Článek
Ve filmu Odcházení Václava Havla, kde hrajete mladou doktorandku, se sešla celá plejáda hvězd. Kdo vás pro film oslovil?
Na konkurz mě pozvali z castingu Mirky Hyžíkové. Za to jsem jí vděčná, ona mi vždycky nějak přinese štěstí. Probíhalo to tak jako většina konkurzů. Spousta hereček a trapný pocit, že v pěti minutách máte předvést to nejlepší, co ve vás je. Škoda že jako na potvoru to právě v těch pěti minutách nejde, zato na zpáteční cestě v autě excelujete dvě hodiny.
Ale? Vás bych na trémistku netipovala…
Nikdy jsem nebyla, ale od té doby, co dělám autorské divadlo, cítím za vše, co dělám, mnohem větší zodpovědnost. Nevím, jestli se to dá nazvat trémou, ale mám zvláštní pocit v žaludku, když dělám něco, na čem mi skutečně záleží.
Vybavíte si obor, jehož specialistkou jste ve filmu byla?
Myslíte politologii, multikulturní sociopsychologii a intermediální komunikaci?
Přesně ten. Víte, co to znamená v češtině?
Je to všechno to, čím se dneska zabýváme, přikládáme tomu velký význam a bez čeho bychom se klidně obešli. Možná by stačila víra ve vlastní zdravý úsudek. Všechny tyhle pojmy jsou jen zástupné věci, které nás odvádějí od nás samých. Na všechno se díváme složitě. Jednoduché věci nazýváme složitými pojmy, abychom si připadali chytřejší a vzdělanější, ale v podstatě jde jenom o uspokojování vlastního ega.
Máte s tím oborem nějakou zajímavou zkušenost?
Myslíte s uspokojováním ega? Tu máme snad každý! Bojuju s tou mrchou každý den.
A k čemu vás vybízí vaše ego?
Pořád k lepším výsledkům. A snaží se překřičet to mnohem tišší volání, teď nevím, jak přesně to nazvat, asi „opravdové já“, které moc dobře ví, že jde mnohem víc o to, „být“ než „chtít“. Nejde o výsledky, ale o prožitky.
Ve filmu obdivujete jednu, posléze druhou autoritu. Jak je to ve skutečnosti s vaším vztahem k autoritám?
Jestli jste film viděla, musela jste si všimnout, že ani jedna z obou autorit za moc obdivu nestála. Ani tak neuznávám autority, spíš se nechávám inspirovat lidmi, kteří následují své vlastní vnitřní vedení. To znamená, že dokážou svůj vnitřní hlas poslouchat víc než ego. Každý v sobě máme něco, čím můžeme inspirovat toho druhého, učit se od sebe. Ale nazývat se autoritami a padat na zadek před sebou nemusíme.
Nejsou vám bližší ženské autority?
To je jedno. Není podstatné, jestli ta autorita nosí sukně nebo kalhoty, vždycky je to člověk se svou dokonalostí i s chybami.
Máte pro ty chyby pochopení? U sebe i u ostatních?
Mám. Čím víc chápu a přijímám vlastní chyby, tím víc dokážu pochopit a přijmout chyby druhých. Moje vlastní nedostatky se odrážejí v těch druhých jako v zrcadle, takže čím víc se někdy rozčiluju nad chybami druhých, tím víc si uvědomuju, že se mnou není něco v pořádku.
Jste perfekcionalistka?
Strašná. A taky prý fundamentalistka. Když něco není podle mých představ, dost mě to naštve. Na začátku jednoho našeho představení má být absolutní tma, aby diváci v sále vnímali jen hudbu, atmosféru a dokázali se odpoutat od běžných starostí. Neumíte si představit, co to se mnou udělá, když zahlédnu paprsek světla! (směje se) Většinou nějakou zapomenutou lampičku v zákulisí…
Jaký byl pan Havel jako režisér?
Miluje herce a herci milují jeho. A láska je, jak známo, základ pro všechno dobré. Dovedl sdělit herci svoji vizi a přitom mu nechat dostatek svobody, aby si nepřipadal jako maňásek a mohl mít z hraní radost. Herec je přece od slova hrát si, tak jsme si společně hráli.
A jak na vás zapůsobil jako člověk? Bylo to vaše první setkání?
Ano, bylo to první setkání… První setkání s člověkem s krásnou duší a s obrovskou dávkou pokory. Přesně ten typ, který by mohl vystupovat jako autorita, ale vy přitom naleznete skromného člověka, co má pochopení pro každého. Lidé v jeho blízkosti se stávají jakoby lepšími, dokonce i někteří techničtí pracovníci pracovali. S radostí. (směje se)
Tykali jste si?
Nedávno jsem jednomu novináři na tutéž otázku odpověděla „no“. Ve výsledku z této mé jednoslabičné odpovědi byla rozvitá věta, málem titulek a téma rozhovoru… Proč se zabývat takovou malicherností? A není to jedno?
Podle sloganu Václava Havla Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí bývají jeho přívrženci označováni za „pravdoláskaře“. Řadíte se k nim, nebo vám to přijde naivní?
Pravdoláskař? To slyším poprvé a cítím v tom mírný výsměch. Možná je to strach, že když lidé skutečně začnou věřit v pravdu a lásku, zhroutí se všechno to, co jsme si lží a nenávistí vybudovali. Spíš mi přijde naivní myslet si, že zvítězí lež a nenávist. Láska je to jediné, pro co stojí žít.
A jak jste na tom s láskou vy v tuto chvíli? Myslím s tou partnerskou?
Všimla jsem si, že když začnu mluvit o lásce, všichni si představují jen tu partnerskou. Přitom je to nejsilnější energie, je obsažená úplně ve všem. Karel Čapek kdysi napsal, že pokud není láska v nás, není nikde. Takže když v nás je, můžeme ji promítnout úplně do všeho, můžeme pracovat s láskou, uklízet s láskou, jíst s láskou a taky milovat s láskou... Někdy jsem na tom líp, někdy hůř.
Film se věnuje tematice odchodů. Jak prožíváte odchody a změny vy?
Strašně. Před rokem jsem se stěhovala z jednoho bytu do druhého. Bylo to v rámci stejné ulice, jen o pár čísel níž a o pár pater výš. Dodnes jsem se z toho ještě úplně nevzpamatovala. Proto jsem taky ve svobodném povolání, abych nemusela odcházet ze zaměstnání.
Odkud jste odešla naposledy?
No, z toho malého, vlhkého bytu, kde mně plesnivěly boty…
Když jsme spolu posledně hovořily, předvedla jste mi názorně, jak prosíte anděly, aby vám pomohli s parkováním. Ještě pořád vám to s nimi vychází?
Je to čím dál lepší. V ulici, ve které bydlím, mám místo na parkování pořád. A tak si ty anděly pouštím i do jiných oblastí. Třeba do divadla. Ve všech představeních divadla Malé(h)ry máme andělská křídla. V jednom se vznáší kráva, ve druhém pes a ve třetím my.
Řekla jste mi taky, že svou realitu si tvoříme sami. V jaké fázi tvorby teď jste? Co jste si vystavěla?
Ano, svoji realitu si tvoříme sami. Všechno začíná v hlavě. V co věříme, to si do života přitáhneme. Věřím tomu, že svůj život vytvářím myšlenkami, jsou jako magnet. Přitahujeme přesně to, na co myslíme. Jsem ve fázi, kdy začínám chápat, že člověk je daleko mocnější, než si dokáže představit.
Pokud se zabýváte těmito věcmi, možná máte i názor na datum 21. 12. 2012. Někteří předvídají konec světa… Jak to vidíte vy?
Pro mne je to jen datum. Žiji přítomností a tohle datum je ještě daleko. Proč to vymezovat tak negativně? Nemyslím si, že svět skončí. Podle samotných Mayů, kterým tímto datem končí kalendář, bude jen přeměněn. Někdo mluví o začátku „zlatého věku“, duchovní éře, o období míru, klidu a štěstí, podle druhých dojde k nejhorším katastrofám v historii. Těch druhých hlasů je víc, lidi mají rádi senzaci. Myslím si, že půjde především o změny uvnitř nás. Třeba se nám otevřou nové duchovní obzory. Teď mě napadá, tou dobou jezdím na dovolenou, tak snad dojedu...
