Šárka Záhrobská: Sportovci nejsou roboti

Sešly jsme se spolu před pár dny ve Špindlerově Mlýně, kde ovšem kupodivu nešlo v první řadě o lyžování. Ten den byla Šárka ve svém živlu. Coby patronka projektu Milka pomáhá horám totiž s dalšími asi třemi sty dobrovolníky, zaměstnanci společnosti Kraft Foods a Správy Krkonošského národního parku čistila les – někteří sázeli jedličky, jiní pročišťovali odvodňovací kanály, uklízeli klestí po těžbě stromů či likvidovali invazivní druhy rostlin, které utlačují původní druhy.

„Tahle práce mě nesmírně baví,“ pochvaluje si lyžařka. Navíc se tak prý i odreaguje. A to ona v poslední době zřejmě potřebuje. Před nedávnem totiž odtajnila pravé a šokující důvody, proč „dala padáka“ svému otci, který ji odmalička trénoval a vychoval z ní mistryni světa (kromě jiných získaných medailí vyhrála v roce 2007 mistrovství světa v alpském lyžování ve švédském Aare).

„Přetěžoval mě … Neexistovala mezi námi žádná diskuse… Přicházela jsem na to, že podvádí a lže…Nadával mi: Ty kreténe, ty krávo, hovado, umíš hovno… Byla jsem jeho zdroj příjmů…“ nechala se slyšet Šárka. Právě tohle dlouho před veřejností tajila. Až do okamžiku, kdy pan Záhrobský loni v červenci údajně pod nátlakem donutil její maminku podepsat vzájemné rozvodové vypořádání, ve kterém se vzdává rodinného domku a zavazuje se mu dát milión osm set tisíc korun. Paní Záhrobská na něj hned podala trestní oznámení a Šárce došla trpělivost.

Ale i navzdory sporům s otcem, který navíc neustále kritizuje dceřiny poslední lyžařské výkony i celý její tým, je Šárka v pohodě a říká: „Jsem trpělivá a věřím, že úspěchy přijdou.“

Odpočívala jsem od začátku června zhruba necelý měsíc. V té době jsem byla s přítelem (žije se svým kondičním trenérem Antonínem Strachem – pozn. red.) týden na Mallorce. Po dvou letech jsem totiž konečně jela k moři. (úsměv) Já to mám přece jen trochu otočené. Když mají ostatní dovolenou, vyrážejí na cesty. Když ji mám ale já, jsem ráda, že můžu být doma, protože jsem na cestách dvě stě šedesát dnů v roce. Jenže mořský vzduch je přece jen příjemný… A pak jsem byla týden v Harrachově, v přírodě.

Ano. Se značkou Milka spolupracuju už řadu let a musím říct, že mají opravdu zajímavé projekty. Třeba minulou sezónu si pro nás připravili projekt nazvaný Alpine Beauties. S ostatními závodnicemi z Milka Ski Girls týmu (Maria Riesch, Tina Maze, Michaela Kirchgasser a Ingrid Iacquemond – pozn. red.) jsme po celou sezónu včetně mistrovství světa v Garmisch Partenkirchenu měly helmy s květinovým motivem. Každá z květin symbolizovala jeden ohrožený druh alpské flóry. Ale protože nejsem z alpské země, rozhodli jsme se pro Krkonoše, protože jsem se tu narodila. A Krkonošský národní park má ve svém znaku hořec, tudíž jsem se stala jeho patronkou.

Právě že řada závodnic i trenérů byla překvapena, jak jsou Krkonoše krásné. Když tu byl svěťák poprvé, napadly zrovna dva metry sněhu a nebylo vidět na krok. Všichni z toho byli konsternováni. Ale druhý den se udělalo hezky a najednou všichni koukali, jak je to tu hezké.

Nepovedla se mi, jak jsem chtěla. Ale svět se z toho nezbortí. Nicméně výchozí pozici pro příští rok mám velmi dobrou. Na druhou stranu všichni hovoří o nevydařené sezóně, nebo dokonce o propadáku. Ale já skončila desátá na světě! A kolik sportovců se takovým výsledkem může pochlubit? Samozřejmě že nechci být desátá. Chci být nejlepší.

Samozřejmě tlak okolí určitě je. Ale já se s ním dokážu velmi dobře vyrovnat. Naše společnost je nastavená tak, že když se vám daří a vyhrajete, všichni budou čekat, že budete sbírat medaile pořád. Já na mistrovství světa získala tři medaile v řadě. A automaticky se počítalo, že budu mít i čtvrtou. Ale sportovci nejsou roboti! Ve sportu se stává, že úspěšné období záhy vystřídá období, kdy se vám nedaří. Navíc po olympiádě, kde prožíváte velké psychické a fyzické vypětí, závodníci často trochu poleví, protože jsou unavení. A já navíc ještě pracuju na řadě nových věcí, které se učím a přeučuju, což mělo také vliv na výsledky. Ale jsem trpělivá a věřím, že úspěchy přijdou.

Třeba během minulé olympiády. Ale já se od podobného tlaku distancuju. Taky díky svému výbornému týmu, který spoustu věcí ke mně nepouští. Jinak se samozřejmě také hodně přetřásalo, proč se mi nevydařilo loňské mistrovství světa. Ale to mě jakoby míjelo. Je to i zkušenostmi. Třeba v patnácti šestnácti jsem na obyčejných juniorských závodech byla mnohem nervóznější než letos na mistrovství světa. Nesmíte to nijak zvlášť prožívat. Lyžování je pořád jen sport. Podaří se, je to skvělý. Nepodaří? Nejde o život. Všechno je o přístupu a o zkušenostech. Patnáctiletá žába to ještě v sobě nemůže mít srovnané jako já teď.

Hodně na sobě pracuju, zajímám se i o meditace. Ale musím říct, že to nedělám jen kvůli sportu. Ale hlavně pro kvalitu svého života a sport se s tím sveze. Prostě hledám sama sebe.

Myslím, že se začínám objevovat (smích)… Je důležité, aby člověk poznal sám sebe a to, které chování, návyky nebo vlastnosti jsou mu vlastní a které má převzaté od cizích, třeba od rodičů. Já toho mám od rodičů spoustu, protože mě s bratrem nějak vychovávali a nějaké nás chtěli mít. Ale to nám pak bere energii. Je opravdu důležité se řídit hlavně vlastním já. A to je docela složité najít. Chce to hodně práce a uvědomění.

Moc hezké, i když asi ne to klasické. Rodiče nás vedli hlavně ke sportu, k lyžování. Střídala jsem dvě základky, protože zimu jsme trávili v Krkonoších, takže jsem chodila do vesnické školy ve Vítkovicích, po zimě jsme pak zase přesídlili do Prahy a já chodila do školy na Malostranské náměstí. Proto pro mě bylo složitější najít si kamarádky. Ale stejně jsem na ně neměla moc času. Moje dětství bylo určitě víc o povinnostech než o zábavě. Ale na druhou stranu dnes jsem tam, kde jsem… Ale víte co, já se nerada ohlížím dozadu. Myslím, že všechno, co jsem prožila, jsem měla prožít a byla to pro mě úžasná škola, dalo mi to úžasné zkušenosti. Ale teď je teď a měli bychom žít přítomností.

(skočí mi do řeči) Určitě! A ani to nemusíte nijak rozvádět. Jsem mnohem klidnější, radostnější, mnohem víc věcí si uvědomuju, víc je prožívám, užívám si je. A opravdu jsem spokojenější, což je daleko důležitější než první místa ve Světovém poháru.

Ano. Stala jsem se mnohem víc sama sebou. K rozchodu s otcem jsem sbírala odvahu několik let. A i když situace není dodnes dořešená, strašně se mi ulevilo. V podstatě ty hlavní věci jsou už za mnou.

Problémy začaly… (zamyslí se) No, vlastně byly už tenkrát, jen jsem si to neuvědomovala. Bylo přesně vidět, jak mě měl otec pod svým vlivem. V podstatě jsem při rozhovorech říkala, co chtěl. Tahal za nitky, jak chtěl. Ale opravdu zásadnější problémy začaly po sezóně, ve které jsem získala zlato na mistrovství světa. Začala jsem se totiž měnit, víc si všechno uvědomovat. A v sezóně 2008/2009 to už bylo hodně vyhrocené. Bylo jasné, že s ním skončím. Otec mě toho hodně naučil, ale pak nastala chvíle, kdy už vyčerpal své možnosti. Dostala jsem se na úroveň, ze které jsem se najednou nemohla hnout dál kupředu.

Mistryní světa jsem se nestala díky němu, ale společně s ním. Jenže pak jsem začala stagnovat a zhoršovat se. Chtěla jsem na sobě víc pracovat, něco měnit. Protože se všechno vyvíjí, i sport, i technika lyžování. A já jsem některé základy techniky měla naučené špatně nebo vůbec. A věděla jsem, že bez toho, abych je předělala nebo se je naučila, se z toho místa nepohnu dál. Otec na sobě ale pracovat nechtěl. Samozřejmě že pod jeho vedením jsem dosáhla řady úspěchů. Ale před sebou jsem viděla dalších pět lyžařských let. A ty chci strávit s pocitem, že jsem pro sport udělala maximum. Tenkrát jsem ten pocit neměla. Proto jsem se rozhodla udělat změnu. Proto jsme se s otcem rozešli po profesní stránce. Ale mnohem zásadnější u nás byly problémy osobní. Nerozuměli jsme si. A od toho se odvíjelo všechno ostatní.

Nemůžu říct, že životní. Ale určitě se tak dořešila jistá moje životní kapitola, která byla pro mě hodně důležitá.

(přemýšlí a kroutí při tom hlavou) Já myslím, že to mám v sobě vyřešené… A nesžírám se zlostí, závistí nebo nenávistí.

Ne. Ani k tomu nebyl důvod.

Myslím, že velmi dobře. Jsem hrozně ráda, že našla odvahu k tomuto velkému kroku, protože i ona se mnohem víc uvolnila a rozkvetla. Doufám, že se bude mít čím dál tím lépe. Přece jen má před sebou ještě spoustu let života. A já věřím, že spokojeného a šťastného.

Byla to pro mě úžasná škola, ale teď vám neřeknu, že se do budoucna vyvaruju toho a toho. Ale myslím, že mě všechno velmi posílilo.

Bylo to i kvůli němu. Hodně se prezentoval přese mě, takže jsem neměla ani příležitost se vyjádřit. Otec vždycky stihl všechno říct za mě. (smích)

Ani nemůžu říct, že bych kdy měla ošklivý den. Ale samozřejmě ideální je, když jsem s partnerem, protože mám pocit, že jsem celá. Když jsem bez něj, připadá mi, že mi kousek chybí. Nepamatuji si, kdy mezi námi přeskočila ta první jiskra, důležité ale je, že to jiskří stále.

Následující sezónu sice není mistrovství světa ani olympiáda, ale jede se Světový pohár. A ten malý křišťálový glóbus tam pořád visí. O ten budu usilovat opravdu hodně. Byla jsem už druhá i třetí, takže se vítězství nabízí. Získat křišťálový glóbus by byl pro mě nesmírný úspěch. Je to velká motivace. Zároveň to však bude hodně náročné, protože musíte závodit výborně celou sezónu. Jezdí se asi deset slalomů a vy musíte opravdu ve všech uspět. Pak se chci samozřejmě zdokonalit i v ostatních lyžařských disciplínách.

Další rok nás pak čeká mistrovství světa ve Schladmingu a v roce 2014 olympiáda v Soči – můj nejvyšší cíl. Budu dělat všechno pro to, abych si dojela pro medaili, pokud možno zlatou. A opravdu tomu obětuju všechno. Po olympiádě se rozhodnu, co dál. Určitě se však těším i na to, že už ve třiceti, jednatřiceti, dvaatřiceti budu, doufám, mít zdravé děti a budu se věnovat rodinnému, v uvozovkách usedlému životu. Na druhou stranu je otázka, jak dlouho mi to vydrží, protože jsem docela akční typ a mám ráda, když se něco děje.