel, i když byly skutečnými teologickými chybami, a nebylo člověka, který by mu je rozmluvil.

Tak třeba nepochopil učení svatého Augustina o církvi, proto se Husův spis De ecclesia, O církvi, stal hlavní kostnickou sirkou. Novodobé výklady liberálů, že Hus bojoval za svobodu svědomí, jsou krajně komické.

Nechcete přitom, vzhledem k tomu, že jste katolického vyznání, v procesu upálení Mistra Jana Husa tak trochu rehabilitovat církev?

Vůbec ne. Římská kurie byla ve své době často pyšná a povýšená jako třeba dnešní úřednictvo v Bruselu. Hus ji často kritizoval spravedlivě, třeba v odpustkové při. Na rozdíl od jiných žil skutečně řádným životem. Ale nad bojem za pravdu ční ještě vyšší evangelijní přikázání, a to je přikázání lásky k bližnímu i lásky k nepřátelům. A jak se historikové shodují, takové velkorysosti nebyl Hus vždy schopen ani k ní nebyl ochoten. Právě zde někde leží prvopočátek jeho pádu. V povaze. Dodnes se na základních školách učí onen mýtus o zlém Římu a zlé lišce ryšavé, Zikmundovi.

Ale málokdo zná texty vynikajícího českého husitologa JUDr. Kejře, který svou knihu Jan Hus - známý i neznámý uzavírá slovy: „A především se snažme nevidět v Husovi jen nespornou a obdivovanou kladnou osobnost, které nemá být vytýkána žádná vada, která byla poslána na smrt zlovůlí jiných a která se vymyká jakékoli kritice svých lidských vlastností.“ Podotýkám, že pisatel přináleží ke straně protestantské. Hus není postava ani černá, ani bílá. Je barevná. A tím je pro film nesmírně působivá.

Při natáčení televizního filmu Santiniho jazyk sáhl neomylně opět po Davidu Švehlíkovi.

Při natáčení televizního filmu Santiniho jazyk sáhl neomylně opět po Davidu Švehlíkovi.

FOTO: fotobanka Profimedia

Zpět k pohádkám. Je pravda, že chcete natočit i pokračování Anděla Páně?

Toho času čekáme na scénář z pera scenáristky Lucie Konášové. Uvidíme, jaký bude. Jestli trumfne jedničku, jdu do toho. Úkol je to vskutku obtížný.

Jste jako režisér na herce laskavý, nebo spíš tvrdý?

Herce mám rád a beru to tak, že film dělají především oni. Oni nesou na trh svou tvář a divák kouká na ně. Atmosféra, jaká vládne na place při práci na filmu, do něj vždycky nějak prosákne. Proto si je držím v takové vatičce a třeba i na méně příjemnějších místech se snažím vytvářet pohodu. Chci, aby si o pauzách mohli sednout do pohodlného křesla, cítili se hezky a bylo o ně postaráno.

Tuhle zkušenost jsem si přenesl z barrandovského dětství. Když byla na place pohoda a nikdo na nikoho neřval, atmosféra filmu byla úplně jiná. Vřelejší.

Miloš Forman natočil několik filmů s neherci, vy si naopak vybíráte největší herecká esa. Proč vlastně?

Je to o metodě a o přístupu. Už jako dítě jsem při hraní potkal řadu režisérů (pro film objevila Jiřího Stracha režisérka Drahomíra Králová - pozn. aut.) a z každého jsem si vzal něco. Úplně nejvíc mě ale asi bude vždycky bavit pojetí a přístup Karla Kachyni. Jeho filmy dokážou lidsky oslovit…

Už zase skáču přes kaluže, Zlatí úhoři, Smrt krásných srnců… je jich hodně. Když Karel Kachyňa umřel, vznikla po něm určitá mezera. Mě baví trefovat se do ní a vyplňovat ji. Takové Sestřičky s neherci neuděláte, to můžete natočit jen s těmi nejlepšími.

Se svou filmovou rodinou - bratrem Adamem Novákem, tatínkem Oldřichem Navrátilem a maminkou Dagmar Veškrnovou v dnes už kultovním seriálu Bylo nás pět.

Se svou filmovou rodinou - bratrem Adamem Novákem, tatínkem Oldřichem Navrátilem a maminkou Dagmar Veškrnovou v dnes už kultovním seriálu Bylo nás pět.

FOTO: Pressdata

Co jste natáčel s Karlem Kachyňou?

Smrt krásných srnců, kde hraju prostředního syna Karla Heřmánka, který pak ještě se starším bratrem odešel do koncentračního tábora.

Váš bratr je lékař. Předepisuje vám léky na spaní, když jste při natáčení ve stresu?

Zatím je nepotřebuju, ale pravda je, že klid při natáčení nemám. Zodpovědnost je velká a to nejen vůči poměrně těžce získaným penězům, ale tu největší odpovědnost mám za herce. Cítím se jako garant toho, že nebudou v blbém filmu. Možná proto mi velcí hráči berou i malé role. Ve filmu Vrásky z lásky se v nich objeví i ty největší hvězdy - paní Jirásková, pan Somr, Táňa Vilhelmová, Aňa Geislerová, pan Preiss. Moc si jejich důvěry vážím.

Při natáčení dvoudílného válečného televizního filmu Operace Silver A s Klárou Issovou.

Při natáčení dvoudílného válečného televizního filmu Operace Silver A s Klárou Issovou.

FOTO: ČTK

Jako recept na úspěch to stačí?

Úspěch dopředu neodhadnete nikdy, protože v tom hraje roli i momentální divácká a společenská nálada. Prostě si to musí sednout. Třeba v Andělovi Páně mohla hrát roli i úplná banalita, že od dob Popelky nebyla natočená jiná pohádka na sněhu. Pro lidi to pak má určitý magnetismus. A kromě toho je sníh symbolem čistoty. S každým filmem, i když ho dotáhnete, jak nejlépe umíte, je to pak stejně vůle Boží, jestli se potká s diváky či ne. A nedá se to ovlivnit ani žádnou reklamní kampaní ani billboardy.