Naznačila jste, že ve společnosti roste agresivita, vnímáte to i u dětí?

Nevedu si sice žádné statistiky, ale mám opravdu silný pocit, že agresivita v naší společnosti stále více narůstá. V poslední době vnímám i to, že přibývá dětí s poruchovým chováním. Takovéto chování u dětí vždy existovalo, ale je toho teď více. Agresivita je přirozená vlastnost člověka, důležitá je ale správná socializace. Aby děti věděly, co smí a co nesmí.

Proč právě u dětí ta agresivita roste?

Je to dáno i tím, že mnoho dětí tráví svůj volný čas u hraní počítačových her. Mezi realitou a počítačovou hrou je velmi tenká hranice. Ve své praxi jsem řešila mnoho případů, kdy se dětem zcela prolnula virtuální realita se skutečností. Takový odstrašující příklad je i nedávný případ mladíka s autem na dálnici.

Problém je v tom, že děti na počítačích nehrají jen naučné hry, ale hry plné agrese. A tímto u nich ta agresivita narůstá. Kromě počítačů ale mají vliv i média plná černé kroniky. Brzdné mechanismy jsou sníženy hlavně u dětí kolem 15 let a výše, které často experimentují s návykovými látkami. Tím si ty brzdné mechanismy ještě zeslabují.

Ale přece jen PC hry a média nemohou za to, že z dítěte vyroste delikvent?

To skutečně ne, je více faktorů. Nezanedbatelným je i dědičnost. Od ní nelze odhlédnout. Byla období, kdy se tvrdilo, že dejte mi 20 dětí a já vám z nich udělám to, co si budete přát. Ale dnes už se ví, že to je bohužel nemožné. Dědičnost nezrušíme, nepřekročíme. Na vývoj dítěte má vliv i sociální dědičnost.

To znamená, že v jakém prostředí ten jedinec vyrůstá, takové vzory kopíruje. Tedy jestliže je v rodině běžnou normou a pravidlem krást, lhát a podvádět, tak nelze předpokládat, že by dítě mělo jinde silnější vzory než právě v rodině.

A co například vliv prostředí, ve kterém děti vyrůstají? Myslím tím i školu a společnost.

To jsou právě další důležité faktory. Z naší společnosti se totiž vytrácí slušné chování. Jestliže se ztratí slušnost a hlavně pak úcta k autoritám, tak to je počátek konce. Nelze si plést demokracii s anarchií.

Každý vztah může fungovat jen tehdy, když existují nějaká pravidla, normy a hranice. Pak se nemůžeme divit, že děti jsou agresivnější, a že páchají něco buď v partách či samotné, což je vždy mnohem horší. Ale začíná to zase v rodině.

Co tedy dělají rodiče v uvozovkách špatně, můžete uvést nějaký příklad?

Tak třeba dítě přijde ze školky a pláče, že paní učitelka něco udělala, co se mu nelíbilo. Pokud rodič zareaguje tak, že řekne - co si to ta kráva dovoluje - tak to je špatně. Své dítě v tu chvíli neučí, že autorita se respektuje.

Já tím v žádném případě nechci říct, že rodič nemá jít za tou paní učitelkou a zjistit, co se stalo. Ale jestliže před dítětem zdevalvuje autoritu učitelky, tak tady dělá dítěti problémy do budoucna. Zejména předškoláci musí vědět, že autorita se respektuje. Rodič by měl dítě ukonejšit a říct, že zajde za paní učitelkou a věc s ní probere.

Jak se k sobě podle vás chovají lidé v Česku?

Kamarád ze Švýcarska, který k nám do Česka často jezdí, byl překvapený z toho, že se zde lidé nedívají druhým do očí a neusmívají se na sebe. Prý vnímá i to, že se zde lidé navzájem příliš nerespektují a také se bojí úředníků. Myslím, že má pravdu. Veškeré vztahy fungují podle toho, je-li tam uznání a úcta. Nejen mezi dětmi a rodiči, ale u všech vztahů - počínaje partnerskými a konče pracovními.

Ale jak mají mít děti i dospělí vzory ve společnosti, když stačí, aby chvíli sledovali televizi a chování politiků v Parlamentu, kteří jsou horší než malé děti na pískovišti. Velmi se mi také nelíbí, jak se chová náš nový pan prezident k médiím. Jak je devalvuje. On svým chováním k nim vlastně dává najevo, že si novinářů neváží, že je nerespektuje. Má samozřejmě právo říct jim kritiku, ale nemůže devalvovat a devalvovat.

Kudy z toho ven?

Společnost jako celek nevyřešíme, musíme všichni začít u sebe. Jeden moudrý terapeut říká: když já se budu chovat hezky ke své rodině, tak bude o něco lepší moje vesnice. Když bude o něco lepší moje vesnice, tak bude o něco lepší i moje země a pak i celý svět.