„Jihokorejská média nás vykreslují jako lidi, kteří chtějí být nazíráni jako pronásledovaná menšina, která má nějaká práva,“ řekl Son. „Vláda tady nechce přijmout, jak obtížné je pro utečence adaptovat se na život v tržní ekonomice, a proto s námi zacházejí s opovržením,“ vysvětlil, co mu v Jižní Koreji vadí.

KOMENTÁŘE DNE:

Rozvrácená společnost? - Nad důsledky migrační krize se zamýšlí Thomas Kulidakis - Čtěte zde >>

„Oznamuji proto svou touhu opět utéci (do Severní Koreje). Doufám, že to bude vzkaz o tom, jak špatně Jižní Korea zachází s utečenci,“ řekl Son.

Son patří k lidem, kteří utekli ze dvou důvodů. Kromě politických také z ekonomických. Často se pak na jihu střetávají se skutečností, která nesplňuje očekávání.

Syn prominentní rodiny

Son patřil k dětem prominentů. O odchodu na západ začal uvažovat poté, co dělal v roce 1989 doprovod cizincům, kteří se účastnili světového festivalu mládeže v Pchjongjangu. Už to svědčí o tom, že byl dobře prověřen.

Během setkání s lidmi z demokratických zemí si ale uvědomil, jak nesvobodná je KLDR. K odchodu se rozhodl poté, co se zhroutil Sovětský svaz a skončila pomoc Moskvy zemi. Pchjongjang pak musel začít získávat prostředky nelegálním prodejem zbraní, na němž se Son podílel. Byl obviněn, že zpronevěřil 10 000 dolarů, které měly usnadnit prodej částí raket za 360 miliónů dolarů na Tchaj-wan. Tři měsíce strávil ve vězení. Uvědomil si, že by měl raději utéci. Začal nenávidět režim, kde Kim Ir-sena vystřídal jeho syn Kim Čong-il.

Dramatický útěk

V roce 1997 si Son najal nákladní automobil. Kolegům, kteří ho nijak nepodezřívali, řekl, že jede na venkov kvůli obchodu. Místo toho přejel hranici s Čínou. V Koreji nechal ženu a syna, ale ten se o rok později dostal také do Pekingu. O několik let později přijeli do Soulu.

Uprchlíci z KLDR vypouštění balóny s propagačními letáky proti Severní Koreji

Uprchlíci z KLDR vypouštějí balóny s propagačními letáky proti Severní Koreji.

FOTO: Profimedia.cz

První rok vykonával podřadné práce. „Poznal jsem, jak žijí v Jižní Koreji lidé, kteří jsou nejníže na společenském žebříčku,“ řekl Son a dodal: „Brzy jsem zjistil, že život tady je velmi odlišný od toho, co jsme o něm slyšeli na severu. Zdálo se nám, že vláda tady nám říká - no, nežádali jsme vás, abyste přišli, co čekáte?“

Son proto nyní hovoří o návratu do země, kterou stále nenávidí. Mezi utečenci však lidé s tímto názorem představují menšinu. Většina se těší z politické a ekonomické svobody. Od konce bojů v roce 1953 uteklo na jih asi 25 000 Severokorejců, ze dvou třetin žen. Většinou přes Čínu, kde si museli špatně placenými pracemi vydělat na cestu do Jižní Koreje přes Thajsko nebo Laos.

Utečenci jsou ale po příchodu vyslýcháni, aby se zjistilo, zda nejde o špióny. Tři měsíce stráví v táboře, kde je připravují na život v Jižní Koreji. Pak dostanou peníze, aby si našli bydlení, a po pět let dostávají podporu. Mnohdy ale z peněz splácejí dluhy převaděčům. Nezaměstnanost mezi utečenci dosahuje 20 procent, což je pětinásobek korejského průměru. Son říká: „Je těžké si jen představit, jak obtížné je pro utečence najít práci.“ Soulská vláda jim sice občas dává úřednická místa, podle něj však jen v rámci propagandistického boje se Severem.

List ale poznamenává, že pokud se Son vrátí, bude zase sloužit on severokorejské propagandě. Jaký bude jeho další osud, jasné není, budou ho však čekat výslechy, obstrukce a vězení.