Právě jste slezla z jeviště, kde jste dvě a půl hodiny oba byli v pořádném hereckém zápřahu. Jak se cítíte?

Cítím se dobře, když to skončí, protože to je představení, které nemá pauzu, takže je docela náročné. Nejde jen o text, smích nebo křik, ale i to běhání sem a tam, i když tyhle živé a expresivní věci mám moc ráda. Zároveň je to ale taky trochu nervák. Hodí vás do ringu a tam si to musíte odžít.

Jana Krausová

Jana Krausová

FOTO: archiv, Právo

Navíc jde o nejnovější věc z našeho repertoáru, a to mě vždycky baví nejvíc, protože to je čerstvé a ještě se to různě mění. Podobné představení, které ale hrajeme ve třech s Karlovým bratrem Marianem, máme ještě jedno a jmenuje se Otevřené manželství. Hrajeme ho už osm let, a protože se téma manželství a partnerských vztahů dobře prodává, Michal Hrubý pro nás ve Francii vytipoval ještě hru O lásce.

Divíte se, že právě tohle téma lidi tak zajímá?

Asi to odpovídá životu, protože každý ve svém vztahu něco řeší a problémy jsou v zásadě všude podobné. Lidé na to chodí rádi do divadla, i když je v soukromí řeší dennodenně.

Starší syn David si prý už zvykl, že ho stejně jako kdysi jeho tátu Jana Krause rádi obsazují do rolí padouchů.

Starší syn David si prý už zvykl, že ho stejně jako kdysi jeho tátu Jana Krause rádi obsazují do rolí padouchů.

FOTO: ČTK

Asi potřebují získat určitý nadhled. Jediné, co se ve hře muselo předělat, byly vnější poměry a reálie, které byly původně francouzské, a toho se zhostil můj mladší syn Adam.

Tu hru přece také režíroval, což byl prý Karlův nápad. Jste na syna pyšná?

Ohlasy jsou zatím dobré a on je tak poctivý, že chodí na každé představení a stále se snaží vychytat ještě detaily. I když studuje DAMU, myslím, že režie ho baví víc než herectví. Dodal tam i muziku a v některých pasážích přepisoval a dodělával text.

Inspiroval se vaší rodinou?

Stati o dětech jsou v podstatě trošku o něm a jeho bráchovi Davidovi. Například jak v jedné scénce manžel vyčítá své ženě, že je vůči dětem hodně benevolentní - právě to jsou jeho vzpomínky z dětství.

Ve hře O lásce si strasti i slasti manželského života herečka naplno užívá se svým partnerem Karlem Rodenem.

Ve hře O lásce si strasti i slasti manželského života herečka naplno užívá se svým partnerem Karlem Rodenem.

FOTO: Divadlo Palace - Pavel Kolský

S Honzou (hercem a moderátorem Janem Krausem, pozn. aut.) jsme to měli také tak - já byla ve výchově vždy benevolentnější a u kluků jsem často kryla jejich rošťárny.

Řešili jste to s vaším bývalým manželem před nimi?

Někdy taky. Člověku to ulítne, ale dělat se to nemá. Naše zásadní rozpory pramenily z toho, že já nebyla důsledná, a on byl zase přesmíru. Máma bývá většinou měkčí.

Jan Kraus je o devět let starší než Karel Roden, váš druhý osudový muž. Pozorujete rozdíl?

Honza je temperament a věk u něj nehraje roli. Pořád působí mladě a také tak přemýšlí. Karel je samozřejmě také zdatný, ale ani já nemám pocit, že bych byla nějak odkecaná, co se týče elánu nebo entuziasmu. Myslím si, že každému je tolik, na kolik se cítí.

Baví vás hrát společně s Karlem Rodenem?

Baví. Hraju s ním moc ráda, protože se známe a také proto, že Karel je výborný herec. Před každým představením se navzájem upozorníme na místa, která je třeba si pohlídat. Když totiž na něco zapomenu, pak se kvůli tomu vztekám. Líbí se mi, jak na sobě s Karlem poznáme, s jakou chutí právě hrajeme.

Jana Krausová (se synem) se přestěhovala za Prahu a pobyt jí evidentně prospívá.

Jana Krausová (se synem) se přestěhovala za Prahu a pobyt jí evidentně prospívá.

FOTO: archiv, ČTK

U Otevřeného manželství, které se už uvádí déle, si můžeme někdy i dovolit leccos zahrát malinko jinak. Vždycky jsem si říkala, že může být nuda, když se hra pořád opakuje, ale vlastně to je pokaždé jiné, což je zábavné. A to, co si tam spolu vyříkáváme, si rozhodně nebereme nijak osobně.

Dává vám rady ohledně hraní?

Dává a je to v pořádku. Jde o maličkosti, jenže jak to někde řeknu, bulváry to vypíchnou a použijou v nějakém úplně nesmyslném kontextu. Když se mě ale zeptáte, jak se mi s Karlem hraje, nemůžu o tom jen vrkat. Je to prostě normální partnerské hraní jako každé jiné.

Jak se vám žije na vesnici, když jste předtím žila celý život v Praze?

U Sedlčan je nádherná krajina, až jakoby biblická. Na kopcích jsou bílé krávy a ovce, a i když jsme jen sedmdesát kilometrů od Prahy, někdy to tam je jak na konci světa. Nejdřív jsem ze stěhování měla trochu strach, ale všechno včetně dojíždění zvládáme. Jinak nevíme, co dřív, protože rekonstrukce je velmi náročná. Karel je na mě ale v tomhle ohledu hodný, protože mě šetří a žádnou manuální práci po mně nevyžaduje. Mojí úlohou je, abychom to měli útulné tam, kde to obýváme.

Nechybí vám velkoměsto?

Ve městě jsem každou chvíli hlavně kvůli divadlu. A na nákup jezdím stejně nejraději do
malých obchůdků u nás. Také mám ráda zdejší lidi. Kontakt s nimi je daleko osobnější. Jsem tu nadmíru spokojená.

Stali jste se také tak trochu zemědělci…

Máme tam dvě ovce, koně, o které se stará profesionální chovatelka, kachny, husy, rybníky s rybami… Karel se stal hospodářem se vším všudy. Baví ho to a naplňuje, i když toho má na bedrech strašně moc. Zámek, který koupil v dezolátním stavu, chce nejen zachránit, ale také mu dát nový život a využití.

Praha je k životu příjemná, ale je tam velký shon. Když z ní máte kam odejít, zase se zklidníte. Pokud chci, to hezké si z Prahy při svých návštěvách užiju také. V dětství jsem hodně času strávila na chalupě v Podkrkonoší a pak jsem tam jezdila s kluky, když byli malí. Obzvláště tenhle kraj je pro mě velký sentiment, ale teď už jsem přesazená jinam.

Mladší syn Adam studuje DAMU, ale už začal pracovat i jako režisér. Ve hře O lásce režíroval svou maminku i Karla Rodena.

Mladší syn Adam studuje DAMU, ale už začal pracovat i jako režisér. Ve hře O lásce režíroval svou maminku i Karla Rodena.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Váš mladší syn Adam bydlí v Praze společně se svým nejstarším bratrem Markem, kterého měl jeho táta Jan Kraus za svobodna, a dlouho o něm ani nevěděl. Asi si tedy dobře rozumějí…

Rozumějí, i když každý je trochu jiný. Markovi je třiatřicet let a řekla bych, že Marek a nejmladší Honzův syn Jáchym, kterého má s Ivanou Chýlkovou, jsou svou fyziognomií do rodiny Krausových podobní nejvíc. Hlavně na Markovi jsem poznala, že geny se opravdu zapřít nedají. Nikdy neviděl svého dědu, akorát nedávno na videu, ale má tak podobné manýry a gesta, že to je až neuvěřitelné.

 

S Honzou naše zásadní rozpory pramenily z toho, že já nebyla důsledná a on byl zase přesmíru.

 

S Janem Krausem jste se rozešli v roce 1994, když vašim klukům bylo dvanáct a čtrnáct let. Jak to zvládli?

Na to se mě ptají pořád. No, když jsme se po nějaké době dali dohromady s Karlem, myslím, že v tomhle směru zafungoval velmi pozitivně i on. A hlavně - Honza klukům nikdy nikam nezmizel. Snažil se být s nimi dál v kontaktu, jezdili spolu na chalupu, dál jsme se stýkali s celou rodinou a vůbec nejvíc nás spojovala babička Božena, která před dvěma lety zemřela. Honzova maminka byla opravdu úžasná a měla jsem ji moc ráda. Celá rodina Krausů pro mě v životě hodně znamenala a znamená dodnes, i když jsme se s Honzou rozešli. Asi to tak muselo být.

V prvních chvílích se ale takový nadhled hledá těžko…

To ano, jenže jiná cesta není. Když to začne vrzat a ti dva se neshodnou, protože mají jiné myšlení a jiné řešení situací, nedá se tomu nijak čelit. Člověk se může snažit, ale stejně to dělá vlastně blbě. A samozřejmě nikdy není vina jen na jedné straně. Dlouho jsem s tím nebyla srovnaná a pořád dokola se ptala, co a kdy bylo špatně, dokonce jsem měla tendenci si to psát, abych si všechno v hlavě srovnala. To je jak ve škole, co?

Jak to teď máte s výtvarničinou? Vyráběla jste přece keramiku, malovala, vystavovala grafiky a reliéfy…

V Praze jsem měla i svůj ateliér, ale s odchodem na venkov jsem ho pustila. Teď mám nabídku na výstavu keramických reliéfů v nedalekém středověkém špejcharu, kde má být nově otevřeno muzeum.

Co vlastně malujete?

Přírodu, portréty, různé motivy z přírody, průhledy do krajiny a zahrady. A také mám ráda expresivní a živelné věci, jako třeba stromy v bouři. Z figurálních motivů jsem udělala cyklus Čtvero ročních období.

Málokdo ví, že Karel Roden studoval keramickou školu a k výtvarnu má také velmi blízko…

Pořád slibuje, že začne i malovat. Kreslí totiž výborně, protože má úžasnou paměť. Jednou jsme například byli u moře a on pak kreslil krásné výjevy z pláže, působilo to až čapkovsky. Na výstavě v Karlových Varech jsem proto řekla, že tam musí mít také svůj koutek, a Pavel Nový si pak od něj hned jednu roztomilou kresbu koupil. A keramiku umí Karel také. Manuálně je opravdu nadaný a projevuje se to i doma. Když je nějaký problém, jehož řešení vyžaduje zručnost, vždycky si s tím poradí.

Jan Kraus byl také takový?

Jeho nejsilnější stránkou byla zase vytrvalost. Když se například na chalupě rozhodl, že přeloží kamenný sklep z pískovcových kvádrů, také to udělal.

Přijala byste pozvání do jeho pořadu Uvolněte se, prosím?

O tom jsem nepřemýšlela. Co bych tam dělala, vždyť si můžeme popovídat i jinde. Už tam měl dost lidí z rodiny, tak doufám, že se to nestane.

Nebo že by pozval Karla?

Ten by mu tam nešel…

 

Když jíte a přitom hubnete, je vám jasné, že něco není v pořádku.

Nedávno jste prozradila, že máte alergii na lepek a laktózu, a přitom jste právě před chvílí na jevišti jedla zákusek se šlehačkou…

No, neměla bych, ale laktózu občas trošku porušuju a dám si kousek tvrdého sýra nebo lučinu a na jevišti semtam šlehačku. Na co si ale musím dávat absolutní pozor, a o to se snažím opravdu důsledně, je lepek.

Paradoxní je, že právě kvůli alergii na lepek jste tak štíhlá…

Za tuhle cenu to nikomu nepřeju. Bývala jsem velmi často unavená a nebyla to žádná sranda, protože jsem vůbec nevěděla, co mi je, a přitom jsem byla úplně vyšťavená. Měla jsem hlad, ale když jsem se najedla, bylo mi špatně. Když jíte a přitom hubnete, je vám jasné, že něco není v pořádku. Když mi konečně řekli diagnózu, ulevilo se mi.

 

Karel je na mě hodný, protože mě šetří a žádnou manuální práci po mně nevyžaduje.

 

Karel Roden se jako herec dokonce prosadil i v Hollywoodu. Jak se vám tam líbilo, když jste ho při natáčení navštívila?

Je to úplně jiné, všichni jsou při práci hrozně disciplinovaní a lidé ve štábu jsou strašně úslužní, milí a pořád se vás ptají, jestli něco nepotřebujete. Až si říkáte, že to ani tak nemůžou myslet. Jako herci vám dají pocit, že jste naprosto jedineční a úplná špice, což je možná dobré, aby herec podal výkon, který se od něj očekává. Karel byl v USA dlouho, já se tam za ním byla podívat jen na chvíli. Upřímně se mi ale víc než v Los Angeles líbilo v New Yorku - tam si člověk vůbec nepřipadá jako cizinec, protože to je prostě velký zábavný Babylon. Točil i v Torontu a tam se mi také líbilo.

Hrála jste v seriálu Ulice. Jak byste to srovnala s natáčením seriálu Velké sedlo podle Jaroslava Dietla, v němž jste hrála před víc než dvaceti lety?

To se srovnat moc nedá. V osmdesátých letech se točilo pomalu, třináct dílů Velkého sedla jsme natáčeli rok. Dnes je to absolutní opak, chvílemi to připomíná až továrnu. V seriálu Ulice jsem hrála největší mrchu, ale hrála jsem ji s chutí, i když mě mrzelo, že se role nijak nevyvinula. Jinak ale vím, že se Ulice lidem líbí.

Vaším otčímem byl Vladimír Dvořák a na návštěvy k vám chodila i Jiřina Bohdalová. Pojí vás vzpomínky na něj i dneska?

Bohužel se pracovně vůbec nepotkáme. Když k nám přišla Jiřinka, byla u nás doma legrace a táta kvůli ní vždycky uvařil něco výjimečného. S maminkou na to vzpomínáme dodnes. Vladimír mě vychovával od mých deseti let, a co dělal, dělal výborně. Byl zábavný, vtipný, ale také dovedl být pěkně ostrý, jízlivý a sarkastický. Tahle jeho škola se mi pak v životě hodila mockrát.