Sto miliónů tun plastového odpadu už znečišťuje světová moře, uvádí Program OSN pro životní prostředí (UNEP). Německé úřady podle deníku Die Welt tvrdí, že v oceánech je toho na 140 miliónů tun. Každý rok přibývá dalších aspoň 6,4 miliónu.

Kvůli tomu narůstá uprostřed Pacifiku zmíněný „kontinent“, který je stejně nebezpečný jako to, čím je tvořen. Pouze náhodné návštěvy do míst velké pacifické odpadové skvrny, jak se ostudnému civilizačnímu produktu říká od konce 90. let, ukazují, že kolem projíždějící lodi se nerozprostírá volné moře, nýbrž hustá kaše z plastových úlomků a odpadních chuchvalců všeho druhu.

Tak to zažil francouzský výzkumník Patrick Deixonne, který na velkou skvrnu narazil před čtyřmi lety. „Náhle jsem spatřil ten plastový odpad všude kolem a ptal se, kam se to všechno žene,“ řekl předtím, než letos v květnu vyrazil z USA na další expedici.

Je otázkou, kolik toho skutečně viděl. Plastová kaše se totiž hlavně skládá z mikročástic, které zamořují vodu do hloubky až 30 metrů.

Kdo „kaši“ přikrmuje

Cílem nynější Deixonnovy cesty je zkoumání „osmého kontinentu“, který se formuje uvnitř kruhu tvořeného dvěma mořskými proudy. Francouz při ní testuje i novou bóji s měřicím aparátem, který je schopen odlišit částice odpadu od planktonu a dalších forem mořského života. Otevřela by se tak cesta k přesnému zmapování znečištěných oblastí, a to i za pomoci družic, které jsou zatím vůči skvrně „slepé“.

Jeho expedice měla začít už loni. Musel ji však odvolat poté, co se mu nejdříve okolo kormidla omotaly zbytky nylonové rybářské sítě a pak plastový pytlík ochromil vodní pumpu na lodi. Není sám, kdo má tyto problémy, a tak je mezi sponzory jeho cesty i jachtařský klub z kalifornského Oceanside.

Incident s rybářskou sítí postihl Deixonna v Karibiku, což zase připomíná, že odpadková rizika se neomezují na Tichomoří. Postižena jsou všechna vodstva – dnes už dokonce i hlubiny arktických moří.

Velká skvrna jako varovná vizitka civilizace
Velká pacifická odpadní skvrna leží uvnitř severopacifické cirkulace, jednoho z pěti velkých mořských proudění na Zemi. Není ale viditelná z družic.
Objevil ji Charles J. Moore v roce 1997 při návratu ze závodu přes Pacifik.
Tvoří ji koncentrovaná směs plastů a chemického i dalšího odpadu, v některých oblastech je až sedmkrát tlustší než vrstva planktonu.
Odhady její rozlohy se pohybují od 700 tisíc až do 15 miliónů čtverečních kilometrů.
Od pobřeží USA k ní odpad dorazí během šesti let.

Pětina odpadu v oceánech pochází z lodí, zbytek přichází z pevniny. Velkou část má na svědomí nezodpovědnost firem v průmyslu a zemědělství. Nemalé množství odpadu sfoukává do moří vítr. Pohrává si s tím, co najde na otevřených skládkách, které lze v přímořských zemích stále najít – nejen v Řecku či na Kypru, ale i v Británii nebo Nizozemsku.

Svým dílem přispívají i záplavy, jež vymetou domy i rozsáhlé skládky. Zapomenout nelze ani na odpad po turistech, který si moře bere samo z nedostatečně čištěných pláží a z hromad různých zbytků u vody.

Jedy na náš talíř

Zdrojem znečištění moří však může být i naše každodenní sprcha nebo praní. Droboučké plastové mikrokuličky ze sprchových gelů a jiné kosmetiky překonávají síta čističek stejně jako nepatrné úlomky plastů, které se uvolní z oděvů v pračce.

Mikročástice představují pro moře stejný problém jako třeba plastové sáčky a tašky.
Nejde jen o to, že plasty jsou odolné vůči procesům rozkladu a v moři vydrží prý až půl tisíciletí. Mnohé z nich obsahují jedovaté látky, jež proniknou nejdříve do potravního řetězce v moři – a pak i na lidský stůl. „Jedy končí na našem talíři. V mořském potravním řetězci jsou všudypřítomné,“ tvrdí Kim Detloff, šéf „mořského“ oddělení v německém Svazu pro ochranu přírody (NABU).

Jeho kolega Benjamin Bongardt, který má na starosti politiku životního prostředí, si tu bere na mušku hlavně tašky a sáčky z umělých hmot. „Není možné, aby se rozdávaly bezplatně,“ rozčiluje se.

Za pozitivní příklad považuje Irsko, které zavedlo před 11 lety na sáčky a tašky z umělých hmot daň. Od té doby klesla jejich spotřeba o 90 procent, na 18 kusů na obyvatele ročně. Pro srovnání v EU se ročně spotřebuje na hlavu v průměru 198 plastových sáčků. Irsko je ovšem ještě liberální ve srovnání s Bangladéšem, kde byly plastové sáčky rovnou totálně zakázány.

Jenže ani celosvětový zákaz plastových sáčků by asi neodstranil velkou skvrnu v Pacifiku. Mohl by však aspoň zastavit její růst – zbrzdil by se příliv odpadů do vod mezi Kalifornií a Havají.