Jak je to dlouho, co jste odešla z rodné Moravy do Prahy?

Skoro dva roky. A jsem hodně překvapená, co se za ty dva roky událo. Od chvíle, kdy jsem dala výpověď v divadle ve Zlíně a dala na vědomí, že jsem volná, se toho stalo opravdu hodně.

Petra Hřebíčková

FOTO: Milan Malíček, Právo

Byl to krok do neznáma?

Ano a přiznám, že jsem měla velký strach. Proto jsem poprvé v životě zvedla telefon a volala známým, jestli nevědí o nějaké práci. Výpověď jsem totiž dala v září, a to je v divadle dost nešťastná doba. Sezóna už bývá obsazená. Já to rozhodnutí odejít a přesídlit do Prahy tehdy udělala během měsíce a bylo odvážné.

Rozhodujete se tedy lehce?

Ne, naopak. Většinou mi to trvá dlouho. Hodně přemítám. Ale párkrát už jsem byla životem postavena před důležité rozhodnutí, a tak jsem se je naučila dělat. A nebát se.

Váš vstup do světa filmu byl také odvážný. Jako Jaruška v Menzelově filmu Obsluhoval jsem anglického krále jste byla nahou ozdobou pánské gurmánské večeře. Ale prý jste se na sebe dlouho nemohla podívat.

Pan Menzel si mě zavolal přímo při natáčení a ukazoval, že ta scéna vypadá hezky a ať se nebojím. Učil mě dívat se na sebe jinýma očima. To mi připadalo v pořádku. Ale když jsem tu scénu viděla na premiéře, zajížděla jsem pod sedadlo. Bylo mi nepříjemné se na sebe koukat. Dala jsem si delší pauzu, než jsem si film pustila sama doma, v klidu. Bylo to po dvou, třech letech, a to už mě pobavilo.

Jarušku, slečnu z domu pro pány, předvedla v Menzelově filmu Obsluhoval jsem anglického krále.

Jarušku, slečnu z domu pro pány, předvedla v Menzelově filmu Obsluhoval jsem anglického krále.

FOTO: archív

Další film, kde jste se objevila, byla Hřebejkova Kawasakiho růže s normalizační tématikou. Normalizaci jste nezažila, ale jak ji prožila vaše rodina?

Pocházíme z malého moravského městečka Hodonína. Naši byli normálně ve straně. Byli to takoví ti běžní lidé, možná i v něčem naivní, kteří věřili tomu, co se hlásalo. Když dnes vidím zprávy, které tehdy vysílala televize, nebo k čemu se člověk dostal v novinách, myslím si, že se toho moc nedozvěděl. Pokud nežil mezi lidmi, kteří měli informace. Otazníkem je pro mě doba ruské okupace. Proč to tehdy lidem nedošlo? Nechtěli tomu snad věřit? Nevím. O tom jsem se s rodiči nebavila. Tatínek byl policajt a někdy měl problém s tím, že říkal věci tak, jak si myslel, že jsou. Ale nikdy nebyl žádný revolucionář.

A maminka?

Ta byla účetní, nyní daňová poradkyně.

Kde se vzaly vaše umělecké geny?

Tak nějak přirozeně. Mám ještě bratra a sestru a oba jsou velmi tvořiví. Moje první režisérka byla moje starší sestra, která vymýšlela různá představení pro rodiče a pro školu.

Bylo tehdy vaším snem stát se herečkou?

Vůbec ne. Byli jsme ale tak trochu cikánská rodina.

To mi vysvětlete!

Myslím v tom nejlepším slova smyslu. Pro nás bylo nejdůležitější být spolu, zazpívat si písničku, pobavit se. Jít na výlet. V naší rodině to dost žilo, každý dělal hrozně moc koníčků. Nebyli jsme žádná prudérní rodina. Vyrůstala jsem ve svobodě. Rodiče i sourozenci mě vždy ve všem podporovali. A díky starším sourozencům jsem se dostala k mnoha věcem. Vedli mě a já chtěla být jako oni.

V roce 2009 se ukázala ve Hřebejkově Kawasakiho růži, partnerem jí byl Milan Mikulčík.

V roce 2009 se ukázala ve Hřebejkově Kawasakiho růži, partnerem jí byl Milan Mikulčík.

FOTO: Bontonfilm

Byla jste benjamínek?

Ano, jsem nejmladší. Cestičku jsem měla prošlapanou. A v pubertě jsem to měla jednodušší než moje starší sestra, která ještě v osmnácti musela být v devět doma. Což já už nemusela. Takže geny v naší rodině moc umělecké nebyly. Však jsem taky původně mířila jinam. Ale když jsme byli v divadle, cítila jsem, že mě to na židli moc nebaví. Nebyla jsem pozorný divák. Nemůžu říct, že by mě divadlo uhranulo a zavrtalo do židle. Naopak, vyskakovala jsem a nejraději bych šla hrát s herci. Těm jsem záviděla. Ale neměla jsem odvahu, aby mě to vůbec napadlo. A tak jsem zamířila na obchodní akademii. Herci pro mě byli lidi z Prahy, co jsou vidět v televizi. Já měla jasno: půjdu na ekonomku a budu jako mamka. Chtěla jsem být účetní jako ona.

Co se stalo, že jste otočila?

Na obchodní akademii mě učil sociální komunikaci bývalý voják, který měl s kolegou vojenské divadlo. To byl můj první kontakt s divadlem. Když jsem ho poznala, šly všechny jiné koníčky stranou. A taky už jsem se tolik neučila. (směje se) Divadlo pro mě začalo být na prvním místě. V něm mi dali najevo, že mám talent a že bych se mohla odvážit na školu.

Rodiče vás podpořili?

Mávli rukou a prohodili: No, ať si to Petruška zkusí. Nepočítala jsem s herectvím, už jsem dokonce měla sehnanou práci jako účetní. Přijímačky na JAMU se dělaly před maturitou. Rodiče mi v ničem nebránili, a tak jsem se na ně šla nejprve podívat. Vůbec jsem netušila, jak to tam může vypadat. A je fakt, že jsem na JAMU nechtěla nijak urputně. A ono to vyšlo.

V inscenaci Švandova divadla Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť.

V inscenaci Švandova divadla Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť.

FOTO: Patrik Borecký

Byli rodiče překvapení?

Vzpomínám si, že jsem nechala obálku ležet na talíři na stole, když přišlo vyrozumění z JAMU. Podívej se, je to na stole, říkám mamce. Ona mě pohladila a uklidňovala, ať si z toho nic nedělám. Počítala s tím, že mě samozřejmě nevzali. Posadila se, vyndala obálku, párkrát si ji přečetla a řekla: A do p… To mě bavilo. Byl to šok.

Největší byl ale pro babičku. Je velmi slušná, nikdy neřekla sprosté slovo. A tehdy prohlásila: Petruška mezi ty kurvy? Až po několika letech, když už jsem hrála v divadle, byla babička ta, co schraňovala výstřižky. Když jsem jí dala přečíst diplomku, změkla a řekla si, že to není jen tak, co se o hercích říká. Snad začala být i pyšná. Jednou, to už byla stará, jsme spolu byly na hřbitově a já tam zametala rodinný hrob. Babička nade mnou stála a se zalíbením mě pozorovala. Pak se zadostiučiněním řekla: Herečka, a jak zametá!

V novém filmu Muži v naději režiséra Vejdělka, který bude mít premiéru koncem prázdnin, hrajete podváděnou manželku. Jak byste reagovala v takové situaci vy?

Nevím. Ale ona na to nepřijde. To je ta nejlepší varianta. Vlastně v tom filmu jde o zlaté parohy, které manželství pomohly. Manžel získal sebedůvěru, rozkvetl a žena si ho víc vážila. Aniž by zjistila, že ji podváděl. Měla sice tušení, ale nakonec to chlapi dokázali ututlat. A navíc, ona taky nebyla úplně svatá. Scénář toho filmu pro mě byl takový vykřičník, že nevěra může nastat i díky tomu, jak se žena chová k muži. Že na tom mají podíl oba. A někdy se to stane i těm, kteří se mají rádi. Je to složité.

Jste tedy ve vztazích tolerantní?

Teď si asi myslím, že jsem tolerantnější, než možná jsem. (směje se) Záleží na tom, jaké jsou důsledky. Pokud to ti lidé dokážou ututlat… Ale v momentě, kdy by se mi něco takového stalo, nad tím asi nemávnu rukou. Nevěra není žádnou samozřejmostí. V dnešní době je to ale nějak těžké.

Myslíte kvalitní partnerský vztah?

Ano.

Máte teď takový?

Řeknu vám to takhle: vdávat se nebudu. A rodinu nechystám, i když jednou bych samozřejmě velmi ráda.

Ve filmu Muži v naději, který bude mít premiéru 25. srpna, si zahrála vedle Bolka Polívky.

Ve filmu Muži v naději, který bude mít premiéru 25. srpna, si zahrála vedle Bolka Polívky.

FOTO: archív

Naznačila jste, že ženy možná někdy nedávají mužům ty správné impulzy. Jak to myslíte?

Částečně to tak je. Hraju nyní ve hře Biomanželka, kterou uvádí pražské Švandovo divadlo. A u ní je krásné sledovat, že pořád panuje představa, že muž loví mamuta a žena udržuje oheň. Jenže dnes je to všechno pomotané. Ti chlapi to fakt mají dnes těžší. Ale ženy to mají ještě těžší. Pořád se předpokládá, že žena se bude starat o rodinu. Chlap sám od sebe prach neutře, musíme ho k tomu donutit. A k tomu ještě pracujeme a máme svoji osobnost.

Souhlasíte s tím, že muži sice samostatné ženy chtějí, ale nevědí, jak se k nim postavit?

Znám mnoho nádherných žen mezi třiceti a čtyřiceti roky. Skvělých, chytrých a milých, které nemohou najít adekvátní partnerský vztah, protože jsou silné. Muži se jich bojí. Na obranu mužů ale zase chci říct, že bychom si je měly víc hýčkat. A zvyknout si na to, že jsou takoví, jací jsou. Že si na to pivo zajdou a že potřebují mít více svobody než my. A pokud to budeme tolerovat, doufám, že by se nám to mohlo vrátit.

Ono se to toleruje, když je člověk sám. Když máte na každou ruku jedno dítě, jde to asi hůř.

Na to taky často myslím, že vlastně hledáme nejen partnera, ale taky potenciálního otce. Že by s ním mělo být dobře nejen mně, ale taky i mým dětem.

Zmínila jste Biomanželku, novou divadelní hru na motivy knihy Michala Viewegha. O čem je?

O tom, že princ potká Popelku, je mezi nimi čistá láska. On jí splní přání, postaví dům, mají spolu dvě děti, ona by chtěla ještě jedno, ale na něj to je moc. Časem se o sebe začínají třít jejich osobní zájmy. Přitom se pořád milují. Ale v něčem jsou nešťastní. Manželka se začíná víc prosazovat, nechce být jenom u plotny, manžel už pro ni není na prvním místě. Cítí se odsunut a trpí tím.

Jako biomanželka ve stejnojmenné divadelní hře, kterou uvádí pražské Švandovo divadlo.

Jako biomanželka ve stejnojmenné divadelní hře, kterou uvádí pražské Švandovo divadlo.

FOTO: archív

Proč je ta manželka bio?

Biomanželka Hedvika se začne po narození dětí zajímat o správné kojení, správnou stravu, založí mateřské centrum, začne zahradničit. Chytne ji to, a i když to jsou všechno dobré věci, v něčem je to už přes míru. Když si její manžel dá klobásu, je z toho oheň na střeše. A on vzpomíná, jak to bylo nádherné, když šli po Václaváku a klobásu si dali oba.

To zní docela jako ze života.

Doufám, že to zahrajeme tak dobře a srozumitelně, aby se tam každý mohl najít. Dnes totiž hodně utíkáme. Pokud nastane vztahový problém, je jednoduché utéct a najít si někoho jiného.

To se dříve tolik nedělo, že?

Ano, vidím to na svých rodičích. Ti mohli být rozvedení nesčetněkrát. A jsou spolu dál a je to pro ně luxusní. Jsou to dva úplně rozdílní lidé, mají jiné názory, ale jsou spolu a v tom je ta nádhera. A pořád se mají rádi. Když na sebe nadávají, tak s láskou. My mladší city jakoby neumíme udržet. A navíc, my ženy jsme soběstačnější než dřív, máme spoustu možností a nejsme tolik závislé na mužích.

Zištnou Pavlu Rambouskovou hraje v seriálu Ulice. Jejího bratra, průšviháře Edieho, Jiří Panzner.

Zištnou Pavlu Rambouskovou hraje v seriálu Ulice. Jejího bratra, průšviháře Edieho, Jiří Panzner.

FOTO: archív TV Nova

To už asi jinak nebude.

Nebude, musíme si na to zvyknout a muži taky. Nedávno jsem slyšela, že naše společnost spěje k singles. Že bude žít každý sám, i když spolu budou mít děti. Ale že se bude žít v oddělených domácnostech.

Nezní vám to hrozně?

Doufám, že to není možné, že se lidi pořád budou vzájemně potřebovat.

Zdá se, že si libujete v rolích manželek. Vaše sexy učitelka angličtiny Pavla Rambousková v Ulici má taky ambici se stát manželkou.

Spěje hlavně k tomu, aby měla byt a byla finančně zajištěná. Má hodně materiální myšlení. To není úplně moje krevní skupina. Postava Pavly je takový herecký protiúkol. Mám nad ní ale nadhled a baví mě. Trochu ji karikuju a dělám si z ní legraci. Nejdřív jsem ani moc nevěřila, že takoví lidé jsou. A prý jsou. Někdy mě překvapuje, že ženy jdou opravdu jen za zabezpečením. A myslí si, že tak budou šťastné. Myslím, že nebudou. Že půjdou dál. Ona Lumíra uloví a bude hledat zase dalšího. Jak říká jedna moje kolegyně: Hodné holky se dostanou do nebe a ty zlobivé, kam chtějí.

Petra Hřebíčková

Petra Hřebíčková

FOTO: Milan Malíček, Právo