Čím jste chtěla být, když jste byla malá?

Abych řekla pravdu, ani si nevzpomínám. Ale zvířata jsem milovala vždycky. Kočky jsme měli celé moje dětství a dědeček měl německé ovčáky, kterým se věnoval v kynologickém klubu, který v Hodoníně založil.

Jak vás napadlo věnovat se kočkám v nouzi? Co vás k tomu přimělo?

Pracovala jsem v nemocnici v laboratoři, která byla situovaná v suterénu. Ale jak už to tak bývá v každé nemocniční zahradě, i tady žily kočky. Takže jsem jim začala dávat krmení, a pak jsem jim do keřů umístila boudičky na spaní. Když se vyměnilo vedení nemocnice, kočky jim začaly překážet. Tehdy jsem začala přemýšlet, jak jejich počet zredukovat. Hned jsem věděla, že se musí vykastrovat, ale nevěděla jsem jak je odchytnout, a ani kde bych na kastrace měla vzít peníze.

I takhle vypadají depozita, kde čekají kočky na nový domov. S Kočky SOS Hodonín spolupracuje spousta dobrovolníků.

I takhle vypadají depozita, kde čekají kočky na nový domov. S Kočky SOS Hodonín spolupracuje spousta dobrovolníků.

FOTO: Kočky SOS (5x)

Moje kamarádka viděla v televizi pořad, kde vystupovala paní Alice Oppová, zakladatelka První společnosti za práva koček. Alici jsem kontaktovala a ta nám pomohla jak finančně, tak i prakticky a ve všem poradila. To vše se stalo v roce 2002. Sdružení Kočky SOS jsme založily v roce 2006.

Jaké byly vaše začátky? Pomáhal vám někdo?

Rozhodně bychom to bez Alice Oppové nezvládly. Dala nám spoustu rad, a bez její pomoci, především té finanční, bychom se nikdy nikam nepohnuly. Zpočátku jsem to viděla velmi jednoduše. Že vykastruji venkovní kočky, které vrátím zpět tam, odkud jsem je vzala, tedy z venku.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít kočky i doma a budu jim hledat nové domovy. Jenomže když byla kočka venku přítulná, neměla jsem to srdce nechat ji na ulici. Takže jsem se do toho tak nějak zamotala. (smích)

Věnujete se opuštěným a nemocným kočkám. Setkala jste se i s týráním?

Ano, setkala, ale spíše s následky týrání. Nikdy jsme na nikoho trestí oznámení ohledně týrání nepodaly. Každá jedna kočka u nás má svůj příběh, ale nejhorší je, když lidé zavezou bezbranná malá koťata v krabici do lesa a tam je nechají pomalu umírat zimou a hladem. Ale proč? Jenom proto, že nebyli schopni vykastrovat svou vlastní kočku. To mi osobně hodně vadí.

Navíc u nás je také hodně rozšířené, že se koťata odvezou k zemědělským družstvům s tím, že se tam „uchytí“. Neuchytí. Ve velké většině případů zahynou na nemoci a hlad. Ty, kterým se přece jen podaří přežít, se tam pak nekontrolovaně množí a kolotoč kočičího utrpení jede dál.

Felixe našli 12. 6. 2013 s několikadenním zraněním: s utrženou přední packou. Ta mu musela být amputována a všichni napjatě čekali, jak se s tím vykastrovaný kocourek popere. Popral. 21. 10. 2013 našel černobílý Felix novou, láskyplnou rodinu.

Felixe našli 12.6. 2013 s několikadenním zraněním: s utrženou přední packou. Ta mu musela být amputována a všichni napjatě čekali, jak se s tím vykastrovaný kocourek popere. Popral. 21.10. 2013 našel černobílý Felix novou, láskyplnou rodinu.

Dají se tyrani vypátrat, případně potrestat? Jaké jim hrozí tresty?

Vypátrat se prakticky nedají, a i když víte, kdo to dělá, tak bez důkazu nezmůžete nic. Samozřejmě, když by se týrání dalo dokázat, tak může být trest nepodmíněný, až dva roky odnětí svobody. Trestným činem je jak zabíjení koťat, tak i třeba právě jejich opuštění.

Máte mezi svými kočičími svěřenci nějaké favority nebo mazlíčky, které jste si rozhodla ponechat?

Za celých jedenáct let jsem si nechala pouze jednoho kocourka, který se dlouho potýkal se zápalem plic, a já jsem se ho bála umístit do nové rodiny. Tak ho mám už deset let. Ale také mám kočky, kterým říkáme „neumístitelné”. Jsou tak plaché, že o ně moc lidí nestojí. Většina lidí si totiž pořizuje kočku na mazlíka a o plachou kočičku nestojí.

Jak se vyrovnáváte se smrtí koček?

Špatně. Je to vždycky hodně těžké. Člověk si na to nikdy nezvykne.

Setkaly jste se někdy s nepochopením, nebo špatnou reakcí vzhledem k vašemu sdružení a jeho aktivitám?

Setkaly, a ne jednou. Kastrujeme, přikrmujeme a monitorujeme kočky, které někdo opustil, a žijí venku, protože jsou na umístění moc plaché. Lidé na nás většinou křičí, abychom si je odvezly, protože je tam nechtějí.

Marně můžeme v této situaci někomu vysvětlit, že to nejsme my, kdo kočky opustil, jsou to jejich sousedé a spoluobčané, kdo takto rozhodl o jejich osudu. My se jen staráme, aby byly vykastrované a zdravé.

Paní Tomalová by si přála, aby lidé nechávali kastrovat kočky. Jedině tak se dá předejít nacházení opuštěných koťat v lese, u popelnic, nebo v nejhorším případě zbytečným utracováním.

Paní Tomalová by si přála, aby lidé nechávali kočky kastrovat. Jedině tak se dá předejít nacházení opuštěných koťat v lese, u popelnic, nebo v nejhorším případě zbytečným utracením.

Jednou nám paní dokonce rozkopla barel plný granulí, další pán nám začal vyhazovat kočičí konzervy z auta. Ono si totiž spousta lidí myslí, že když kočky přestaneme krmit, tak odejdou. Ale tak to nefunguje. Ony nikam neodejdou, ony tam bydlí.

Jak vám může pomoci veřejnost?

Nejlepší je, když najde někdo kotě, či kočku, aby jí našel nový domov sám, nebo pomocí inzerce. Útulky jsou totiž často přeplněny a pro koťata může být tato forma „záchrany” naprosto fatální. Na jednom místě je velké množství koček, šíří se tam infekce, které mohou být pro malá koťata smrtelné.

Hlavně, když se k někomu přitoulá kočka, nebo k němu chodí třeba jen na misku krmení, ať nečeká, až porodí, ale vykastruje ji dřív, než porodí. Jestli kastraci nedokáže zajistit z jakýchkoliv důvodů, tak ať kontaktuje útulek, většinou vše zajistíme.

Dárky, které sdružení prodává, mají velký smysl. Za utržené peníze se nakoupí spousta krmiva a jiných potřebných věcí.

Dárky, které sdružení prodává, mají velký smysl. Za utržené peníze se nakoupí spousta krmiva a jiných potřebných věcí.

Na co jste za dobu své existence a věnování se Kočkám SOS nejvíce pyšná?

Jsem pyšná na to, že jsme dokázaly najít domov více jak tisícovce koček. Přes 1600 jsme jich vykastrovaly. Že denně nakrmíme zhruba 270 koček, dokážeme jim zajistit veterinární péči. Jsem také pyšná na podporu kočkomilné veřejnosti, které se nám dostává, a bez které bychom toto všechno nedokázaly.

Také mě hřeje, že jsme to nikdy nevzdaly. Kolikrát byly okamžiky, které byly doopravdy těžké a nekonečně vysilující. A v neposlední řadě jsem také pyšná na to, že se nám letos podařilo uspořádat První umisťovací výstavu opuštěných koček, která se bude konat 23. 11. v Brně.

Je nějaký sen, který byste si chtěla splnit?

Chtěla bych dovolenou, dovolit si aspoň na týden oddechnout bez koček. (smích)

První umisťovací výstava koček, kterou pořádají Kočky SOS Hodonín. Akce se koná 23.11. v Brně.

První umisťovací výstava koček, kterou pořádají Kočky SOS Hodonín. Akce se koná 23. 11. v Brně.